Tak už máme za sebou půl roku v Kanadě a musím říct, že to byl půlrok vydařený. Doufám, že i další půlrok v roce 2010 bude tak super, ale jak říkám: Jaký si to uděláš, takový to máš, takže já si to prostě dobrý udělám:-).
Pokračujeme v kariéře u vleku, která mě osobně zcela naplňuje po psychické stránce, je to zatím moje nejlepší práce (bohužel ne finančně:-)). Práce na horách je ale tak super, že nevím, jak se od ní odloučím. Pevně věřím, že třeba nebudu až tak úplně muset. Aspoň ne napořád.
Tak nějak se ustálilo, že převážně pracuji na lanovce pro začátečníky, takže se tam rozhodně nenudím. Poslední dva týdny jsou tady prázdniny, takže je tam narváno a člověk se za celý den nezastaví. Zatím nejvážnější, co se nám stalo, bylo, že jsme mmuseli chytat děcko visící z lanovky do takové záchranné plachty, říkají tomu tady "catchersmitt", nevím, zda je pro to i nějaké české slovo. Ta plachta je u každé lanovky nachystaná k použití a my ji museli už dvakrát použít. Jednou dítě viselo docela vysoko, podruhé to nebylo tak hrozný, ale skočit sám taky nemohl, to by si asi něco udělal.
Takže před pár dny jsem měla službu na noční lyžování, lidi neví, co mají dělat, jak si sednout na tu lanovku, a tak pořád padají a padají, je to docela vyčerpávající, zvlášť teď, kdy je tam naprosto narváno, fakt musíme dávat dost pozor, takže třeba několik hodin v kuse stojíme a nakládáme lidi a opakujeme jim, co dělat, nasazujeme děti do lanovky, přidržujeme sedačky apod. No a jeden chlapeček si tak nějak blbě sednul, ale z našeho pohledu to vypadalo OK, takže jsme ho pustili dál, ale po několika metrech se ozvalo STOOOOP a koukám, kluk visí z vleku za ruce vysoko nad zemí, cca 5 metrů???(neumím odhanout). Takže jsme okamžitě stopli vlek, kolega (jsme tam vždycky dva) popadl záchrannou plachtu a kolemstojící lyžaři okamžitě zareagovali, popadli tu plachut, běželi pod kluka a zachytili ho do ní... Já jsem mezitím volala horskou službu, ta okamžitě dojela, kluk byl v pořádku, všichni jásali a pak jsme museli hodinu vyplňovat různé papíry, jak se to stalo, co se stalo, kdo u toho byl, co jsme viděli a tak...
O pár dní později podobná situace ve dne, kluk visí z lanovky o něco blíž, takže níž, popadnu plachtu, běžím pod něj, mezitím řvu na lidi, ať mi to pomůžou držet, kluk skáče dolů (tentokrát snowboardista, asi 7 let?), srdce cítím až někde kdovíkde, protože se mi před očima míhají scénáře, jak si u dopadu láme nohy, ruce, snowboardem dostane do hlavy apod., naštěstí se mu nic nestalo, ale docela nervák, to teda jo...
No, zkrátka, není ta naše práce vzrušující? Jo a už jsem Vám říkala, že dost nesnáším snowboardisty? Nejen, že ruinují krásně upravené nástupní a výstupní rampy u vleku, ale i sjezdovky, ale co je nejhorší, začátečníci neví, jak vystoupit z vleku, takže padají pod výjezdem a blokují cestu dalším lidem, páč si tam jakože klidně sednou na zem a začnou si přidělávat druhou botu do vázání, nenapadne je odjet o kus dál, do nich najedou další nemehla snowboardisti a tak dále, no jediné, co mě uklidňuje je, že já až se začnu učit na snowboardu, tak na tom budu stejně a budu se nenávidět za to, jaký jsem nemehlo:-), ale zatím o to víc miluju lyžaře a tím pádem i sebe:-))).
Vánoce proběhly v poklidu na náš Štedrý večer jsme byly doma s paní domácí a její dcerou v našem novém domově a daly jsme si véču, 25.12, kdy slaví Vánoce tady, jsem šla večer na party s kolegy vlekaři do nedalekého hostelu, kde bydlí docela početná skupinka kamarádů a yla to mco vydařená party. Martina měla noční službu, takže se nezúčastnila.
Dneska je Silvestr, obě máme noční směnu, takže oslavy strávíme prací, končíme v 10 večer a pak třeba někde dojde i na půlnoční přípitek.
Tož to je letošní poslední blogový zápisek, přejeme všem vše dobré do Nového roku.
čtvrtek 31. prosince 2009
čtvrtek 17. prosince 2009
Jak se vede u vleku
V pátek nám cestou do práce přeběhl přes silnici medvěd. To bylo naše první setkání s medvědem černým tváří v tvář. Byly jsme naštětí v autě, ale stejně, není to super, když cestou do práce nepotkáváte jen jeleny, ale i medvědy?
Jinak nám to u vleku celkem šlape, minulý týden byla docela zima, nejvíc bylo -11, ale dá se to zvládnout, člověk prostě musí být naplněn optimismem a teplým čajem (bez rumu) a pak to docela jde.
Ráno vstáváme v 5.15, chystáme svačinky a čaje do termosky, posléze nasedáme do auta, jedeme cca 30 minut po dálnici pod hory na parkoviště pro zaměstnance, posléze v 7 přijíždí bus pro zaměstnance, ten nás vyveze nahoru (cca 30 minut), naběhneme do vlekařského doupěte, zkontrolujeme docházku a rozejdeme se k přiděleným lanovkám. Tam dorazíme něco po 8, popadneme krumpáče a lopaty a musíme postavit kovová zábradlí, jejichž nohy musí být zakopané ve sněhu, aby se nezkácely. Takže poté, co už druhý týden nesněžilo, kopání krumpáčem do ledu je celkem zajímavá zkušenost. Skoro jako dolovat skálu... Taky musíme vyvrtávat takovou velkou vrtačkou do ledu díry, abychom do nich mohli dát informativní cedule. Před naším příchodem technici zkontrolují vlek a napíšou nám do takové knihy, že je vše OK. Poté nám musí zavolat z horské služby, že můžem pouštět lyžaře a je to (říkáme tomu, že loudujeme veřejnost). Během dne se střídáme na horní a dolní stanici, mezi tím máme dvě 45 minutové přestávky, během nichž můžeme doplnit tekutiny, jídlo nebo prostě jen tak lyžovat, což je super, prostě si naskočíme na lanovku a jedem.
Docela hodně služeb jsem strávila u jediné pomy, co tady mají. Je to taková ta, která má ty krátké tyčky, takže se musí vytáhnout lano a strčit lyžařovi mezi nohy. Tento pohyb děláte u každého, takže jsem po jednom odpoledni stráveném na dolní stanici u pomy necítila pravou ruku. Je to dost fyzicky náročné, hlavně u malých dětí, ty jsou až dole u země a vytáhnout pomu někdy není taková sranda.
Přes týden je tam docela mrtvo, takže se dost nudíme, ale zase máme o přestávkách hory jen pro sebe a můžeme se tam prohánět, jak se nám zlíbí. O víkendech je to super, většinou to hodně rychle ubíhá. Máme tady taky takové to lano, na němž jezdí úplní začítečníci, většinou je to první místo, kam zamíří instruktor se skupinkou studentů, kteří se učí lyžovat. Minulý týden jsem tam měla skupinku 6 chlapíků ze Saúdské Arábie, kteří ten den poprvé v životě viděli sníh a rozhodli se, že se naučí lyžovat. Byli dost vysmátí, padání je uvádělo do euforie a instruktor byl z nich tak trochu vedle, protože moc neposlouchali, co mají na lyžích dělat, hlavně že to jelo dolů a rychle. Takže občas mi tak trochu pobourali plotek u vleku, ale kdo by se na ně zlobil, že. Posléze se ukázala skupinka holek z Mexika, které taaky viděly sníh poprvé, prostě byla to dost sranda. Člověk se u těch začátečníků dost pobaví.
Vánoce tady berou lidi dost vážně, což se projevuje hlavně ve výzdobě domů různými vánočními světly apod. Včera jsme jely kolem domu, který přes všechny osvětlené stromky, okna, dveře a svítíci Santa Klause a soby a saně a všechno nebyl ani vidět. Bohužel lidi ale u toho zdobrní neprojevují moc vkusu, mám dojem, že čím barevnější a čím víc, tím líp. Je to děsně kýčovité a je to všude:-).
Nadšení mě stále nepřešlo, práce na horách mě prostě bere. Třeba, že ráno můžu dojet do „kanceláře“ na lyžích nebo na skůtru, to je prostě super. Celý den na čerstvém vzduchu, spousta nových lidí, zkrátka super.
Jo, taky je ta naše práce dost nebezpečná, protože minulý týden jsem dostala do hlavy rozjetou lanovkou, už jsem viděla andělíčky, ale nakonec jsem to rozchodila, vyzkoušela jsem si ale návštěvu na horské službě, protože o mém pracovním úrazu museli udělat zápis. No, člověk si musí vyzkoušet všechny aspekty, aby byl v obraze. Jeden den jsem měla službu na nejfrekventovanější lanovce (Eagle, mají je tady pojmenované podle ptáků) a hned ráno z ní spadl lyžař, ale hned na začátku, zavadil lyží, takže spadl asi jen půl metru, ale moc se nemohl hýbat, takže hned přijeli z horské služby a nakládali ho na takové ty saně či co to je, chudák, byla to jeho první jízda nahoru, ale už si asi ten den moc nezalyžovat. Prý to byla kyčel...
Jo a novinka nakonec, přestěhovaly jsme se včera do Courtenay, protože už nás nebavilo dojíždět a být daleko od všeho a tak jsme se rozhodly, že se přestěhujeme, a tak jsme to udělaly hned a hurá, od včerejška nemusíme na Internet na zahradu do mrazu nebo do knihovny nebo do kavárny a taky můžeme do hospody, což jsme vyzkoušely včera, noční procházka zpět domů je veli osvěžující, hlavně po několika skleničnách:-).
V neděli jsme byly na party v Cumberlandu, to byla party pro vlekaře, docela se to tam rozjelo, fotky zde. Celá sranda spočívala v tom, jak je vidět, že jsme se psali na trička různé věci... Ještě že maminka neumí anglicky, ta by se teda divila:-))), protože většina to pojala dost od podlahy... Jo a protože zrovna tenhle příspěvek do blogu píšu už několik dní, mezitím se stalo, že už třetí den nahoře hustě sněží, jsou tam hory sněhu, pořád odhazujeme a odhazujeme a odhazujeme, ale na druhé straně čím víc sněhu, tím dýl budem pracovat a tím víc vyděláme penízků... V pátek jsme měly první výplatu, konečně....
Jinak nám to u vleku celkem šlape, minulý týden byla docela zima, nejvíc bylo -11, ale dá se to zvládnout, člověk prostě musí být naplněn optimismem a teplým čajem (bez rumu) a pak to docela jde.
Ráno vstáváme v 5.15, chystáme svačinky a čaje do termosky, posléze nasedáme do auta, jedeme cca 30 minut po dálnici pod hory na parkoviště pro zaměstnance, posléze v 7 přijíždí bus pro zaměstnance, ten nás vyveze nahoru (cca 30 minut), naběhneme do vlekařského doupěte, zkontrolujeme docházku a rozejdeme se k přiděleným lanovkám. Tam dorazíme něco po 8, popadneme krumpáče a lopaty a musíme postavit kovová zábradlí, jejichž nohy musí být zakopané ve sněhu, aby se nezkácely. Takže poté, co už druhý týden nesněžilo, kopání krumpáčem do ledu je celkem zajímavá zkušenost. Skoro jako dolovat skálu... Taky musíme vyvrtávat takovou velkou vrtačkou do ledu díry, abychom do nich mohli dát informativní cedule. Před naším příchodem technici zkontrolují vlek a napíšou nám do takové knihy, že je vše OK. Poté nám musí zavolat z horské služby, že můžem pouštět lyžaře a je to (říkáme tomu, že loudujeme veřejnost). Během dne se střídáme na horní a dolní stanici, mezi tím máme dvě 45 minutové přestávky, během nichž můžeme doplnit tekutiny, jídlo nebo prostě jen tak lyžovat, což je super, prostě si naskočíme na lanovku a jedem.
Docela hodně služeb jsem strávila u jediné pomy, co tady mají. Je to taková ta, která má ty krátké tyčky, takže se musí vytáhnout lano a strčit lyžařovi mezi nohy. Tento pohyb děláte u každého, takže jsem po jednom odpoledni stráveném na dolní stanici u pomy necítila pravou ruku. Je to dost fyzicky náročné, hlavně u malých dětí, ty jsou až dole u země a vytáhnout pomu někdy není taková sranda.
Přes týden je tam docela mrtvo, takže se dost nudíme, ale zase máme o přestávkách hory jen pro sebe a můžeme se tam prohánět, jak se nám zlíbí. O víkendech je to super, většinou to hodně rychle ubíhá. Máme tady taky takové to lano, na němž jezdí úplní začítečníci, většinou je to první místo, kam zamíří instruktor se skupinkou studentů, kteří se učí lyžovat. Minulý týden jsem tam měla skupinku 6 chlapíků ze Saúdské Arábie, kteří ten den poprvé v životě viděli sníh a rozhodli se, že se naučí lyžovat. Byli dost vysmátí, padání je uvádělo do euforie a instruktor byl z nich tak trochu vedle, protože moc neposlouchali, co mají na lyžích dělat, hlavně že to jelo dolů a rychle. Takže občas mi tak trochu pobourali plotek u vleku, ale kdo by se na ně zlobil, že. Posléze se ukázala skupinka holek z Mexika, které taaky viděly sníh poprvé, prostě byla to dost sranda. Člověk se u těch začátečníků dost pobaví.
Vánoce tady berou lidi dost vážně, což se projevuje hlavně ve výzdobě domů různými vánočními světly apod. Včera jsme jely kolem domu, který přes všechny osvětlené stromky, okna, dveře a svítíci Santa Klause a soby a saně a všechno nebyl ani vidět. Bohužel lidi ale u toho zdobrní neprojevují moc vkusu, mám dojem, že čím barevnější a čím víc, tím líp. Je to děsně kýčovité a je to všude:-).
Nadšení mě stále nepřešlo, práce na horách mě prostě bere. Třeba, že ráno můžu dojet do „kanceláře“ na lyžích nebo na skůtru, to je prostě super. Celý den na čerstvém vzduchu, spousta nových lidí, zkrátka super.
Jo, taky je ta naše práce dost nebezpečná, protože minulý týden jsem dostala do hlavy rozjetou lanovkou, už jsem viděla andělíčky, ale nakonec jsem to rozchodila, vyzkoušela jsem si ale návštěvu na horské službě, protože o mém pracovním úrazu museli udělat zápis. No, člověk si musí vyzkoušet všechny aspekty, aby byl v obraze. Jeden den jsem měla službu na nejfrekventovanější lanovce (Eagle, mají je tady pojmenované podle ptáků) a hned ráno z ní spadl lyžař, ale hned na začátku, zavadil lyží, takže spadl asi jen půl metru, ale moc se nemohl hýbat, takže hned přijeli z horské služby a nakládali ho na takové ty saně či co to je, chudák, byla to jeho první jízda nahoru, ale už si asi ten den moc nezalyžovat. Prý to byla kyčel...
Jo a novinka nakonec, přestěhovaly jsme se včera do Courtenay, protože už nás nebavilo dojíždět a být daleko od všeho a tak jsme se rozhodly, že se přestěhujeme, a tak jsme to udělaly hned a hurá, od včerejška nemusíme na Internet na zahradu do mrazu nebo do knihovny nebo do kavárny a taky můžeme do hospody, což jsme vyzkoušely včera, noční procházka zpět domů je veli osvěžující, hlavně po několika skleničnách:-).
V neděli jsme byly na party v Cumberlandu, to byla party pro vlekaře, docela se to tam rozjelo, fotky zde. Celá sranda spočívala v tom, jak je vidět, že jsme se psali na trička různé věci... Ještě že maminka neumí anglicky, ta by se teda divila:-))), protože většina to pojala dost od podlahy... Jo a protože zrovna tenhle příspěvek do blogu píšu už několik dní, mezitím se stalo, že už třetí den nahoře hustě sněží, jsou tam hory sněhu, pořád odhazujeme a odhazujeme a odhazujeme, ale na druhé straně čím víc sněhu, tím dýl budem pracovat a tím víc vyděláme penízků... V pátek jsme měly první výplatu, konečně....
pátek 27. listopadu 2009
Jen tak krátce z dneška
Dneska bylo nahoře nádherně, svítilo slunce, azuro, prostě paráda. Takže jsme měli možnost i připomenout, v čem je práce tady taky výjimečná... Když vyjedem nahoru lanovkou, máme výhled nejen na okolní vrcholky hor, ale i na oceán, protože jsme hrozně blízko moře. To nás dost nadchlo. Já vám nevím, co se mnou ten sníh dělá, ale vždycky když jsem nahoře, tak mě jakoby popadne nějaká sněhová euforie, s níž se prostě zima a všechno snáší mnohem líp. Mě prostě dokonce bavilo i to dnešní celodenní odhazování sněhu, budování sjížděcích ramp na horních lanovkových stanicích a nakonec, dneska jsem se ještě k tomu povozila na sněžném skútru, byla to faaaakt paráda.
To jen tak krátce, asi mě ještě neopustila moje sněhová euforie, tak jsem se z toho musela vypsat:-).
Zítra celodenní lyžovačka, jupíííí.
To jen tak krátce, asi mě ještě neopustila moje sněhová euforie, tak jsem se z toho musela vypsat:-).
Zítra celodenní lyžovačka, jupíííí.
čtvrtek 26. listopadu 2009
Vlekařina, to je dřina aneb Jak se žije vlekařům na Mount Washington
Tak máme za sebou první tři dny vlekaření. Začaly jsme pracovat jako vlekařky (neboli lifties nebo lift operators) v lyžařském středisku Mount Washington Alpine Resort na Vancouver Island. V pátek jsme natrhaly poslední zeleninku, udělaly slepicím okna, a tím skončila naše wwooferská etapa. Začíná etapa horská, lyžařská, vlekařská, zábavná a doufám, že báječná. Zde je „stručný“ popis, jak vypadá takový třídenní trénink na vlekaře v Kanadě.
Den první
V pondělí 23.11.2009 nastává den D. První den v nové práci, první placené práci v Kanadě, vysněné práci na horách.
Vstáváme v 5.15, protože v 6.30 musíme vyjet, abychom stihly natankovat benzín (který jsme samozřejmě den předtím nějak pozapomněly vzít a kontrolka už výstražně bliká). Nasedáme do vozu za mírného mrholení, teplota několik nad nulou, ještě jsme neviděly ani vločku, ve Fanny Bay prostě všechno zelené a na záhoncích vesele roste zelenina a kvetou kytky. Přijíždíme na parkoviště pod kopcem, kde nás má vyzvednout autobus pro zaměstnance v 7.30. Bereme si batůžky a míříme k busu. Další přání se mi splnilo, neboť nás veze oranžový školní autobus staršího typu, kterým jsem vždycky chtěla jet, neboť jsem ho viděla v mnoha filmech. Nahoru je to asi 30 minut. Sněhové zpravodajství shora zní, že jsou tam dva metry sněhu. Asi o pět minut později se ocitáme v úplně jiné krajině, všude bílo, déšť se mění na sníh. Silnice je bílá. O dalších 10 minut později jsou už u silnice dvoumetrové závěje, všude bílo bílo bílo. Lebedíme si, že nemusíme řídit až nahoru, protože za prvé nemáme řetězy a za druhé náš stařeček by to asi nerozdýchal. Přijíždíme k Alpine Lodge, kde má proběhnout první den našeho školení.
Přicházíme do místnosti, cca 40 lidí, sedáme a vzápětí přichází Dale, náš nový šéf. Rozdává nám manuál vlekaře. Listuju si v tom a vidím nákres lanovky, z čeho se skládá… Ajé, s mým technickým cítěním pravděpodobně ti lyžaři moc plynule nasedat nebudou. Naštěstí je to pouze informativní, pravděpodobně nebudeme vlek nějak technicky zaopatřovat. Důležité je vědět, jaké zmáčknout tlačítko pro zapnutí nebo vypnutí lanovky. Dozvídáme se zajímavou věc o motorech. Každá lanovka má záložní motor, který není na elektřinu, ale na benzín nebo diesel. Když nejde proud, spustí se záložní motor, na kterém dojedou lidi na konec lanovky, aby nemuseli slaňovat. Novější lanovky mají záložní motor záložního motoru. Takže když nejde proud, tak lanovka může jet dál na záložní motor, pokud vyhoří i záložní motor, pak se na druhý záložní motor evakuují lidi z lanovky. Já pevně doufám, že v situacích výpadku proudu je k dispozici nějakej technik, páč bych fakt nerada, aby kvůli mně několik hodin trčeli lidi na lanovce a jeden po druhým se musel slaňovat, protože jsem nechala jet vlek na záložní motor.
Dopoledne tedy probíhá v duchu procházení manuálu a dalšího papírování (smlouva, daňové prohlášení apod.). Je nám sděleno, že bezpečí a životy lyžařů jsou v našich rukách. Jak povzbudivé. Velmi důležitou pracovní povinností je neustále se usmívat, trpělivě odpovídat na všetečné dotazy, nemluvit sprostě (za to se vyhazuje) a v neposlední řadě se pobavit, zalyžovat si a prostě si to dost užít.
V poledne máme pauzu na oběd. Pozitivní je, že jako zaměstnanci máme v bufetech slevu na jídlo 50% a horké nápoje jako je čaj, kafe a horká čokoláda, máme dokonce zdarma.
Po obědě nastává přidělování uniform. Aby každý věděl, že patříme k personálu, fasujeme goretexové kalhoty a bundy North Face s logem Mount Washington, abychom nepromokli. Pak nás vyfotí na skipas a nakonec nastává nejdůležitější část dne. Trénink v terénu. Vycházíme ven a míříme k nejbližší lanovce. Samozřejmě, že tuším, jak trénink v terénu vypadá, neuniklo mi, že se o tom párkrát někdo během dne zmínil. U spodní stanice lanovky se zastavujeme a fasujeme náčiní. Odhazování sněhu začíná. A že máme co odhazovat. Celá stanice je obklopená sněhem. Mám tušení, že s těmi dvěma metry nás tahali za nos. Zdá se to mnohem víc. Takže odhazujeme a odhazujeme a odhazujeme, v pauze máme prohlídku strojovny, a po dvou hodinách odhazování končí náš první den. Upřímně musím říct, že si to dost užívám. Všude hromady sněhu, rampouchy, bílo, prostě paráda. Už jenom nasadit ski a vyrazit. Odhazování sněhu nás pravděpodobně čeká každý den, neboť povinností vlekaře je udržovat nástupní rampu a všechno kolem v dokonalém stavu. Vzhledem k tomu, že třeba dneska sněžilo skoro celý den, tak asi bude co odhazovat. Časem přijíždí rolba a námi odházený sníh odhrnuje někam dál, kde nebude překážet.
Stejným autobusem odjíždíme dolů na parkoviště. Za tmy ráno tam, za tmy dolů zpět. Mě však první den vlekaření nadchnul (uvidíme, co budu říkat po několika týdnech mrznutí, moknutí a odhazování). Zítra nás čeká prohlídka všech lanovek a možná se svezeme i na skútru. Jásám, protože sníh sníh sníh a všude sníh a po dobu dalších 4 měsíců zase jenom sníh. Huráááá.
Nakonec ještě něco. Překvapivě je v týmu vlekařů další dvojka z ČR, Jana a Martin. Mají taky Working Holiday Visa a přijeli v říjnu. Jsou z Prahy… Jinak Lift Operation Team sestává z lidí z: Austrálie, Anglie, Irska, Německa (jedna lečna) a USA (taky jedna slečna).
Den druhý
Přijíždíme nahoru za mírného deště. Bohužel je tepleji, tudíž se déšť nezměnil na sníh ani nahoře. Nicméně neklesáme na mysli, protože při množství sněhu to rozhodně neroztaje. Dopoledne pokračujeme v pročítání manuálu. Dozvídám se, že když končí provozní doba vleku, musím si poznačit poslední lanovku, na niž posadím lyžaře, zavolat nahoru kolegovi číslo a počkat až se lanovka vyprázdní. Poté se buď dopravím nahoru, abych mohla sjet k základně, nebo počkám, až mě někdo na skútru odveze (jupí, na sněžném skútru jsem taky chtěla vždycky jet).
V polední pauze jdeme na kafe do bufetu, kde zjišťujeme, že členem obsluhy je velmi sympatický číšník. Pravděpodobně sem budeme chodit častěji. Po obědě se odebíráme ven, kde postáváme na dešti a učíme se stavět příjezdové cesty k lanovkám. Kam zapíchnout různé cedule, kde udělat lajnu pro jednotlivce, kde se mají zastavit, kam mají popojet, aby správně nasedli na lanovku apod. V hustém dešti je to zkouška goretexového oblečení, které se zdá býti opravdu celkem voděodolné, až na pár výjimek. Horší jsou na tom boty, ačkoliv gumové, určené do sněhu, voděodolné a do -40 stupňů, je v nich mokro a zima. Snad je to jen tím, že jsme stáli docela dlouho na místě v hooodně mokrém sněhu. Když už jsme u mokrého sněhu, sníh je tady namodralý (jako když v ledovci v těch trhlinách je ta modrá barva), prý je to tím, že je v něm tolik vody.
Zjišťujeme, že goretexová bunda je sice voděodolná, ale taky naprosto nehřeje a tudíž jsme pravděpodobně nezvolily úplně optimální oblečení pod to. Diskutujeme, jak se nejlépe obléct. Pozoruji svoje nové kolegy, co mají na sobě, třeba mi jenom něco uniklo. Asi ne. Buď jsou to prostě odolní Kanaďani, nebo pro ně je image nade vše. Slečna Cait má třeba na sobě tenké tričko s velkým výstřihem, na něm tenkou kostkovanou rozepínací košili a na ní jen tu goretexovou bungu (podotýkám, je to jen slupka, není zateplená). Říkám si, kde jsem udělala chybu, když jsem zakoupila funkční mikinu Sensor za 1500 Kč. OK, zítra to zkusím jinak.
Po tomto mokrém a mrazivém zážitku si dáváme pauzu v chatě, kde dostáváme zaměstnanecké karty, které slouží i jako sezónní skipas. Kromě toho máme i další spoustu výhod. Můžeme např. zdarma využívat veškeré vybavení, které nabízí půjčovna, tj. lyže, snowboardy, sněžnice, skialpy apod. Dále se též můžeme zúčastnit výukových lekcí, pokud nejsou úplně plné. V obchodě s oblečením a doplňky máme 25% slevu, věci, co mají logo Mount Washington, máme dokonce s 40% slevou.
Posléze odcházíme do tzv. Lift hutu, nazvala bych to vlekařským brlohem, kde vyfasujeme skříňku a v podstatě to slouží jako základna, kde máme lyže, boty, oblečení a vše potřebné, je to první místo, kam ráno jdeme, abychom se nachystali na směnu. Druhý den za námi, jsem nadšená (i přes promočené boty) víc než předtím. Martina po cestě zpátky k busu prohlašuje, že její příští destinace je Karibik.
Den třetí
Ráno za hustého deště, který se ani nahoře opět nemění na sníh, konstatujeme, že slunce jsme naposledy viděli v pátek 13.11. Pamatujeme si to dobře, protože je to den, kdy bylo krásně a na autě se nám porouchala řadící páka, když Martina chtěla jet na pláž na procházku. Období dešťů berou na Vancouver Island fakt vážně.
Scházíme se s ostatními vlekaři rovnou v našem hutu, kde se převlékáme (tentokrát mám na sobě funkční triko Klimatex za 1000Kč a mikinu nefunkční, ale hodně tlustou) a čekáme na rozkaz dne. Ten zní, že skupina č. 1 (což jsem já), jde na základnu horské služby, kde vyslechne přednášku o tom, jak kontaktovat horskou službu v případě potřeby, druhá skupina (Martina) jde do Alpine Lodge psát test z vlekařského manuálu.
Odcházím tedy za hustého deště k autobusu, který nás má odvézt na horskou službu. Autobus však nejdříve musíme vykopat ze závějí. Nakonec zdárně dorazíme na horskou službu, kde po krátkém úvodu se přesunujeme k nejbližší lanovce, kde prý si na nás záchranáři budou zkoušet evakuaci. Nejdříve jsem si myslela, že nás budou vozit v těch saních za skútrem (říkají tomu tobogán), ale brzy jsem byla vyvedena z omylu. Za hustého deště stojíme dole u lanovky a čekáme, co se bude dít. Přichází 3 skupinky záchranářů, které pod nejbližšími třemi lanovkovými sloupy začínají cosi dělat. Po dalších 45 minutách stání v hustém dešti se rozjíždí lanovka a mi na ni nasedáme. Je to lanovka pro 6 lidí, nasedáme po třech. Jedeme k prvním třem sloupům, kde zastavujeme. Je nám jasné, co bude dál. Evakuace z lanovky na laně. Sedím na lanovce s další holčinou a klukem (jména si nepamatuju). Čekáme, až se nováčci domluví, jak uvázat správně lano apod. Trik je v tom, že jeden vyleze na sloup a vynese tam tenké lano, které přehodí přes lano lanovky. Na konci lana je závaží. Leze dolů a pomocí tenkého lana vytahují tlusté lano směrem k nám. My na lanovce uchopíme lano, odvážeme tenké lano a tlusté lano provlečeme okem, co je nahoře na té lavičce, co ní sedíme. Na konec lana dole přivážou takové dřevěné prkénko na kovové tyči s popruhem. Vytahují ho nahoru k nám, jeden z nás si provleče popruh pod ramena, sedá na židličku a spouští se dolů. Na druhé straně lana ho jistí dva lidi. Úspěšne se evakuujeme a po dvou hodinách na hustém dešti se odebíráme zpět do chaty horské služby, kde se občerstvujeme a ohříváme. Ždímám rukavice, ale jinak mi bylo celkem teplo.
Po tomto super zážitku se vracíme do Alpine Lodge, kde druhá střídáme druhou skupinku na psaní testu. Oni jdou na evakuaci. Test je dlouhý, ale vzhledem k tomu, že můžeme konzultovat manuál i sousedy a nakonec si nahlas říkáme správné odpovědi, asi nás nevyhodí.
Po dopsání testu se vrací Martina z evakuace a je stejně nadšená jako já. Odebíráme se za oblíbeným číšníkem do bufetu a plesáme nad fešným členem horské služby, kterého jsme ten den obě potkaly. Jdu do obchodu s vybavením, kde si zakupuji nové (lepší) rukavice s 25% slevou. Po obědě odcházíme k dalším lanovkám, kde opět trénujeme rozestavění zátarasů pro příjezd k lanovce. V botách mám rybník, ale ruce mám v suchu a teple. Rukavice se tedy zatím osvědčují. Na konci dne se dozvídáme, jaké budeme mít směny na další dny. V pátek ještě trénink, který bude asi spočívat v projíždění sjezdovek a lanovek, v sobotu volno a v neděli první oficiální vlekařská směna. Na první den jsme s Martinou vyfasovali jedinou pomu, kterou tady mají, ale někde se začít musí...
Po těchto třech dnech musím říct, že je to fakt super. Strašně se těšíme, že strávíme celou zimu na horách, venku a budeme pořád lyžovat. Platí, že vlekař si bere k vleku, který je mu ten den přidělen, lyže nebo snowboard, a většinou jsou u vleku 4 lidi. Dva dole, jeden nahoře a jeden na přestávce, během níž může mimo jiné lyžovat, kde se mu zachce. Tak myslím, že si to třeba docela užijeme. Taky jsme slyšely o dost dobrých vlekařských večírcích, které organizuje šéf všech vlekařů. Tak to je prozatím stručně ze života kanadských vlekařů. V sobotu máme volno, takže si zajedem na jeden den pořádně zalyžovat. Jupííí.
Den první
V pondělí 23.11.2009 nastává den D. První den v nové práci, první placené práci v Kanadě, vysněné práci na horách.
Vstáváme v 5.15, protože v 6.30 musíme vyjet, abychom stihly natankovat benzín (který jsme samozřejmě den předtím nějak pozapomněly vzít a kontrolka už výstražně bliká). Nasedáme do vozu za mírného mrholení, teplota několik nad nulou, ještě jsme neviděly ani vločku, ve Fanny Bay prostě všechno zelené a na záhoncích vesele roste zelenina a kvetou kytky. Přijíždíme na parkoviště pod kopcem, kde nás má vyzvednout autobus pro zaměstnance v 7.30. Bereme si batůžky a míříme k busu. Další přání se mi splnilo, neboť nás veze oranžový školní autobus staršího typu, kterým jsem vždycky chtěla jet, neboť jsem ho viděla v mnoha filmech. Nahoru je to asi 30 minut. Sněhové zpravodajství shora zní, že jsou tam dva metry sněhu. Asi o pět minut později se ocitáme v úplně jiné krajině, všude bílo, déšť se mění na sníh. Silnice je bílá. O dalších 10 minut později jsou už u silnice dvoumetrové závěje, všude bílo bílo bílo. Lebedíme si, že nemusíme řídit až nahoru, protože za prvé nemáme řetězy a za druhé náš stařeček by to asi nerozdýchal. Přijíždíme k Alpine Lodge, kde má proběhnout první den našeho školení.
Přicházíme do místnosti, cca 40 lidí, sedáme a vzápětí přichází Dale, náš nový šéf. Rozdává nám manuál vlekaře. Listuju si v tom a vidím nákres lanovky, z čeho se skládá… Ajé, s mým technickým cítěním pravděpodobně ti lyžaři moc plynule nasedat nebudou. Naštěstí je to pouze informativní, pravděpodobně nebudeme vlek nějak technicky zaopatřovat. Důležité je vědět, jaké zmáčknout tlačítko pro zapnutí nebo vypnutí lanovky. Dozvídáme se zajímavou věc o motorech. Každá lanovka má záložní motor, který není na elektřinu, ale na benzín nebo diesel. Když nejde proud, spustí se záložní motor, na kterém dojedou lidi na konec lanovky, aby nemuseli slaňovat. Novější lanovky mají záložní motor záložního motoru. Takže když nejde proud, tak lanovka může jet dál na záložní motor, pokud vyhoří i záložní motor, pak se na druhý záložní motor evakuují lidi z lanovky. Já pevně doufám, že v situacích výpadku proudu je k dispozici nějakej technik, páč bych fakt nerada, aby kvůli mně několik hodin trčeli lidi na lanovce a jeden po druhým se musel slaňovat, protože jsem nechala jet vlek na záložní motor.
Dopoledne tedy probíhá v duchu procházení manuálu a dalšího papírování (smlouva, daňové prohlášení apod.). Je nám sděleno, že bezpečí a životy lyžařů jsou v našich rukách. Jak povzbudivé. Velmi důležitou pracovní povinností je neustále se usmívat, trpělivě odpovídat na všetečné dotazy, nemluvit sprostě (za to se vyhazuje) a v neposlední řadě se pobavit, zalyžovat si a prostě si to dost užít.
V poledne máme pauzu na oběd. Pozitivní je, že jako zaměstnanci máme v bufetech slevu na jídlo 50% a horké nápoje jako je čaj, kafe a horká čokoláda, máme dokonce zdarma.
Po obědě nastává přidělování uniform. Aby každý věděl, že patříme k personálu, fasujeme goretexové kalhoty a bundy North Face s logem Mount Washington, abychom nepromokli. Pak nás vyfotí na skipas a nakonec nastává nejdůležitější část dne. Trénink v terénu. Vycházíme ven a míříme k nejbližší lanovce. Samozřejmě, že tuším, jak trénink v terénu vypadá, neuniklo mi, že se o tom párkrát někdo během dne zmínil. U spodní stanice lanovky se zastavujeme a fasujeme náčiní. Odhazování sněhu začíná. A že máme co odhazovat. Celá stanice je obklopená sněhem. Mám tušení, že s těmi dvěma metry nás tahali za nos. Zdá se to mnohem víc. Takže odhazujeme a odhazujeme a odhazujeme, v pauze máme prohlídku strojovny, a po dvou hodinách odhazování končí náš první den. Upřímně musím říct, že si to dost užívám. Všude hromady sněhu, rampouchy, bílo, prostě paráda. Už jenom nasadit ski a vyrazit. Odhazování sněhu nás pravděpodobně čeká každý den, neboť povinností vlekaře je udržovat nástupní rampu a všechno kolem v dokonalém stavu. Vzhledem k tomu, že třeba dneska sněžilo skoro celý den, tak asi bude co odhazovat. Časem přijíždí rolba a námi odházený sníh odhrnuje někam dál, kde nebude překážet.
Stejným autobusem odjíždíme dolů na parkoviště. Za tmy ráno tam, za tmy dolů zpět. Mě však první den vlekaření nadchnul (uvidíme, co budu říkat po několika týdnech mrznutí, moknutí a odhazování). Zítra nás čeká prohlídka všech lanovek a možná se svezeme i na skútru. Jásám, protože sníh sníh sníh a všude sníh a po dobu dalších 4 měsíců zase jenom sníh. Huráááá.
Nakonec ještě něco. Překvapivě je v týmu vlekařů další dvojka z ČR, Jana a Martin. Mají taky Working Holiday Visa a přijeli v říjnu. Jsou z Prahy… Jinak Lift Operation Team sestává z lidí z: Austrálie, Anglie, Irska, Německa (jedna lečna) a USA (taky jedna slečna).
Den druhý
Přijíždíme nahoru za mírného deště. Bohužel je tepleji, tudíž se déšť nezměnil na sníh ani nahoře. Nicméně neklesáme na mysli, protože při množství sněhu to rozhodně neroztaje. Dopoledne pokračujeme v pročítání manuálu. Dozvídám se, že když končí provozní doba vleku, musím si poznačit poslední lanovku, na niž posadím lyžaře, zavolat nahoru kolegovi číslo a počkat až se lanovka vyprázdní. Poté se buď dopravím nahoru, abych mohla sjet k základně, nebo počkám, až mě někdo na skútru odveze (jupí, na sněžném skútru jsem taky chtěla vždycky jet).
V polední pauze jdeme na kafe do bufetu, kde zjišťujeme, že členem obsluhy je velmi sympatický číšník. Pravděpodobně sem budeme chodit častěji. Po obědě se odebíráme ven, kde postáváme na dešti a učíme se stavět příjezdové cesty k lanovkám. Kam zapíchnout různé cedule, kde udělat lajnu pro jednotlivce, kde se mají zastavit, kam mají popojet, aby správně nasedli na lanovku apod. V hustém dešti je to zkouška goretexového oblečení, které se zdá býti opravdu celkem voděodolné, až na pár výjimek. Horší jsou na tom boty, ačkoliv gumové, určené do sněhu, voděodolné a do -40 stupňů, je v nich mokro a zima. Snad je to jen tím, že jsme stáli docela dlouho na místě v hooodně mokrém sněhu. Když už jsme u mokrého sněhu, sníh je tady namodralý (jako když v ledovci v těch trhlinách je ta modrá barva), prý je to tím, že je v něm tolik vody.
Zjišťujeme, že goretexová bunda je sice voděodolná, ale taky naprosto nehřeje a tudíž jsme pravděpodobně nezvolily úplně optimální oblečení pod to. Diskutujeme, jak se nejlépe obléct. Pozoruji svoje nové kolegy, co mají na sobě, třeba mi jenom něco uniklo. Asi ne. Buď jsou to prostě odolní Kanaďani, nebo pro ně je image nade vše. Slečna Cait má třeba na sobě tenké tričko s velkým výstřihem, na něm tenkou kostkovanou rozepínací košili a na ní jen tu goretexovou bungu (podotýkám, je to jen slupka, není zateplená). Říkám si, kde jsem udělala chybu, když jsem zakoupila funkční mikinu Sensor za 1500 Kč. OK, zítra to zkusím jinak.
Po tomto mokrém a mrazivém zážitku si dáváme pauzu v chatě, kde dostáváme zaměstnanecké karty, které slouží i jako sezónní skipas. Kromě toho máme i další spoustu výhod. Můžeme např. zdarma využívat veškeré vybavení, které nabízí půjčovna, tj. lyže, snowboardy, sněžnice, skialpy apod. Dále se též můžeme zúčastnit výukových lekcí, pokud nejsou úplně plné. V obchodě s oblečením a doplňky máme 25% slevu, věci, co mají logo Mount Washington, máme dokonce s 40% slevou.
Posléze odcházíme do tzv. Lift hutu, nazvala bych to vlekařským brlohem, kde vyfasujeme skříňku a v podstatě to slouží jako základna, kde máme lyže, boty, oblečení a vše potřebné, je to první místo, kam ráno jdeme, abychom se nachystali na směnu. Druhý den za námi, jsem nadšená (i přes promočené boty) víc než předtím. Martina po cestě zpátky k busu prohlašuje, že její příští destinace je Karibik.
Den třetí
Ráno za hustého deště, který se ani nahoře opět nemění na sníh, konstatujeme, že slunce jsme naposledy viděli v pátek 13.11. Pamatujeme si to dobře, protože je to den, kdy bylo krásně a na autě se nám porouchala řadící páka, když Martina chtěla jet na pláž na procházku. Období dešťů berou na Vancouver Island fakt vážně.
Scházíme se s ostatními vlekaři rovnou v našem hutu, kde se převlékáme (tentokrát mám na sobě funkční triko Klimatex za 1000Kč a mikinu nefunkční, ale hodně tlustou) a čekáme na rozkaz dne. Ten zní, že skupina č. 1 (což jsem já), jde na základnu horské služby, kde vyslechne přednášku o tom, jak kontaktovat horskou službu v případě potřeby, druhá skupina (Martina) jde do Alpine Lodge psát test z vlekařského manuálu.
Odcházím tedy za hustého deště k autobusu, který nás má odvézt na horskou službu. Autobus však nejdříve musíme vykopat ze závějí. Nakonec zdárně dorazíme na horskou službu, kde po krátkém úvodu se přesunujeme k nejbližší lanovce, kde prý si na nás záchranáři budou zkoušet evakuaci. Nejdříve jsem si myslela, že nás budou vozit v těch saních za skútrem (říkají tomu tobogán), ale brzy jsem byla vyvedena z omylu. Za hustého deště stojíme dole u lanovky a čekáme, co se bude dít. Přichází 3 skupinky záchranářů, které pod nejbližšími třemi lanovkovými sloupy začínají cosi dělat. Po dalších 45 minutách stání v hustém dešti se rozjíždí lanovka a mi na ni nasedáme. Je to lanovka pro 6 lidí, nasedáme po třech. Jedeme k prvním třem sloupům, kde zastavujeme. Je nám jasné, co bude dál. Evakuace z lanovky na laně. Sedím na lanovce s další holčinou a klukem (jména si nepamatuju). Čekáme, až se nováčci domluví, jak uvázat správně lano apod. Trik je v tom, že jeden vyleze na sloup a vynese tam tenké lano, které přehodí přes lano lanovky. Na konci lana je závaží. Leze dolů a pomocí tenkého lana vytahují tlusté lano směrem k nám. My na lanovce uchopíme lano, odvážeme tenké lano a tlusté lano provlečeme okem, co je nahoře na té lavičce, co ní sedíme. Na konec lana dole přivážou takové dřevěné prkénko na kovové tyči s popruhem. Vytahují ho nahoru k nám, jeden z nás si provleče popruh pod ramena, sedá na židličku a spouští se dolů. Na druhé straně lana ho jistí dva lidi. Úspěšne se evakuujeme a po dvou hodinách na hustém dešti se odebíráme zpět do chaty horské služby, kde se občerstvujeme a ohříváme. Ždímám rukavice, ale jinak mi bylo celkem teplo.
Po tomto super zážitku se vracíme do Alpine Lodge, kde druhá střídáme druhou skupinku na psaní testu. Oni jdou na evakuaci. Test je dlouhý, ale vzhledem k tomu, že můžeme konzultovat manuál i sousedy a nakonec si nahlas říkáme správné odpovědi, asi nás nevyhodí.
Po dopsání testu se vrací Martina z evakuace a je stejně nadšená jako já. Odebíráme se za oblíbeným číšníkem do bufetu a plesáme nad fešným členem horské služby, kterého jsme ten den obě potkaly. Jdu do obchodu s vybavením, kde si zakupuji nové (lepší) rukavice s 25% slevou. Po obědě odcházíme k dalším lanovkám, kde opět trénujeme rozestavění zátarasů pro příjezd k lanovce. V botách mám rybník, ale ruce mám v suchu a teple. Rukavice se tedy zatím osvědčují. Na konci dne se dozvídáme, jaké budeme mít směny na další dny. V pátek ještě trénink, který bude asi spočívat v projíždění sjezdovek a lanovek, v sobotu volno a v neděli první oficiální vlekařská směna. Na první den jsme s Martinou vyfasovali jedinou pomu, kterou tady mají, ale někde se začít musí...
Po těchto třech dnech musím říct, že je to fakt super. Strašně se těšíme, že strávíme celou zimu na horách, venku a budeme pořád lyžovat. Platí, že vlekař si bere k vleku, který je mu ten den přidělen, lyže nebo snowboard, a většinou jsou u vleku 4 lidi. Dva dole, jeden nahoře a jeden na přestávce, během níž může mimo jiné lyžovat, kde se mu zachce. Tak myslím, že si to třeba docela užijeme. Taky jsme slyšely o dost dobrých vlekařských večírcích, které organizuje šéf všech vlekařů. Tak to je prozatím stručně ze života kanadských vlekařů. V sobotu máme volno, takže si zajedem na jeden den pořádně zalyžovat. Jupííí.
úterý 10. listopadu 2009
Halloween, lyže a Denman Island
Minulý týden byl Halloween. V pátek jsme vyřezávali dýni, což byla docela zábava, já, Martina a Barbara. Na to, že pro nás s Martinou to byl první pokus, to nedopadlo vůbec špatně. Nějak hekticky jsme ale ten Halloween neoslavovali, v sobotu jsme šli k Rexovi na večeři a poté jsme se odebrali do Fanny Bay Community Hall na rej masek, bylo to spíš pro děti, i když dospělí někteří měli masky taky, a nakonec jsme shlédli pěkný ohňostroj.
V neděli bylo konečně krásně, tak jsme se s Martinou rozhodly, že si zajedem na výlet na ostrov, který vidíme z okna našeho domu, jmenuje se Denman Island. Je to trajektem přes moře, který jede asi 10 minut. Auto jsme nechaly na parkovišti na této straně, protože bychom za něho musely platit dalších 20 dolarů, takže to byl pěkný pěší výlet. Na ostrově Denman bydlí paní Vlasta, která je původem z Prahy a v roce 1968 emigrovala z ČR. Byla zrovna na výměnném studijním pobytu v Anglii, když se udál srpen 1968, tak tam rovnou zůstala. Paní Vlasta má na ostrově jablečný sad a živí se prodejem jablek. Žije tam se svým manželem Rodem a zdá se, že se jim daří docela dobře. Počasí bylo na výlet super krásné, typický studený podzimní slunečný den. Přemýšlely jsme, jaký musí být život na ostrově. Mají tam školu, ale není tam obchod s potravinami, alespoň ne pořádný, jen takový malinký. Pěšky se dá dojít jen kousek, ale ostrov není zase tak malinký, aby se pěšky došlo všude, tudíž auto je nutností, ale třeba ti, kteří dojíždějí každý den do práce mimo ostrov, musí každý den platit 20 dolarů za auto + 8 dolarů za osobu, což je strašně drahé. BC Ferries nenabízejí každodenním uživatelům trajektu žádné slevy, něco jako naše šalinkarty – trajektkarty… Asi proto se na ostrově usadili převážně farmáři, kteří nemusí každý den do práce, nebo třeba umělci na volné noze, prostě lidé živící se doma. Hned za ostrovem Denman je ostrov Hornby, na nějž je nutné jet dvěma trajekty, tudíž dvakrát cena lodě. I když to zní lákavě, život na ostrově si asi člověk musí docela rozmyslet.
V pondělí 2.11. běžela před naším domem paní s Olympijskou pochodní. Jak je tady dobrým zvykem, tak prršelo jak blázen, takže jsme dost zmokli, jak jsme na ni mávali. Nikdy jsem moc nevěděla, jak to chodí, ale prý jeden člověk tu pochodeň nese tak 500 metrů, pak ji předá dalšímu, s tím popojedou kus dál a tak to jde dál a dál... Na Kanadu prý potřebují 12.000 lidí, aby pochodeň oběhla celou zemi. No, ale byla to sláva, sešli se lidé z celého Fanny Bay a okolí a kolona au, doprovázejících pochodeň byla dost dlouhá. No, zase jeden zážitek, který asi už nikdy nezažiju...
Včera jsme jely do Courtenay, protože se tam konal prodej lyží a zimního vybavení. Jelikož jsme potřebovaly lyže a lyžáky, byla to super příležitost, jak je získat. Akce probíhala tak, že lidi přinesli svoje ojeté lyže a lyžáky a jiné zimní věci a nabídli je tak k prodeji za rozumnou cenu. Zúčastnilo se i hodně sportovních obchodů, které se chtěly zbavit staršího zboží, které jim leželo ve skladu. Byla tam spousta věcí, takže jsme s Martinou zakoupily krásné lyže Atomic, úplně nové z obchodu a lyžáky a taky hůlky, takže jsme nyní pěkně vybavené na naši novou vlekařskou kariéru.
Včera jsme zjistily, že se nám poblinkala kočka (asi to byl Tom, páč ten chodí na naše schody nejčastěji) na předložku a rohožku před vchodem do domu. Fuuuj, protože si předtím dala asi rybu a smrdělo to široko daleko. Obě věci jsme pečlivě vypraly hadicí a mýdlem, ale nepomohlo to… Taky se stalo, že jsme do toho obě šláply, takže něco ulpělo na koberci doma, to jsme drhly celý večer a Martina si vyprala 3x potřísněné ponožky, ale nepomohlo to, tudíž je musí vyhodit. A teď jsme i bez rohožky… Martina si dokonce těma ponožkami potřísnila i papučky, které poté nebyly použitelné ani po pečlivém vyčištění, ten pach prostě nezmizel. Naštěstí papučky byly zakoupené ve Wallmartu, kde mají ten úžasný systém vracení věcí bez účtu, takže Martina ty obnošené papučky vzala do obchodu a bez účtenky jí bez problému řekli, že si je může vyměnit. Takže ve Wallmartu mají teď obnošené papučky smrdící rybinou, zatímco Martinka se těší z nových voňavých papuček doma v domečku. Navíc tato událost asi pošramotila moje chutě, páč dneska jsme měli k večeři lososa pečeného v troubě a upřímně musím říct, že ten rybí pach byl strašný a losos mi nechutnal tak moc jako předtím… Že by kočky měly na svědomí to, že nebudu mít teď ráda ryby? No doufám, že ne, třeba to přejde.
V neděli bylo konečně krásně, tak jsme se s Martinou rozhodly, že si zajedem na výlet na ostrov, který vidíme z okna našeho domu, jmenuje se Denman Island. Je to trajektem přes moře, který jede asi 10 minut. Auto jsme nechaly na parkovišti na této straně, protože bychom za něho musely platit dalších 20 dolarů, takže to byl pěkný pěší výlet. Na ostrově Denman bydlí paní Vlasta, která je původem z Prahy a v roce 1968 emigrovala z ČR. Byla zrovna na výměnném studijním pobytu v Anglii, když se udál srpen 1968, tak tam rovnou zůstala. Paní Vlasta má na ostrově jablečný sad a živí se prodejem jablek. Žije tam se svým manželem Rodem a zdá se, že se jim daří docela dobře. Počasí bylo na výlet super krásné, typický studený podzimní slunečný den. Přemýšlely jsme, jaký musí být život na ostrově. Mají tam školu, ale není tam obchod s potravinami, alespoň ne pořádný, jen takový malinký. Pěšky se dá dojít jen kousek, ale ostrov není zase tak malinký, aby se pěšky došlo všude, tudíž auto je nutností, ale třeba ti, kteří dojíždějí každý den do práce mimo ostrov, musí každý den platit 20 dolarů za auto + 8 dolarů za osobu, což je strašně drahé. BC Ferries nenabízejí každodenním uživatelům trajektu žádné slevy, něco jako naše šalinkarty – trajektkarty… Asi proto se na ostrově usadili převážně farmáři, kteří nemusí každý den do práce, nebo třeba umělci na volné noze, prostě lidé živící se doma. Hned za ostrovem Denman je ostrov Hornby, na nějž je nutné jet dvěma trajekty, tudíž dvakrát cena lodě. I když to zní lákavě, život na ostrově si asi člověk musí docela rozmyslet.
V pondělí 2.11. běžela před naším domem paní s Olympijskou pochodní. Jak je tady dobrým zvykem, tak prršelo jak blázen, takže jsme dost zmokli, jak jsme na ni mávali. Nikdy jsem moc nevěděla, jak to chodí, ale prý jeden člověk tu pochodeň nese tak 500 metrů, pak ji předá dalšímu, s tím popojedou kus dál a tak to jde dál a dál... Na Kanadu prý potřebují 12.000 lidí, aby pochodeň oběhla celou zemi. No, ale byla to sláva, sešli se lidé z celého Fanny Bay a okolí a kolona au, doprovázejících pochodeň byla dost dlouhá. No, zase jeden zážitek, který asi už nikdy nezažiju...
Včera jsme jely do Courtenay, protože se tam konal prodej lyží a zimního vybavení. Jelikož jsme potřebovaly lyže a lyžáky, byla to super příležitost, jak je získat. Akce probíhala tak, že lidi přinesli svoje ojeté lyže a lyžáky a jiné zimní věci a nabídli je tak k prodeji za rozumnou cenu. Zúčastnilo se i hodně sportovních obchodů, které se chtěly zbavit staršího zboží, které jim leželo ve skladu. Byla tam spousta věcí, takže jsme s Martinou zakoupily krásné lyže Atomic, úplně nové z obchodu a lyžáky a taky hůlky, takže jsme nyní pěkně vybavené na naši novou vlekařskou kariéru.
Včera jsme zjistily, že se nám poblinkala kočka (asi to byl Tom, páč ten chodí na naše schody nejčastěji) na předložku a rohožku před vchodem do domu. Fuuuj, protože si předtím dala asi rybu a smrdělo to široko daleko. Obě věci jsme pečlivě vypraly hadicí a mýdlem, ale nepomohlo to… Taky se stalo, že jsme do toho obě šláply, takže něco ulpělo na koberci doma, to jsme drhly celý večer a Martina si vyprala 3x potřísněné ponožky, ale nepomohlo to, tudíž je musí vyhodit. A teď jsme i bez rohožky… Martina si dokonce těma ponožkami potřísnila i papučky, které poté nebyly použitelné ani po pečlivém vyčištění, ten pach prostě nezmizel. Naštěstí papučky byly zakoupené ve Wallmartu, kde mají ten úžasný systém vracení věcí bez účtu, takže Martina ty obnošené papučky vzala do obchodu a bez účtenky jí bez problému řekli, že si je může vyměnit. Takže ve Wallmartu mají teď obnošené papučky smrdící rybinou, zatímco Martinka se těší z nových voňavých papuček doma v domečku. Navíc tato událost asi pošramotila moje chutě, páč dneska jsme měli k večeři lososa pečeného v troubě a upřímně musím říct, že ten rybí pach byl strašný a losos mi nechutnal tak moc jako předtím… Že by kočky měly na svědomí to, že nebudu mít teď ráda ryby? No doufám, že ne, třeba to přejde.
čtvrtek 29. října 2009
Medvěd a období dešťů
Dnes ráno jsme zjistili, že nám chodí medvěd na jabka. To je totiž tak. Na farmě je několik jablečných stromů, a ty, na nichž jsou ještě jablka, jsou hodně nízké a méďa prý má jablka rád a tajky už nic jiného nemá, páč už je po ostružinách a borůvkách a tak chodí na ty jablka. Ráno jsme měli před domem u kompostu lejno. S jablečnými zbytky.. Dalších několik jsme objevili kolem záhonů se salátem a u jablečných stromů, kde taky bylo několik nedojedených jablek a nakonec jsme našli i stopy, takže jsme vypátrali, že méďa (jmenuje se Robin, páč jsme se s Martinou rozhodly, že místní zvěř pojmenujeme po postavách z How I Met Your Mother a Robin je jak ženské tak mužské jméno a my nevíme, jakého pohlaví méďa je... , jo a je tady taky Barney, ale toho už jsme hodně dlouho neviděly, a taky nevíme, zda je to králík nebo zajíc, páč jsme ho vždycky viděly jenom pikosekundu...),
takže méďa Robin pravděpodobně přišel zleva z křoví, vzal to přes salátové záhony, okousal jabka na třech jabloních, pak se šel prohrabat do kompostu (tam bylo to lejno) a pak asi šel po cestě směrem na horní pole (další lejno) a odtud dírou v plotě do lesa... Dneska jsme teda celý dopoledne trhali jabka, takže Robin už nemá na co chodit... A my budem mít asi hodně štrůdlu, mňam.
Když už jsme u místní zvěře, máme tady jednu místní krůtu. Jmenuje se Audrey (jméno jí dal už někdo před námi). Je dost společenská, protože většinu času tráví s námi, kam se jen hneme. Audrey je divoká krůta, prý jednou jen tak přišla a už neodešla. Audrey seděla celé léto na vajíčkách v kompostu, ale nic z toho nebylo. Audrey umí i lítat a občas si lebedí v koruně švetsky. Taky dost rychle běhá. Každopádně se tak trochu stala součástí našeho zdejšího pobytu, páč někdo má psa, někdo kočku, my máme krůtu... Pravda, není tak roztomilá, ale je nenáročná, nemusíme ji krmit a zdá se, že si nás vážně oblíbila.
Taky sem občas zaletí orel bělohlavý, je fakt super krásnej, tuhle seděl na nedalekém vysokááánském smrku, ale tomu jsme teda jméno ještě nedaly, páč tak trochu nevíme, zda je to pokaždé ten stejnej orel.
No a nakonec jsem teda chtěla napsat, že v potoce, co nám teče za humny, je spousta losoů, co se třou a Bryne říkal, že se teď nesmí lovit, páč to je jejich doba tření za prvé a bylo by to neetické a za druhé ani nejsou dobří. Jsou velicí jak blázen a tak si tam leží v té vodě a nebo se snaží plavat proti proudu a tak.
Jo, a kdyby někoho zajímalo, jaké tady máme počasí, tak už asi tak dva týdny je období dešťů... Jojo, v Kanadě mají období dešťů, a to prostě je fakt tak, že pořád, ale pořád prší... Pořád. Jinak bych chtěla na závěr podotknout, že fakt miluju knihovny, páč si po dlouhé době užívám Internet v suchu, teple a s rychlejším připojením. Myslím, že zdejší knihovna se stane mou místní internetovou základnou.
takže méďa Robin pravděpodobně přišel zleva z křoví, vzal to přes salátové záhony, okousal jabka na třech jabloních, pak se šel prohrabat do kompostu (tam bylo to lejno) a pak asi šel po cestě směrem na horní pole (další lejno) a odtud dírou v plotě do lesa... Dneska jsme teda celý dopoledne trhali jabka, takže Robin už nemá na co chodit... A my budem mít asi hodně štrůdlu, mňam.
Když už jsme u místní zvěře, máme tady jednu místní krůtu. Jmenuje se Audrey (jméno jí dal už někdo před námi). Je dost společenská, protože většinu času tráví s námi, kam se jen hneme. Audrey je divoká krůta, prý jednou jen tak přišla a už neodešla. Audrey seděla celé léto na vajíčkách v kompostu, ale nic z toho nebylo. Audrey umí i lítat a občas si lebedí v koruně švetsky. Taky dost rychle běhá. Každopádně se tak trochu stala součástí našeho zdejšího pobytu, páč někdo má psa, někdo kočku, my máme krůtu... Pravda, není tak roztomilá, ale je nenáročná, nemusíme ji krmit a zdá se, že si nás vážně oblíbila. 
Taky sem občas zaletí orel bělohlavý, je fakt super krásnej, tuhle seděl na nedalekém vysokááánském smrku, ale tomu jsme teda jméno ještě nedaly, páč tak trochu nevíme, zda je to pokaždé ten stejnej orel.No a nakonec jsem teda chtěla napsat, že v potoce, co nám teče za humny, je spousta losoů, co se třou a Bryne říkal, že se teď nesmí lovit, páč to je jejich doba tření za prvé a bylo by to neetické a za druhé ani nejsou dobří. Jsou velicí jak blázen a tak si tam leží v té vodě a nebo se snaží plavat proti proudu a tak.
Jo, a kdyby někoho zajímalo, jaké tady máme počasí, tak už asi tak dva týdny je období dešťů... Jojo, v Kanadě mají období dešťů, a to prostě je fakt tak, že pořád, ale pořád prší... Pořád. Jinak bych chtěla na závěr podotknout, že fakt miluju knihovny, páč si po dlouhé době užívám Internet v suchu, teple a s rychlejším připojením. Myslím, že zdejší knihovna se stane mou místní internetovou základnou.
pátek 23. října 2009
Díkůvzdání a Mount Washington
V pondělí bylo v Kanadě Díkůvzdání, velký to rodinný svátek. Barbara a Bryne nás pozvali na jejich rodinnou sešlost a tak jsme se v neděli odpoledne (většinou to slaví v neděli) vydali do nedalekého domu, kde bydlí Barbařin bratr Rex a tam jsme se zúčastnili hodování o několika chodech, zlatým hřebem však byl obrovský krocan. Zatímco Martina si v Rexově domě užívala výhled na oceán (musím uznat, že takovým domem bych fakt nepohrdla), já jsem většinu času strávila v přízemní místnosti s obrovskou plochou obrazovkou, domácím kinem a zásobou DVD. Z placu bych se tam odstěhovala, samo, že bych občas vyšla ven a užila si i ten oceán...
Večeře to byla fakt velká, o hodně chodech a byla završená třemi dezerty, jeden z nich „typicky český“ … To je srandovní historka, protože Barbara se nás jednou ptala, jaký je typická česká buchta, tož jsme navrhly bábovku, tak že jo, no ale nějak se to popletlo a Barbara našla na netu typicky čecký dezert, což byl „Český broskvový krém“. My jsme jí totiž popsaly, co znamená slovo bábovka, no a tenhle zázrak se dělá v míse a pak se vyklopí, což je podobný, ale ve výsledku je to úplně něco jinýho. No, ale všem to chutnalo, takže to splnilo účel.
Druhý den volal Paul, Barbařin synovec, který bydlí v nedalkém Cumberlandu, že máme večer dojet na véču s mlaďochama, tož to my zase jo… Takže jsme vyrobili salát s kytkama a vyrazili (ještě s Lennartem, německým wwooferem, který tady v tu dobu pobýval). Paul má obchod se snowboardama, vypadá dost ošuntěle, je mu asi 25 a odmítá dělat něco, co není „fun“. Jeho spolubydlící je na tom asi podobně, akorát, že místo snowboardů vyrábí jakési umění, či co. Každopádně ten večer dorazilo ještě dalších 5 podobných kluků, věkový průměr tak 25, všichni vypadali, že mají oblečení značky „houmeles“ a ihned po příchodu vybalili pytlíky se zelenými lístečky a jali se balit… a hulit (posléze). Toto píšu, jen abyste si udělali představu o vzezření těchto mladých mužů, kteří nám ale potom vyrazili dech (jinak než trávou). Paul a jeho spolubydlící Jones uvařili večeři o 5 chodech, upekli 3 koláče (apple pie, pumpkin pie a nevímco pie – asi hrušky) a Paul dokonce upekl vlastní domácí chleba… Prostě člověk by to fakt do nich neřekl, navíc byli všichni děsně milí a po večeři vytáhli 4 kytary, bubínek a rolničky, to nám klesla čelist ještě víc, protože fakt skvěle hráli a zpívali a bavili nás, no zkrátka, rozhodně jsme tohle nečekaly (my s Martinou, Lennartovi to asi zas tak úžasný nepřipadlo, že kolem něj skáčou vyhulení borci a vyváří jak hospodyňky).
Mno a úspěšný týden završila návštěva místního Job Shopu v Courtenay, kde jsme, jak my říkáme, aplájovaly s Martinou na práci v Mount Washington Ski Resortu. Vyplnily jsme dotazník a přistoupily jsme ke stolečku, kde seděl manager pro vlekaře a lístkaře Dale. Poté, co jsme se asi 20 minut rozplývali společně nad tím, jak je lyžování a snowboardování super, že je to fun, že je to super job, že nás to baví venku a jak to chodí v Evropě (čipové karty a turnikety) a v Kanadě (čipové karty a lístkaři se snímači čárového kódu), Dale pravděpodobně nabyl dojmu, že letošní sezóna v Mount Washington se neobejde bez dvou krásných českých vlekařek a okamžitě nás přijal do týmu vlekařů a lístkařů (rozuměj Lift operator and Ticket checker). Ještě ten den večer jsme obdržely potvrzující dopis, kde nám pogratulovali k tomu, že budeme mrznout 8 hodin denně za každého počasí (i za blizardu, páč heslo zní: vleky se nevypínají ža žádných okolností) u vleku a usmívat se na lyžaře… Nicméně máme z toho děsnou radost, protože jsme to chtěly… Navíc jak jsme se dozvěděly, člověk si při tom vlekaření docela dost zalyžuje, nejen ve dnech volna, ale i v pauzách při práci, navíc budem mít samozřejmě vleky po celou sezónu zdarma, no zkrátka super… Už se těšííím.
Jinak stále farmaříme, sezóna na Mount Washingtonu začíná až v prosinci, takže ještě chvilku farmařit budeme, teda dokud nás budou potřebovat. Taky se zdá, že Martině ta farmařina leze na mozek, či co, občas pronese dost zajímavou hlášku, jako třeba, že je dost divný, že na tom gauči před naším domem nikdy nikdo neseděl (není divu, je špinavej a venku je zima, ale M. to připadlo asi dost zajímavý:-))).
Martina byla v místním bazénu a moc se jí tam líbilo, pěkně si zaplavala a koupila si nové plavecké brýle. Já, známá to lenoška, jsem neplavala. Já osobně si velmi užívám naši televizi v domečku, kde máme straaašně moc programů a neunikne mi žádný z mých oblíbených seriálů:-).
Začalo období dešťů, pořád prší a prší a je mokro a tak, ale prý je to normální. Navíc tady u moře je vlhko ještě větší, za námi na horách padá spíš sníh, ale my jsme dole, k moři to máme tak 100 metrů, takže chytáme vítr od moře.
V Courtenay už jsme objevily několik kaváren, ale naše nejoblíbenější je Cardero Café, kde mají super kafe a taky strašně moc velký výběr moc dobrých čajů, což oceňuje hlavně Martina, páč já nejsem moc čajová, i když po celodenním stání na dešti na trhu dobrý čaj vždycky bodne.
Jo a máme novou Halloweenovou výzdobku doma (můj první pokus o vyřezání dýně).
Večeře to byla fakt velká, o hodně chodech a byla završená třemi dezerty, jeden z nich „typicky český“ … To je srandovní historka, protože Barbara se nás jednou ptala, jaký je typická česká buchta, tož jsme navrhly bábovku, tak že jo, no ale nějak se to popletlo a Barbara našla na netu typicky čecký dezert, což byl „Český broskvový krém“. My jsme jí totiž popsaly, co znamená slovo bábovka, no a tenhle zázrak se dělá v míse a pak se vyklopí, což je podobný, ale ve výsledku je to úplně něco jinýho. No, ale všem to chutnalo, takže to splnilo účel.
Druhý den volal Paul, Barbařin synovec, který bydlí v nedalkém Cumberlandu, že máme večer dojet na véču s mlaďochama, tož to my zase jo… Takže jsme vyrobili salát s kytkama a vyrazili (ještě s Lennartem, německým wwooferem, který tady v tu dobu pobýval). Paul má obchod se snowboardama, vypadá dost ošuntěle, je mu asi 25 a odmítá dělat něco, co není „fun“. Jeho spolubydlící je na tom asi podobně, akorát, že místo snowboardů vyrábí jakési umění, či co. Každopádně ten večer dorazilo ještě dalších 5 podobných kluků, věkový průměr tak 25, všichni vypadali, že mají oblečení značky „houmeles“ a ihned po příchodu vybalili pytlíky se zelenými lístečky a jali se balit… a hulit (posléze). Toto píšu, jen abyste si udělali představu o vzezření těchto mladých mužů, kteří nám ale potom vyrazili dech (jinak než trávou). Paul a jeho spolubydlící Jones uvařili večeři o 5 chodech, upekli 3 koláče (apple pie, pumpkin pie a nevímco pie – asi hrušky) a Paul dokonce upekl vlastní domácí chleba… Prostě člověk by to fakt do nich neřekl, navíc byli všichni děsně milí a po večeři vytáhli 4 kytary, bubínek a rolničky, to nám klesla čelist ještě víc, protože fakt skvěle hráli a zpívali a bavili nás, no zkrátka, rozhodně jsme tohle nečekaly (my s Martinou, Lennartovi to asi zas tak úžasný nepřipadlo, že kolem něj skáčou vyhulení borci a vyváří jak hospodyňky).
Mno a úspěšný týden završila návštěva místního Job Shopu v Courtenay, kde jsme, jak my říkáme, aplájovaly s Martinou na práci v Mount Washington Ski Resortu. Vyplnily jsme dotazník a přistoupily jsme ke stolečku, kde seděl manager pro vlekaře a lístkaře Dale. Poté, co jsme se asi 20 minut rozplývali společně nad tím, jak je lyžování a snowboardování super, že je to fun, že je to super job, že nás to baví venku a jak to chodí v Evropě (čipové karty a turnikety) a v Kanadě (čipové karty a lístkaři se snímači čárového kódu), Dale pravděpodobně nabyl dojmu, že letošní sezóna v Mount Washington se neobejde bez dvou krásných českých vlekařek a okamžitě nás přijal do týmu vlekařů a lístkařů (rozuměj Lift operator and Ticket checker). Ještě ten den večer jsme obdržely potvrzující dopis, kde nám pogratulovali k tomu, že budeme mrznout 8 hodin denně za každého počasí (i za blizardu, páč heslo zní: vleky se nevypínají ža žádných okolností) u vleku a usmívat se na lyžaře… Nicméně máme z toho děsnou radost, protože jsme to chtěly… Navíc jak jsme se dozvěděly, člověk si při tom vlekaření docela dost zalyžuje, nejen ve dnech volna, ale i v pauzách při práci, navíc budem mít samozřejmě vleky po celou sezónu zdarma, no zkrátka super… Už se těšííím.
Jinak stále farmaříme, sezóna na Mount Washingtonu začíná až v prosinci, takže ještě chvilku farmařit budeme, teda dokud nás budou potřebovat. Taky se zdá, že Martině ta farmařina leze na mozek, či co, občas pronese dost zajímavou hlášku, jako třeba, že je dost divný, že na tom gauči před naším domem nikdy nikdo neseděl (není divu, je špinavej a venku je zima, ale M. to připadlo asi dost zajímavý:-))).
Martina byla v místním bazénu a moc se jí tam líbilo, pěkně si zaplavala a koupila si nové plavecké brýle. Já, známá to lenoška, jsem neplavala. Já osobně si velmi užívám naši televizi v domečku, kde máme straaašně moc programů a neunikne mi žádný z mých oblíbených seriálů:-).
Začalo období dešťů, pořád prší a prší a je mokro a tak, ale prý je to normální. Navíc tady u moře je vlhko ještě větší, za námi na horách padá spíš sníh, ale my jsme dole, k moři to máme tak 100 metrů, takže chytáme vítr od moře.
V Courtenay už jsme objevily několik kaváren, ale naše nejoblíbenější je Cardero Café, kde mají super kafe a taky strašně moc velký výběr moc dobrých čajů, což oceňuje hlavně Martina, páč já nejsem moc čajová, i když po celodenním stání na dešti na trhu dobrý čaj vždycky bodne.
Jo a máme novou Halloweenovou výzdobku doma (můj první pokus o vyřezání dýně).
úterý 6. října 2009
Fanny Bay - náš nový "domov"
Tak to vypadá, že tady zakotvíme na trochu déle. Protože Bryne a Barbara, farmáři z Ironwood farm, jsou prostě hrozně fajn a nabídli nám, že nám na zimu pronajmou ten wwooferskej domek, kde teď bydlíme, za slušný peníz, čímž ušetříme docela slušných pár dolarů. Takže tady ve Fanny Bay zůstaneme asi trochu déle než jsme původně předpokládaly. Samozřejmě že ideální by bylo dostat práci v Mount Washington Alpine Resortu, ale všichni to vidí dost pozitivně, prý to určitě vyjde.
Rozhodily jsme sítě, Barbařin synovec Paul má v Cumberlandu, což je nedaleké městečko, obchod se snowboardama a v zimě pracuje taky na Mount Washington a on se jako prý dobře zná s nějakým Owenem, co má na starost nabírání lidí a prý za nás utrousil dobré slovo a tak třeba to vyjde, tož my jsme optimistky... Jo a prý tam budou letos trénovat olympijské tými či co, takže ani o nějaké ty celebrity nebude nouze, ne že bych nějaké ty světové lyžaře znala, ale člověk nikdy neví:-).
Takže s novou adresou jsme se samozřejmě jako první šly zapsat do knihovny, co jiného byste čekali. Fajn je, že to tady mají zadarmo a služby mají docela super. Nadchly mě zásoby audiobooků, které si můžete v knihovně stáhnout nebo vypálit. Jo a hodně se mi líbí jejich schránky na vracení knih, které jsou funkční, i když je zavřeno, a tak můžete knížky vracet třeba o půlnoci, prostě to hodíte zvenku do takové schránky, co vypadá jako schránka na dopisy na hlavní poště v Brně a je to. Taky je super, že s průkazkou máme přístup do dalších 38 poboček po celém Vancouver Islandu, takže si můžu půjčit knihu v jednom městě a vrátit ji v jiném, dobrý ne?
Martina dneska udělala řidičák, mě to ještě čeká koncem října, ale je to super, aspoň jedna z nás má BC Driving Licence:-))). Jupííí. Jinak trochu přituhlo, přes den teda je docela fajn, protože je nádherné počasí, svítí slunce, ale jakmile zaleze, tak je teda fakt kosaaaaa. Jo a už víme, proč nám nejde v domě Internet... Máme totiž kovovou střechu a ta prostě ten signál nějak nepropustí. Takže už se chystáme na zimní internetové dýchánky s horkým čajem a rumem, páč jinak se to asi zvládnout nedá, snad to nebude mít vliv na kvalitu projevu (hrubky a tak) v případných blogových zápiscích:-)). Minulý týden byl na kopcích za farmou první sníh a namrzly nám dýně, ale jen trochu, většinu jsme zachránili, jak je vidět na některých fotkách.
V neděli nás čeká Díkůvzdání, teda ono je vlastně v pondělí 12.10, ale takovou tu krocaní véču budem mít už v neděli, mňam. Očividně Kanaďani děkují za něco jinýho než Američani, páč jak jsem se odzvěděla, tak je to poděkování za úspěšnou sklizně, tak bych to viděla jakože něco jako naše dožínky? Mají to druhé pondělí v říjnu, zatímco v USA je to až koncem listopadu. Základy to má ale podobné...
Jo a minulý pátek jsme zatoužily po kultuře, tak jsme vyrazily do Courtenay na koncert jakýhosi kytaristy, z nějž se vyklubal podivný chlapík s podivnou rodinkou, navíc muzika byla dost o ničem a kavárna, kde to bylo, byla dost prázdná, takže jsme o přestávce taktně odešly:-)). Třeba bude ve čtvrtek ten pianista v Union Bay lepší:-))).
Rozhodily jsme sítě, Barbařin synovec Paul má v Cumberlandu, což je nedaleké městečko, obchod se snowboardama a v zimě pracuje taky na Mount Washington a on se jako prý dobře zná s nějakým Owenem, co má na starost nabírání lidí a prý za nás utrousil dobré slovo a tak třeba to vyjde, tož my jsme optimistky... Jo a prý tam budou letos trénovat olympijské tými či co, takže ani o nějaké ty celebrity nebude nouze, ne že bych nějaké ty světové lyžaře znala, ale člověk nikdy neví:-).
Takže s novou adresou jsme se samozřejmě jako první šly zapsat do knihovny, co jiného byste čekali. Fajn je, že to tady mají zadarmo a služby mají docela super. Nadchly mě zásoby audiobooků, které si můžete v knihovně stáhnout nebo vypálit. Jo a hodně se mi líbí jejich schránky na vracení knih, které jsou funkční, i když je zavřeno, a tak můžete knížky vracet třeba o půlnoci, prostě to hodíte zvenku do takové schránky, co vypadá jako schránka na dopisy na hlavní poště v Brně a je to. Taky je super, že s průkazkou máme přístup do dalších 38 poboček po celém Vancouver Islandu, takže si můžu půjčit knihu v jednom městě a vrátit ji v jiném, dobrý ne?
Martina dneska udělala řidičák, mě to ještě čeká koncem října, ale je to super, aspoň jedna z nás má BC Driving Licence:-))). Jupííí. Jinak trochu přituhlo, přes den teda je docela fajn, protože je nádherné počasí, svítí slunce, ale jakmile zaleze, tak je teda fakt kosaaaaa. Jo a už víme, proč nám nejde v domě Internet... Máme totiž kovovou střechu a ta prostě ten signál nějak nepropustí. Takže už se chystáme na zimní internetové dýchánky s horkým čajem a rumem, páč jinak se to asi zvládnout nedá, snad to nebude mít vliv na kvalitu projevu (hrubky a tak) v případných blogových zápiscích:-)). Minulý týden byl na kopcích za farmou první sníh a namrzly nám dýně, ale jen trochu, většinu jsme zachránili, jak je vidět na některých fotkách.
V neděli nás čeká Díkůvzdání, teda ono je vlastně v pondělí 12.10, ale takovou tu krocaní véču budem mít už v neděli, mňam. Očividně Kanaďani děkují za něco jinýho než Američani, páč jak jsem se odzvěděla, tak je to poděkování za úspěšnou sklizně, tak bych to viděla jakože něco jako naše dožínky? Mají to druhé pondělí v říjnu, zatímco v USA je to až koncem listopadu. Základy to má ale podobné...
Jo a minulý pátek jsme zatoužily po kultuře, tak jsme vyrazily do Courtenay na koncert jakýhosi kytaristy, z nějž se vyklubal podivný chlapík s podivnou rodinkou, navíc muzika byla dost o ničem a kavárna, kde to bylo, byla dost prázdná, takže jsme o přestávce taktně odešly:-)). Třeba bude ve čtvrtek ten pianista v Union Bay lepší:-))).
pondělí 21. září 2009
Znovu na Vancouver Island
Hlásím se opět z Kanady po delší odmlce. Kde jsem to skončila? Ahaaa, v Langley... no tak tam už nejsme. Jsme zase na Vancouver Island. Vrátily jsme se na farmu Ironwood, kde se nám fakt líbí a nejen tam. Líbí se nám i v Courtenay, což je nejbližší větší městečko (cca 25 km) a v Comoxu, což je hned za Courtenay, malý přístav, super místo. Rozhodnutí? Zkusíme se tady na delší dobu zdržet, což ovšem znamená najít si práci a ubytování, peníze přece jen potřebujeme...
Jsme tady už druhým týdnem, předtím jsme se krátce zastavily v Hope, kde jsme shlédly soutěž ve vyřezávání motorovou pilou, ohňostroj (pravděpodobně největší událost v Hope v roce), vyslechly jsme otřesnou napodobeninu Johnnyho Cashe (hned po ohňostroji další největší událost) a zjistily jsme, že v Hope se v pátek po 22. hodině večerní můžete tak akorát zašít s lahváčem domů, páč jediný otevřený podnik je bar pochybné pověsti:-). No fakt, myslím, že kdybych tam otevřela hospodu, tak vydělám jmění... Nechápu, že to tam někoho už nenapadlo. To s tím alkoholem tady... Oni to fakt nikde neprodávají, než ve schválených obchodech a barech, ale do baru prostě lidi asi moc nechodí nebo co. No představte si velkou vesnickou zábavu, největší událost roku, no kam zamíříte první? No ke stánku s pivem... Tady neeee, stánek mají, ale s něčím jiným (hambáčema). Lidi jakože popíjí ty piva z těch papírovejch pytlíků, v nichž si je koupili. No ne, že by to bylo to nejdůležitější, já jen, že je to tak strašně jiný.
No nicméně jsme si to pak vynahradily v Comoxu, kde jsme to s Harveym roztočili v místním baru, kde hrála v sobotu živá hudba... No, ne že by moc kvalitní, tři týpci hráli heavy metal a rock, ale zase zajímavý bylo, že jeden ze zpěváků byl z First Nations (roztuměj Indián) a když hráli ACDC, tak by člověk nepoznal rozdíl, jak to roztočil. Harvey říkal, že je to docela ojedinělej případ, že Indián působí v hudebním uskupení jako je tohle, no každopádně to bylo super...
No a zase plevelíme, sázíme, sklízíme, balíme, vážíme a prodáváme... A hledáme práci... Ne, že by nabídka byla moooc pestrá, ale naděje umírá poslední a snad se něco najde.
Jo a děláme si řidičák, protože boužel musíme, ty naše české jim už nestačí... Takže máme za sebou písemný test, který jsme my holky šikulky udělaly napoprvé, ale ta horší část nás ještě čeká, a to je zkušební jízda. Prý je to tady docela dost přísné, tak uvidíme. No, každopádně tady ten systém mají docela zajímavej, protože já jsem se jim nevešla do žádné kolonky, neboť nemám dva roky řidičák, ale zase nejsem úplný začátečník, takže moc nevěděli, zda mi mají na auto nalepit L nebo N, nicméně prý se to dozvím při té zkušební jízdě. L znamená Learner a má to ten, kdo udělal test písemný a ne jízdu a N znamená New Driver a má to ten, kdo už udělal i zkušební jízdu a musí to mít dva roky na autě a pak až se stává plnohodnotým řidičem. New driver i Learner mají jistá omezení, jako např. Nesmí vzít do auta víc než 1 osobu a nebo můžou, ale musí v autě sedět osoba starší 25 let, která má více než dva roky zkušenost s řízením, tzv. Supervisor...
Začíná tady podzim, už se to barví, docela chladno (konečně jsem se dočkala studeného počasí), dneska jsme byly na tůře, nádhera, jezera, všechny možné barvy, slunce...
Mno, toť ode mě vše... Brzy zase ahoooj.
Jsme tady už druhým týdnem, předtím jsme se krátce zastavily v Hope, kde jsme shlédly soutěž ve vyřezávání motorovou pilou, ohňostroj (pravděpodobně největší událost v Hope v roce), vyslechly jsme otřesnou napodobeninu Johnnyho Cashe (hned po ohňostroji další největší událost) a zjistily jsme, že v Hope se v pátek po 22. hodině večerní můžete tak akorát zašít s lahváčem domů, páč jediný otevřený podnik je bar pochybné pověsti:-). No fakt, myslím, že kdybych tam otevřela hospodu, tak vydělám jmění... Nechápu, že to tam někoho už nenapadlo. To s tím alkoholem tady... Oni to fakt nikde neprodávají, než ve schválených obchodech a barech, ale do baru prostě lidi asi moc nechodí nebo co. No představte si velkou vesnickou zábavu, největší událost roku, no kam zamíříte první? No ke stánku s pivem... Tady neeee, stánek mají, ale s něčím jiným (hambáčema). Lidi jakože popíjí ty piva z těch papírovejch pytlíků, v nichž si je koupili. No ne, že by to bylo to nejdůležitější, já jen, že je to tak strašně jiný.
No nicméně jsme si to pak vynahradily v Comoxu, kde jsme to s Harveym roztočili v místním baru, kde hrála v sobotu živá hudba... No, ne že by moc kvalitní, tři týpci hráli heavy metal a rock, ale zase zajímavý bylo, že jeden ze zpěváků byl z First Nations (roztuměj Indián) a když hráli ACDC, tak by člověk nepoznal rozdíl, jak to roztočil. Harvey říkal, že je to docela ojedinělej případ, že Indián působí v hudebním uskupení jako je tohle, no každopádně to bylo super...
No a zase plevelíme, sázíme, sklízíme, balíme, vážíme a prodáváme... A hledáme práci... Ne, že by nabídka byla moooc pestrá, ale naděje umírá poslední a snad se něco najde.
Jo a děláme si řidičák, protože boužel musíme, ty naše české jim už nestačí... Takže máme za sebou písemný test, který jsme my holky šikulky udělaly napoprvé, ale ta horší část nás ještě čeká, a to je zkušební jízda. Prý je to tady docela dost přísné, tak uvidíme. No, každopádně tady ten systém mají docela zajímavej, protože já jsem se jim nevešla do žádné kolonky, neboť nemám dva roky řidičák, ale zase nejsem úplný začátečník, takže moc nevěděli, zda mi mají na auto nalepit L nebo N, nicméně prý se to dozvím při té zkušební jízdě. L znamená Learner a má to ten, kdo udělal test písemný a ne jízdu a N znamená New Driver a má to ten, kdo už udělal i zkušební jízdu a musí to mít dva roky na autě a pak až se stává plnohodnotým řidičem. New driver i Learner mají jistá omezení, jako např. Nesmí vzít do auta víc než 1 osobu a nebo můžou, ale musí v autě sedět osoba starší 25 let, která má více než dva roky zkušenost s řízením, tzv. Supervisor...
Začíná tady podzim, už se to barví, docela chladno (konečně jsem se dočkala studeného počasí), dneska jsme byly na tůře, nádhera, jezera, všechny možné barvy, slunce...
Mno, toť ode mě vše... Brzy zase ahoooj.
sobota 29. srpna 2009
Změna je život
Koukám, že už je to pár týdnů od posledního blogu... No prostě nebyl čas, měly jsme spoustu práce:-) a zážitků, ale nakonec jsem zase zde s novými informacemi o našem pobytu. Co nového? Docela hodně, protože zcela neplánovaně jsme se ocitly včera zpět v Langley, na koňské farmě, kde jsme byly předtím, než jsme jely do Ruby Lake Resortu.
Na Ironwood Farm se nám hodně líbilo, dle mého názoru zatím nejlepší wwoofingové místo, když nepočítám Grahama, což už nepovažujeme za wwoofingové místo, ale za přítele, kam se jezdí na návštěvu:-). Druhý týden na farmě byl vynikající, neboť sestava wwooferů byla skvělá. Kromě nás dvou byl s námi Bruce z Nova Scotia, jak jsem o něm psala minule a přibyla Melanie z Německa, kterou jsme si oblíbily, byla s ní zábava, svělý smysl pro humor, prostě super. Kromě práce na farmě jsme si užily i zábavu, oblíbená činnost byla dát si pivo a mít večírek a hrát vykutálené hry:-). A navíc jsme s Martinou byly za hvězdy, páč jsme s naším autem mohli kdykoliv zajet pro pivko do 7 km vzdáleného Liquor Storu na benzínku... (Benzínka je navíc spojená s obchodem, videopůjčovnou, občerstvením, kavárnou, poštou a je to centrum místních malých městeček:-)) Jeden večer jsme si udělali i černou hodinku, vlastně několik hodinek, protože byla bouřka a vypli proud, tudíž jsme si při svíčce dávali Plzeň, Coronu, Beck a další značky jednu za druhou. S Brucem jsme se vypravili na výlet k nedalekým vodopádkům, kde jsme se vykoupali v mrazivé vodě (mysleli jsme, že nám zamrzne krev v žilách:-)). Byla jsem na dvou trzích, prodávat zeleninu, takže je ze mě i trhovkyně, byla to dost zábava a mám docela slušnou slovní zásobu týkající se zeleniny, zahradničení a farmaření:-). Jeden den jsme byly na výletě na Mount Washington, což je nedaleké horské středisko s mnoha výletními trasami, byla to nádhera.
Vzhledem k tomu, že jsme v sobotu a neděli měly s Martinou volno a pak jsme měly odjíždět, tak jsme si udělaly výlet do Strathcona Provincial Park, kde jsme kempovaly dvě noci. Jela s námi Melanie, neboť měla též volno a byla to super dámská jízda s kvalitním stanem z Wall Martu. To bylo tak. Nemáme stan, tak že si ho koupíme. Vzhledem k tomu, že ho ale asi moc nevyužijeme, tož jsme si řekly, že si kopíme levný stan. Zaběhly jsme do Wall Martu a koupily stan za 39 dolarů. Ujistily jsme se, že do 90 dnů ho můžeme vrátit... A jely jsme. Stan byl pěkný, oranžový, ale nepostavitelný. Kolíčky na udržení stanu v zemi byly asi 2 cm dlouhé, takže po hodině snažení jsme stan zatížily kameny zevnitř, aby stál a po dvou dnec jsme ho pak vrázily do Wall Martu. To mě fascinuje, tady můžete zboží vrátit, aniž byste cokoliv vysvětlovali a oni Vám vrátí peníze. Takže jsme si užily stan a docela špinavý jsme ho přinesly zpět a dostaly jsme zpět peníze. Super, ne?
Strathcona Provincial Park je kopcovitá krajina uprostřed Vancouver Islandu a je to vážně nádhera. Projížděly jsme autem po malé silnici kolem jezera, nikde nikdo. To je taky věc ohledně Kanady. Je tak velká, že kamkoliv jedete, jste tam sami. Takže silnice kolem jezera byla téměř prázdná. Podle mapy jsme věděly, že cestou potkáme Information Hut, což se nakonec ukázalo být malá budka, v níž dobrovolničil srašně milý chlapík, který nám nejenže popsal všechny turistické trasy, které můžeme projít, ale půjčil nám i knihu, která nám potom pomohla vybrat, kam vlastně půjdeme. Na celodenní výlet jsme zvolily trasu k jezeru, z níž se nakonec vyklubala klikatá pěšinka lesem do kopce, ale odměna na vrcholu stála za to. Naprosto křišťálově čisté jezero uprostřed lesa, kde nebyl nikdo, jen my a kvanta borůvek všude kolem. Na cestě zpět jsme potkaly 5 lidí.
Bohužel jsme si neuvědomily, že to není jak v ČR, kempy plné, kiosek, hospůdka, pivo apod., takže jsme se špatně vybavily a nekoupily žádné pivo a nic, tudíž večery v kempu se nesly v duchu sledování filmu na notebooku a posléze spánek, páč jsme neměly co jiného dělat, táborák jsme si rozdělat nemohly (viz později). Nejbližsí ochod s alkoholem byl ve městě Campbell River, vzdáleném cca 50 km:-) a v kempu samozřejmě nebylo nic, jen krásná příroda a suché záchodky, ale bylo to přece dobrodružství v divočině, takže co bychom chtěly, že? Po cestě zpět jsme obdivovaly jezero Buttle Lake a mlhu nad ním, ale potom jsme potkaly nějaké turisty a z mlhy se vyklubal velký požár lesa... :-(.
Po návratu z výletu jsme si v emailu na zahradě v Ironwood Farm přečetly vzkaz od lidí z McBride, kam jsme měly jet na září, že mají bohužel plno a můžou nás ubytovat jen na 10 dní. Vzhledem k tomu, že McBride je asi 1000 km daleko, rozhodly jsme se tam na tak krátkou dobu nejet a kompletně jsme překopaly naše plány. Vzhledem k tomu, že na Vancouver Island a na farmě Ironwood se nám strašně líbí, poptaly jsme se, kdy nejdřív mají volno pro dva wwoofery. Volno je až od 13. září, takže nám vzniklo okno skoro 3 týdny, kdy jsme neměly nic domluveného. Vzhledem k tomu, že ubytování je tady strašně drahé, využily jsme starých známostí a tak se stalo, že jsme se nyní ocitly opět na farmě s koňmi, kde jsme byly už předtím a poté na pár dní opět do Hope, to nesmíme vynechat, protože to je naše oblíbená destinace. No a na farmičku na Vancouver Island se vracíme 13. září a zůstaneme pravděpodobně měsíc... Hurá.
Okno jsme tedy skoro zaplácly, tudíž jsme měly 3 volné dny... Ale jakoby nám štěstí hrálo do karet, v den našeho odjezdu z farmy se ozval Harvey, kamarád s lodí, že má volný večer a zda nechceme přijet. Sice jsme byly už na cestě na druhou sttranu, ale s vyhlídkou příslibu dobré společnosti na lodi jsme otočily auto a uháněly do Comoxu, kde Harvey kotví. Navíc, Harvey je fajn chlapík a vypadalo to, že by to mohl být super večírek. A taky že byl.... po 10 pivech, 2 lahvích vína a půlce lahve Tequily jsme se ve 3 ráno uložili do kajutek, ale stálo to za to. Na takovéto lodi jsem nikdy předtím nespala, takže opět nová zkušenost.
Po tomto vyčerpávajícím večírku jsme jely 270 km do Victorie, což je město na jižním konci ostrova a zároveň hlavní město Britské Kolumbie, které se celé nese v duchu Anglie a je to zřejmě nejevropštěji vypadající město v BC. Ubytovaly jsme se v hostelu a padly za vlast, neboť jsme neměly sil na nějakou prohlídku města.
Řeknu vám, po dvou měsících jsme se ocitly ve velkém městě a už po 5 minutách jsme to svorně nenáviděly. Ačkoliv je to město docela hezké, po noci strávené na hlavní třídě s plným provozem pod okny po celou noc jsme se shodly, že město prostě není naším osudem. Jaká to změna po všech těch farmičkách u řeky, jezera, moře, mezi kopečky a lesy... Druhý den jsme si daly povinnou prohlídku cca 2 hodiny a alou pryč... Trajektem do Vancouveru... (no, to jsme si moc nepomohly.-)).
No a tady nám štěstí nahrálo do karet podruhé. Potřebovaly jsme přespat někde ve Vancouveru, neboť na farmě v Langley nás očekávali až další den. Shodou okolností jsme již nějakou dobu v emailovém kontaktu se dvěma dalšími děvčaty z ČR, která bydlí ve Vancouveru. Napsaly nám, že se můžeme kdykoliv stavit a přenocovat, a protože se zdály být super, zavolaly jsme a ejhle, nocleh je na světě. A super opravdu byly. Pokecaly jsme, zavzpomínaly na ČR a vyměnily zážitky. Moc příjemný pobyt. Holky na tom jsou poněkud jinak než my, jedna má už práci ve Vancouveru, druhá si dělá řidičák na kamion, aby mohla též pracovat, našly si byt ve Vancouveru a tak.
No a teď jsme v Langley a opět kydáme koňský hnůj, což je (opravdu) naše oblíbená činnost. Hned po příjezdu jsme jely na knižní trh do Abbotsfordu, kde byly tisíce a tisíce knih za cenu od 25 centů do 2 dolarů. A nebyly to žádné staré nebo špatné knihy. Největší trháky, klasika, prostě všechno. Za 9 dolarů mám čtení prevděpodobně na celý rok:-).
Kanadské postřehy:
Letos je po dlouhé době opravdu nejteplejší léto, způsobuje to hodně požárů a v celé Britské Kolumbii bylo a je letos na 700 požárů. Proto je v celém státě přísný zákaz rozdělávat otevřený oheň, kterému se tady říká Campfire Ban. Oheň si nesmí nikdo rozdělat ani na vlastní zahradě, pokuta je vysoká, cca 350 dolarů.
Vypadá to, že si asi budeme muset přece jen udělat místní řidičák který spočívá ve složení písemných testů a posléze praktické jízdy. Údajně je to celkem těžké. Měly bychom si to udělat, pokud zde budeme déle než půl roku. Mě to přijde absurdní, protože nějdřív nás nechají půl roku řídit a pak najednou neumíme řídit? Největší sranda ovšem je, že na tu jízdu musíte dojet vlastním autem, v němž pak jízda probíhá.. Fakt absurdita... No aspoň se během té doby naučíme místní značky:-).
Lidi letos kupují v Kanadě méně organické zeleniny než v předchozích letech. Krize se projevuje všude a nejvíc se šetří na jídle.
Barbařina maminka (Oma) umí nejlepší štrůdl v okolí a její největší specialita je losos v listovém těstě (obojí můžeme potvrdit).
Nedaleko od Langley je pravděpodobně poslední autokino v BC. Je to takové to kino, kde přijedete autem a koukáte z auta. Zvuk se chytá na autorádiu.
Je tu levné oblečení a elektronika, ale drahé jídlo, pití a drogerie.
Nejlepší místo, kde nakupovat oblečení, je Thrifty Store. Je to zařízení armády spásy, něco na způsob Second Handu a ceny se pohybují kolem 5 dolar za kus.
Letos jsem snědla nejvíc ostružin ever. Ostružiny všude, na Ironwood Farm jsou celá pole, navíc jsou fakt obrovské. Na pláži v Comoxu byly úplné ostružinové záplavy...
Na Ironwood Farm se nám hodně líbilo, dle mého názoru zatím nejlepší wwoofingové místo, když nepočítám Grahama, což už nepovažujeme za wwoofingové místo, ale za přítele, kam se jezdí na návštěvu:-). Druhý týden na farmě byl vynikající, neboť sestava wwooferů byla skvělá. Kromě nás dvou byl s námi Bruce z Nova Scotia, jak jsem o něm psala minule a přibyla Melanie z Německa, kterou jsme si oblíbily, byla s ní zábava, svělý smysl pro humor, prostě super. Kromě práce na farmě jsme si užily i zábavu, oblíbená činnost byla dát si pivo a mít večírek a hrát vykutálené hry:-). A navíc jsme s Martinou byly za hvězdy, páč jsme s naším autem mohli kdykoliv zajet pro pivko do 7 km vzdáleného Liquor Storu na benzínku... (Benzínka je navíc spojená s obchodem, videopůjčovnou, občerstvením, kavárnou, poštou a je to centrum místních malých městeček:-)) Jeden večer jsme si udělali i černou hodinku, vlastně několik hodinek, protože byla bouřka a vypli proud, tudíž jsme si při svíčce dávali Plzeň, Coronu, Beck a další značky jednu za druhou. S Brucem jsme se vypravili na výlet k nedalekým vodopádkům, kde jsme se vykoupali v mrazivé vodě (mysleli jsme, že nám zamrzne krev v žilách:-)). Byla jsem na dvou trzích, prodávat zeleninu, takže je ze mě i trhovkyně, byla to dost zábava a mám docela slušnou slovní zásobu týkající se zeleniny, zahradničení a farmaření:-). Jeden den jsme byly na výletě na Mount Washington, což je nedaleké horské středisko s mnoha výletními trasami, byla to nádhera.
Vzhledem k tomu, že jsme v sobotu a neděli měly s Martinou volno a pak jsme měly odjíždět, tak jsme si udělaly výlet do Strathcona Provincial Park, kde jsme kempovaly dvě noci. Jela s námi Melanie, neboť měla též volno a byla to super dámská jízda s kvalitním stanem z Wall Martu. To bylo tak. Nemáme stan, tak že si ho koupíme. Vzhledem k tomu, že ho ale asi moc nevyužijeme, tož jsme si řekly, že si kopíme levný stan. Zaběhly jsme do Wall Martu a koupily stan za 39 dolarů. Ujistily jsme se, že do 90 dnů ho můžeme vrátit... A jely jsme. Stan byl pěkný, oranžový, ale nepostavitelný. Kolíčky na udržení stanu v zemi byly asi 2 cm dlouhé, takže po hodině snažení jsme stan zatížily kameny zevnitř, aby stál a po dvou dnec jsme ho pak vrázily do Wall Martu. To mě fascinuje, tady můžete zboží vrátit, aniž byste cokoliv vysvětlovali a oni Vám vrátí peníze. Takže jsme si užily stan a docela špinavý jsme ho přinesly zpět a dostaly jsme zpět peníze. Super, ne?
Strathcona Provincial Park je kopcovitá krajina uprostřed Vancouver Islandu a je to vážně nádhera. Projížděly jsme autem po malé silnici kolem jezera, nikde nikdo. To je taky věc ohledně Kanady. Je tak velká, že kamkoliv jedete, jste tam sami. Takže silnice kolem jezera byla téměř prázdná. Podle mapy jsme věděly, že cestou potkáme Information Hut, což se nakonec ukázalo být malá budka, v níž dobrovolničil srašně milý chlapík, který nám nejenže popsal všechny turistické trasy, které můžeme projít, ale půjčil nám i knihu, která nám potom pomohla vybrat, kam vlastně půjdeme. Na celodenní výlet jsme zvolily trasu k jezeru, z níž se nakonec vyklubala klikatá pěšinka lesem do kopce, ale odměna na vrcholu stála za to. Naprosto křišťálově čisté jezero uprostřed lesa, kde nebyl nikdo, jen my a kvanta borůvek všude kolem. Na cestě zpět jsme potkaly 5 lidí.
Bohužel jsme si neuvědomily, že to není jak v ČR, kempy plné, kiosek, hospůdka, pivo apod., takže jsme se špatně vybavily a nekoupily žádné pivo a nic, tudíž večery v kempu se nesly v duchu sledování filmu na notebooku a posléze spánek, páč jsme neměly co jiného dělat, táborák jsme si rozdělat nemohly (viz později). Nejbližsí ochod s alkoholem byl ve městě Campbell River, vzdáleném cca 50 km:-) a v kempu samozřejmě nebylo nic, jen krásná příroda a suché záchodky, ale bylo to přece dobrodružství v divočině, takže co bychom chtěly, že? Po cestě zpět jsme obdivovaly jezero Buttle Lake a mlhu nad ním, ale potom jsme potkaly nějaké turisty a z mlhy se vyklubal velký požár lesa... :-(.
Po návratu z výletu jsme si v emailu na zahradě v Ironwood Farm přečetly vzkaz od lidí z McBride, kam jsme měly jet na září, že mají bohužel plno a můžou nás ubytovat jen na 10 dní. Vzhledem k tomu, že McBride je asi 1000 km daleko, rozhodly jsme se tam na tak krátkou dobu nejet a kompletně jsme překopaly naše plány. Vzhledem k tomu, že na Vancouver Island a na farmě Ironwood se nám strašně líbí, poptaly jsme se, kdy nejdřív mají volno pro dva wwoofery. Volno je až od 13. září, takže nám vzniklo okno skoro 3 týdny, kdy jsme neměly nic domluveného. Vzhledem k tomu, že ubytování je tady strašně drahé, využily jsme starých známostí a tak se stalo, že jsme se nyní ocitly opět na farmě s koňmi, kde jsme byly už předtím a poté na pár dní opět do Hope, to nesmíme vynechat, protože to je naše oblíbená destinace. No a na farmičku na Vancouver Island se vracíme 13. září a zůstaneme pravděpodobně měsíc... Hurá.
Okno jsme tedy skoro zaplácly, tudíž jsme měly 3 volné dny... Ale jakoby nám štěstí hrálo do karet, v den našeho odjezdu z farmy se ozval Harvey, kamarád s lodí, že má volný večer a zda nechceme přijet. Sice jsme byly už na cestě na druhou sttranu, ale s vyhlídkou příslibu dobré společnosti na lodi jsme otočily auto a uháněly do Comoxu, kde Harvey kotví. Navíc, Harvey je fajn chlapík a vypadalo to, že by to mohl být super večírek. A taky že byl.... po 10 pivech, 2 lahvích vína a půlce lahve Tequily jsme se ve 3 ráno uložili do kajutek, ale stálo to za to. Na takovéto lodi jsem nikdy předtím nespala, takže opět nová zkušenost.
Po tomto vyčerpávajícím večírku jsme jely 270 km do Victorie, což je město na jižním konci ostrova a zároveň hlavní město Britské Kolumbie, které se celé nese v duchu Anglie a je to zřejmě nejevropštěji vypadající město v BC. Ubytovaly jsme se v hostelu a padly za vlast, neboť jsme neměly sil na nějakou prohlídku města.
Řeknu vám, po dvou měsících jsme se ocitly ve velkém městě a už po 5 minutách jsme to svorně nenáviděly. Ačkoliv je to město docela hezké, po noci strávené na hlavní třídě s plným provozem pod okny po celou noc jsme se shodly, že město prostě není naším osudem. Jaká to změna po všech těch farmičkách u řeky, jezera, moře, mezi kopečky a lesy... Druhý den jsme si daly povinnou prohlídku cca 2 hodiny a alou pryč... Trajektem do Vancouveru... (no, to jsme si moc nepomohly.-)).
No a tady nám štěstí nahrálo do karet podruhé. Potřebovaly jsme přespat někde ve Vancouveru, neboť na farmě v Langley nás očekávali až další den. Shodou okolností jsme již nějakou dobu v emailovém kontaktu se dvěma dalšími děvčaty z ČR, která bydlí ve Vancouveru. Napsaly nám, že se můžeme kdykoliv stavit a přenocovat, a protože se zdály být super, zavolaly jsme a ejhle, nocleh je na světě. A super opravdu byly. Pokecaly jsme, zavzpomínaly na ČR a vyměnily zážitky. Moc příjemný pobyt. Holky na tom jsou poněkud jinak než my, jedna má už práci ve Vancouveru, druhá si dělá řidičák na kamion, aby mohla též pracovat, našly si byt ve Vancouveru a tak.
No a teď jsme v Langley a opět kydáme koňský hnůj, což je (opravdu) naše oblíbená činnost. Hned po příjezdu jsme jely na knižní trh do Abbotsfordu, kde byly tisíce a tisíce knih za cenu od 25 centů do 2 dolarů. A nebyly to žádné staré nebo špatné knihy. Největší trháky, klasika, prostě všechno. Za 9 dolarů mám čtení prevděpodobně na celý rok:-).
Kanadské postřehy:
Letos je po dlouhé době opravdu nejteplejší léto, způsobuje to hodně požárů a v celé Britské Kolumbii bylo a je letos na 700 požárů. Proto je v celém státě přísný zákaz rozdělávat otevřený oheň, kterému se tady říká Campfire Ban. Oheň si nesmí nikdo rozdělat ani na vlastní zahradě, pokuta je vysoká, cca 350 dolarů.
Vypadá to, že si asi budeme muset přece jen udělat místní řidičák který spočívá ve složení písemných testů a posléze praktické jízdy. Údajně je to celkem těžké. Měly bychom si to udělat, pokud zde budeme déle než půl roku. Mě to přijde absurdní, protože nějdřív nás nechají půl roku řídit a pak najednou neumíme řídit? Největší sranda ovšem je, že na tu jízdu musíte dojet vlastním autem, v němž pak jízda probíhá.. Fakt absurdita... No aspoň se během té doby naučíme místní značky:-).
Lidi letos kupují v Kanadě méně organické zeleniny než v předchozích letech. Krize se projevuje všude a nejvíc se šetří na jídle.
Barbařina maminka (Oma) umí nejlepší štrůdl v okolí a její největší specialita je losos v listovém těstě (obojí můžeme potvrdit).
Nedaleko od Langley je pravděpodobně poslední autokino v BC. Je to takové to kino, kde přijedete autem a koukáte z auta. Zvuk se chytá na autorádiu.
Je tu levné oblečení a elektronika, ale drahé jídlo, pití a drogerie.
Nejlepší místo, kde nakupovat oblečení, je Thrifty Store. Je to zařízení armády spásy, něco na způsob Second Handu a ceny se pohybují kolem 5 dolar za kus.
Letos jsem snědla nejvíc ostružin ever. Ostružiny všude, na Ironwood Farm jsou celá pole, navíc jsou fakt obrovské. Na pláži v Comoxu byly úplné ostružinové záplavy...
čtvrtek 13. srpna 2009
Na farmě aneb My Farm:-)
Tak jsme se přesunuly z Ruby Lake Resortu na Vancouver Island. Upřímně, týden v domě, který je zřejmě postaven na smetišti, anebo kolem něj smetiště vzniklo v průběhu věků, úplně stačil... Navíc bylo opravdu nepříjemné, že obyvatelé domu mužského pohlaví si v noci chodili ulevovat pod naše okno, i když na záchod to bylo blíž... Asi se jim nechtělo do té koupelny, v níž si udělali takový bordel:-). Zkrátka, už nám to tam tak trochu lezlo na nervy, tudíž jsme si našli velmi rychle místečko na farmičce na Vancouver Island a teď tady musím popsat, jak úžasné to tu je.
Farma se jmenuje Ironwood Farm a je to certifikované oganická farma, která se zaměřuje převážně na zeleninku všeho druhu. Majitelé jsou Barbara a Bryne, což je skvělý manželský pár, s nímž se člověk vážně nenudí. Barbara je původem Němka, která přišla do Kanady s rodinou po druhé světové válce. Bryne je Kanaďan a klidnějšího člověka jsem nepoznala. Největší terno ale tady je, alespoň nám to tak připadá a po chaotickém pobytu v Italském prostředí to velmi oceňujeme, je to tady hooodně organizované. Barbara se očividně vyžívá v psaní nejrůznějších vzkazů a upozornění na všechno možné, ale chápu to, vystřídá se tady hodně lidí, většinou je tady kolem 5 různých wwooferů a kdyby se každý choval tak, jako wwoofeři v Ruby Lake, tak za chvíli je tady smětiště taky.
Ale popořádku. Máme k dispozici dům pro wwoofery, kde jsou dva pokoje, kuchyň, koupelna a obývák. Domeček je to čistý, obklopen pěkným prostředím, jako např. ovocné stromy s mňamkovníma jabkama, ostružiny všude, kam se podíváš, moře přes silnici, za námi hornatá panoramata, no zkrátka krása. Pokojíček sdílíme s Martinou a Jennou, což je dívčina z Kanady, konkrétně z Winnipegu, která tady taky wwoofuje. V dalším pokoji je chlapík taky z Kanady, konkrétně z provincie Nova Scotia a poslední wwooferka je (překvapivě) taky z Kanady, přímo z Vancouver Island, která tady dělá něco jako praxi při studiu organického farmaření, nebo tak něco. Je tady už od května a spí ve stanu prřed domem, pod jabloní. Takže překvapivě jsme tady nakonec jediné cizinky.
Snídaně si vaříme sami v domečku, potraviny nám jsou pravidelně dodávány, obědy a večeře vaří Barbara a Bryne a musím říct, jsou to úžasná jídla. Vzhledem k tomu, že pěstují zeleninu, tak každé jídlo sestává mimo jiné z mnoha druhů zeleniny na různé způsoby, ale vzhledem k Barbařině původu, jídlo je trochu šmrncnuto německou kuchyní, protože nedaleko žije Barbařina matka, která ji asi vše naučila. Takže třeba dneska jsme měli k večeři klasické řízky v trojobalu, což tady není moc normální, ale bohužel vzhledem k tomu, že strouhanku dělají z toho ne moc super dobrého toustového chleba s mírně nasládlou příchutí, tak ty řízky prostě chutnaly divně :-). Ale babiččin štrůdl (Oma´s Apfel Strudel) byl vynikající:-).
Ironwood Farm je v místě zvaném Fanny Bay a je to na východním pobřeží Vancouver Island. Fanny Bay je jedno z mnoha malých městeček na pobřeží, no ono se tomu ani nedá říkat městečko, je to spí pár baráčků, kde jedinou možností nákupu je benzínka spojená s obchodem a liquour storem. Přijely jsme sem dvěma trajekty ze Sunshine Coast, protože od Ruby Lake to k prvnímu trajektu bylo asi 6 km, takže z Earl´s Grove jsme se přeplavily do Saltery Bay, posunuly jsme se do Powell River a přeplavily jsme se na Vancouver Island do přístavu Comox, kde jsme si udělaly prohlídku městečka, teda jedné ulice s pár obchody, které ale byly v neděli stejně zavřené:-), i když zmrzinárna byla otevřená, stejně jako antikvariát, který se líbil především mně, protože tam měli strašně moc knížek, strašně levných a já jsem si tam koupila paperbackové vydání Návratu krále, protože na obálce je fotka Aragorna z filmu a je vážně vyvedená:-). Knížka stála 4 dolary (cca 70 Kč), no nekup to:-). Co se týče trajektu, tak během plavby, jak jsem tak stála na palubě a koukala na okolní ostrůvky a kopce na nich, znovu jsem si připomněla, proč tohle všechno vlastně dělám, a že to rozhodně stojí za to...
Z Comoxu jsme už zamířily do Fanny Bay, což bylo asi 25 km na jih a přijely jsme právě k večeři, takže jsme si hned užily první skvělé jídlo z mnoha. Práce je zde příjemná, pro mě velmi, protože už není horko, kolem 17 stupňů, což já si docela užívám, občas dokonce sprchne, ale protože jsme si půjčily šmrncovní holínky, tak nám to nevadí. Vzhledem k organizovanosti celého místa je zde i pracovní doba organizovaná, což mě vyhovuje, protože člověk ví, na čem je a kdy bude mít volno. Takže pracujeme od 9 do 12, pak máme hodinu pauzu na oběd a pak ještě dvě hodinky od 13 do 15. Je to super, člověk má pak ještě celé odpoledne volno a vzhledem ke klidu a míru, který zde panuje, já si užívám každou minutu, kterou trávím na tak krásném místě.
Pracovní náplň je rozmanitá:-). Vzhledem k tomu, že majitelé se živí prodejem organické zeleniny na trzích, hodně času trávíme sklízením zeleniny. Poznala jsem několik druhů salátů, pěstuje se tady brokolice, fazole, kedlubny, ředkvičky, cukiny, patizony, dýně atd. atd... Taky jsme jeden den trhali jablka, mňam. Hodně času se také věnuje plevelení mezi zeleninou nebo čištění sklizených záhonů a sázení nových rostlinek na novou úrodu. Dneska jsme třeba dopoledne sklízeli žluté a zelené fazole, pěstujou se tady takové ty lusky, co se jí celé. Protože odpoledne pršelo, tak jsme seděli vevnitř ve skleníku (říkají tomu greenhouse a není to ze skla) a čistili jsme česnek... Je to prostě taková klidná práce, která mě docela těší, protože podle nmě stojí za to, někdo si pak tu zeleninu koupí a tak. V sobotu jedem s Martinou a Brynem na trh, kde budeme zeleninu prodávat, na to se dost těším, jsem zvědavá, jaké to bude.
Včera jsme se potkaly s Harveym. Harvey je kamarád Martinina kamaráda. Martinin kamarád, světoběžník to velký, potkal Harveyho údajně v Mexiku a stali se z nich přátelé. Proto Martinin kamarád dal Martině email na Harveyho, slovo dalo slovo a Harvey minulý týden napsal sms, že zrovna kotví v Comoxu, což je kousek odtud, a že se můžeme setkat... Zapomněla jsem zmínit, že Harvey žije na lodi, přesněji řečeno na jachtě a živí se potápěním a lovem jakýchsi mořských potvor, jejichž jméno jsem zapomněla. Takže včera jsme se sešli, zašli na procházku do lesa, mrknout se na místní lesní výstavku jednoho místního občana a pak jsme zaskočili na pivko do hospůdky... Byla to moje premiéra v tom, že řídím a tudíž nesmím pít:-), což jsem si uvědomila, až když jsem měla v sobě půlku piva a Martina na mě významně mrkala, co jakože dělám a ať si uvědomím, že další už nebude:-). To mě docela mrzelo, protože pivko bylo kupodivu dobré (místní a organické – takže i zdravé:-))... Ale jedno pivko je v pohodě, protože jak jsme se dozvěděly, tak tady člověk může něco málo vypít, i když řídí... něco málo je třeba jedno pivko... No dobře, Harvey řídil taky a dal si tři, Martina si dala tři jahodová Daiquiri, ale já, odpovědná řidička jsem pak pěkně abstinovala...
No a to je zatím vše z Vancouver Island... Brzy se zase ozveme. Jo a tady jsou nějaké fotky....
Farma se jmenuje Ironwood Farm a je to certifikované oganická farma, která se zaměřuje převážně na zeleninku všeho druhu. Majitelé jsou Barbara a Bryne, což je skvělý manželský pár, s nímž se člověk vážně nenudí. Barbara je původem Němka, která přišla do Kanady s rodinou po druhé světové válce. Bryne je Kanaďan a klidnějšího člověka jsem nepoznala. Největší terno ale tady je, alespoň nám to tak připadá a po chaotickém pobytu v Italském prostředí to velmi oceňujeme, je to tady hooodně organizované. Barbara se očividně vyžívá v psaní nejrůznějších vzkazů a upozornění na všechno možné, ale chápu to, vystřídá se tady hodně lidí, většinou je tady kolem 5 různých wwooferů a kdyby se každý choval tak, jako wwoofeři v Ruby Lake, tak za chvíli je tady smětiště taky.
Ale popořádku. Máme k dispozici dům pro wwoofery, kde jsou dva pokoje, kuchyň, koupelna a obývák. Domeček je to čistý, obklopen pěkným prostředím, jako např. ovocné stromy s mňamkovníma jabkama, ostružiny všude, kam se podíváš, moře přes silnici, za námi hornatá panoramata, no zkrátka krása. Pokojíček sdílíme s Martinou a Jennou, což je dívčina z Kanady, konkrétně z Winnipegu, která tady taky wwoofuje. V dalším pokoji je chlapík taky z Kanady, konkrétně z provincie Nova Scotia a poslední wwooferka je (překvapivě) taky z Kanady, přímo z Vancouver Island, která tady dělá něco jako praxi při studiu organického farmaření, nebo tak něco. Je tady už od května a spí ve stanu prřed domem, pod jabloní. Takže překvapivě jsme tady nakonec jediné cizinky.
Snídaně si vaříme sami v domečku, potraviny nám jsou pravidelně dodávány, obědy a večeře vaří Barbara a Bryne a musím říct, jsou to úžasná jídla. Vzhledem k tomu, že pěstují zeleninu, tak každé jídlo sestává mimo jiné z mnoha druhů zeleniny na různé způsoby, ale vzhledem k Barbařině původu, jídlo je trochu šmrncnuto německou kuchyní, protože nedaleko žije Barbařina matka, která ji asi vše naučila. Takže třeba dneska jsme měli k večeři klasické řízky v trojobalu, což tady není moc normální, ale bohužel vzhledem k tomu, že strouhanku dělají z toho ne moc super dobrého toustového chleba s mírně nasládlou příchutí, tak ty řízky prostě chutnaly divně :-). Ale babiččin štrůdl (Oma´s Apfel Strudel) byl vynikající:-).
Ironwood Farm je v místě zvaném Fanny Bay a je to na východním pobřeží Vancouver Island. Fanny Bay je jedno z mnoha malých městeček na pobřeží, no ono se tomu ani nedá říkat městečko, je to spí pár baráčků, kde jedinou možností nákupu je benzínka spojená s obchodem a liquour storem. Přijely jsme sem dvěma trajekty ze Sunshine Coast, protože od Ruby Lake to k prvnímu trajektu bylo asi 6 km, takže z Earl´s Grove jsme se přeplavily do Saltery Bay, posunuly jsme se do Powell River a přeplavily jsme se na Vancouver Island do přístavu Comox, kde jsme si udělaly prohlídku městečka, teda jedné ulice s pár obchody, které ale byly v neděli stejně zavřené:-), i když zmrzinárna byla otevřená, stejně jako antikvariát, který se líbil především mně, protože tam měli strašně moc knížek, strašně levných a já jsem si tam koupila paperbackové vydání Návratu krále, protože na obálce je fotka Aragorna z filmu a je vážně vyvedená:-). Knížka stála 4 dolary (cca 70 Kč), no nekup to:-). Co se týče trajektu, tak během plavby, jak jsem tak stála na palubě a koukala na okolní ostrůvky a kopce na nich, znovu jsem si připomněla, proč tohle všechno vlastně dělám, a že to rozhodně stojí za to...
Z Comoxu jsme už zamířily do Fanny Bay, což bylo asi 25 km na jih a přijely jsme právě k večeři, takže jsme si hned užily první skvělé jídlo z mnoha. Práce je zde příjemná, pro mě velmi, protože už není horko, kolem 17 stupňů, což já si docela užívám, občas dokonce sprchne, ale protože jsme si půjčily šmrncovní holínky, tak nám to nevadí. Vzhledem k organizovanosti celého místa je zde i pracovní doba organizovaná, což mě vyhovuje, protože člověk ví, na čem je a kdy bude mít volno. Takže pracujeme od 9 do 12, pak máme hodinu pauzu na oběd a pak ještě dvě hodinky od 13 do 15. Je to super, člověk má pak ještě celé odpoledne volno a vzhledem ke klidu a míru, který zde panuje, já si užívám každou minutu, kterou trávím na tak krásném místě.
Pracovní náplň je rozmanitá:-). Vzhledem k tomu, že majitelé se živí prodejem organické zeleniny na trzích, hodně času trávíme sklízením zeleniny. Poznala jsem několik druhů salátů, pěstuje se tady brokolice, fazole, kedlubny, ředkvičky, cukiny, patizony, dýně atd. atd... Taky jsme jeden den trhali jablka, mňam. Hodně času se také věnuje plevelení mezi zeleninou nebo čištění sklizených záhonů a sázení nových rostlinek na novou úrodu. Dneska jsme třeba dopoledne sklízeli žluté a zelené fazole, pěstujou se tady takové ty lusky, co se jí celé. Protože odpoledne pršelo, tak jsme seděli vevnitř ve skleníku (říkají tomu greenhouse a není to ze skla) a čistili jsme česnek... Je to prostě taková klidná práce, která mě docela těší, protože podle nmě stojí za to, někdo si pak tu zeleninu koupí a tak. V sobotu jedem s Martinou a Brynem na trh, kde budeme zeleninu prodávat, na to se dost těším, jsem zvědavá, jaké to bude.
Včera jsme se potkaly s Harveym. Harvey je kamarád Martinina kamaráda. Martinin kamarád, světoběžník to velký, potkal Harveyho údajně v Mexiku a stali se z nich přátelé. Proto Martinin kamarád dal Martině email na Harveyho, slovo dalo slovo a Harvey minulý týden napsal sms, že zrovna kotví v Comoxu, což je kousek odtud, a že se můžeme setkat... Zapomněla jsem zmínit, že Harvey žije na lodi, přesněji řečeno na jachtě a živí se potápěním a lovem jakýchsi mořských potvor, jejichž jméno jsem zapomněla. Takže včera jsme se sešli, zašli na procházku do lesa, mrknout se na místní lesní výstavku jednoho místního občana a pak jsme zaskočili na pivko do hospůdky... Byla to moje premiéra v tom, že řídím a tudíž nesmím pít:-), což jsem si uvědomila, až když jsem měla v sobě půlku piva a Martina na mě významně mrkala, co jakože dělám a ať si uvědomím, že další už nebude:-). To mě docela mrzelo, protože pivko bylo kupodivu dobré (místní a organické – takže i zdravé:-))... Ale jedno pivko je v pohodě, protože jak jsme se dozvěděly, tak tady člověk může něco málo vypít, i když řídí... něco málo je třeba jedno pivko... No dobře, Harvey řídil taky a dal si tři, Martina si dala tři jahodová Daiquiri, ale já, odpovědná řidička jsem pak pěkně abstinovala...
No a to je zatím vše z Vancouver Island... Brzy se zase ozveme. Jo a tady jsou nějaké fotky....
středa 5. srpna 2009
Z Hope do Ruby Lake
Po delší době jsme opět zde! Mnoho se toho událo od doby posledního zápisu.... Věc se má tak, že z farmy, kde jsme se staraly o koně, v Langley, jsme odjely předčasně, a to ve čtvrtek, původně jsme měly zůstat do neděle. Důvod? Bylo tam prostě strašný horko a nikde možnost se jakkoliv osvěžit a taky na farmě bylo wwooferů dost, takže po domluvě jsme odjely ve čtvrtek a protože jsme měly 4 dny volno, zajely jsme ke Grahamovi do Hope, neboť nás srdečně zval... No a my jsme srdečně chtěly, protože řeka a Graham a Keeper a barbecue na verandě a vůbec...
Proto jsme se ve čtvrtek vydaly zpět do Hope na návštěvu, je to jen cca 140 km, což je v Kanadě u sousedů, a tam jsme si užily konec týdne. Navštívily jsme známá místa (zmrzlinárna, korálkárna, Blue Moose atd.) a dokonce jsme si udělaly výlet, kam nás vzala Sue a Benoit z vedlejšího retreatu. To bylo tak. V sobotu Graham očekával nového wwoofera Mathiase z Německa, který přijel ráno a všichni jsme ho jeli vyzvednout do Hope k autobusu. Chudák s námi hned musel zapadnout k Modrýmu Sobovi na kafe a buchtičku, posléze Martina dostala kulturně chtivou náladu, takže jsme navštívili místní galerii, což bylo moc pěkné, obrázky, fotky a další místní umění... Graham se po cestě ptal Mathiase, zda už viděl film Rambo, tak jsme ho ale poprosily, aby se na něj podívali, až odjedeme, že už bychom to asi podruhé nezvládly:-))).
K výletu – Pět minut poté, co jsme dovezli Mathiase domů, se zjevila ve dveřích Sue a že jedou na výlet a zda chceme jet taky a my že jo, Mathias taky že jo, takže jsme se sebrali a jeli.... do Hell´s Gate, což je asi hodinu cesty od Hope a je to takový kaňon na Fraser River, který je pověstný tím, že v něm jsou vybudovány kanály sloužící lososům v době jejich putování na sever, aby překonali velké peřeje (plavou totiž proti proudu:-)). Výlet se vydařil výborně, na zpáteční cestě jsme hupsli do jezera Lake of the Woods nedaleko Hope a to bylo fakt nádherné koupání, průzračná voda, kopečky a lesy kolem... balada. Tady jsou nějaké fotky...
Bohužel v neděli jsme musely odjet do dalšího našeho wwoofingového stanoviště a neboť nás čekal celý den cesty, tak jsme musely vyjet už zrána, abychom to stihly. Srdceryvné bylo loučení s Grahamem, neboť jsme mu očividně přirostly k srdci a on nám téže, méně srdceryvné bylo samozřejmě loučení s Mathiasem, jehož jsme znaly teprve necelý den:-), ale sympaťák to byl, klučina, z Bonnu a studuje fyziku... používal Mac, to mě překvapilo, ale prý je to v Německu normální.
Cesta do Ruby Lake vedla přes Modrého Soba, samozřejmě, protože náš držák na kafe v autě přece nemůže zahálet, a hurá do Vancouveru, přesněji řečeno do Horseshoe Bay na trajekt, jež vede do Langdale, odkud se dostaneme k jezeru Ruby Lake, kde je Ruby Lake Resort, v němž máme strávit další dva týdny. Je to v oblasti Sunshine Coast.
Teď už jsme v Ruby Lake několik dní a pocity jsou mírně rozpačité, někdy až mírně negativní. Místo je to pěkné, ale nám do oka nepadlo ubytování, není se co divit, je to celkem hnusnej barák, kde bydlí kluci, co jsou docela prasátka a celkový dojem není zrovna pozitivní (co si budem vykládat, v domě i kolem něj je bordel jako v tanku, ale co je zajímavý, očividně to vadí asi jenom nám..). Jo a bydlí tady s námi kanadský kuchař Simon, který dost kouří, ale rozhodně ne cigarety nebo tabák:-).. Pravděpodobně se budeme moct v pátek přesunout do jiného domu, kde bydlí další wwoofeři, protože ten je mnohem hezčí a na hezčím místě. V Ruby Lake je asi 10 wwooferů a děláme různé práce. Ruby Lake resort vlastní rodinka Italů, kteří sem kdysi emigrovali, a mají tady motel, restauraci, nějaké chatky, stany apod. Docela pěkné to tu mají, ale s povahou sobě vlastní to tady řídí, chaoticky věci organizují a údolím se nese jadrná italština, jak na sebe pokřikují do vysílaček nebo rovnou osobně. Rozhodně zde nepanuje moc rodinná atmosféra mezi wwoofery a Italy, tady jsme opravdu levná pracovní síla...
Zatím jsme dělaly jen lehký housekeeping, což spočívá v uklízení pronajatých pokojů a stanů, ale jen vypomáháme holkám, co zde jsou za to placené. Stany jsou výborné, typu Safari a jsou v nich super postele:-)))... Naštěstí práce není moc, dodržují tady 5 hodin denně a pak máme volno, což je docela fajn. Přesto přemýšlíme, že si pobyt zde zkrátíme, protože nemáme pocit, že bychom zde až tak byly potřeba a chybí nám rodinná atmosféra těch druhých dvou míst, kde jsme byly...Naštěstí nám vaří celkem dobrá italská jídla, což je pozitivní jak pro naše zdraví tak pro naši štíhlou linii:-).
Naše další kroky, to už víme celkem jistě, povedou na Vancouver Island, neboť jsme co by kamenem dohodil, jen dva trajekty a jsme tam...
A na závěr... dneska konečně nebylo takový vedro!!! Tedy v posledních dnech se trošičku ochladilo, ale dneska to bylo úplně super. A koupání v jezeře je taky super, je tak čisté, že je vidět na dno a je poměrně dost teplé.
Jo a pár postřehů:
Pořídily jsme si SIM kartu s kanadským číslem. No a docela dost ujetej systém, protože tady se platí za odchozí i příhozí hovory a dokonce i za příchozí smsky. Takže nám hned první den, co jsme měli novou SIM došla SMS „Happy Birthday, Watson“, za niž jsme zaplatily 15 centů, ale očividně nebyla určena nám:-)... Překonaly jsme chuť odepsat „Thank you, Sherlock“, páč zase tak vtipný to nebylo a stálo by nás to dalších 15 centů...
K řízení: minule jsem zapomněla dodat, že tady si nehrajou na hlavní silnice, takže prostě jedeš dokud tě nezastaví stopka nebo semafor a nemusíš dávat žádnou přednost.... Jo a několikrát jsme dost váhaly na křižovatce, páč jsme se poctivě snažily uplatnit pravidlo pravé ruky... Ale tady to neplatí, vážení.... Tady totiž platí, že kdo dřív přijede, ten dřív odjede... Tak nám to vysvětlil Graham... Takže prostě vážně, když na křižovatku přijedu první a vzápětí někdo další, komu bych dle mě měla dát předost, tak neeee, můžu klidně jet... Dobrý co?
Tož to je ode mě vše, jdu si dát další Bacardi Breezer s příchutí růžového grepu, páč jsem na nich docela ujela...:-).
Zdraví Katka
Proto jsme se ve čtvrtek vydaly zpět do Hope na návštěvu, je to jen cca 140 km, což je v Kanadě u sousedů, a tam jsme si užily konec týdne. Navštívily jsme známá místa (zmrzlinárna, korálkárna, Blue Moose atd.) a dokonce jsme si udělaly výlet, kam nás vzala Sue a Benoit z vedlejšího retreatu. To bylo tak. V sobotu Graham očekával nového wwoofera Mathiase z Německa, který přijel ráno a všichni jsme ho jeli vyzvednout do Hope k autobusu. Chudák s námi hned musel zapadnout k Modrýmu Sobovi na kafe a buchtičku, posléze Martina dostala kulturně chtivou náladu, takže jsme navštívili místní galerii, což bylo moc pěkné, obrázky, fotky a další místní umění... Graham se po cestě ptal Mathiase, zda už viděl film Rambo, tak jsme ho ale poprosily, aby se na něj podívali, až odjedeme, že už bychom to asi podruhé nezvládly:-))).
K výletu – Pět minut poté, co jsme dovezli Mathiase domů, se zjevila ve dveřích Sue a že jedou na výlet a zda chceme jet taky a my že jo, Mathias taky že jo, takže jsme se sebrali a jeli.... do Hell´s Gate, což je asi hodinu cesty od Hope a je to takový kaňon na Fraser River, který je pověstný tím, že v něm jsou vybudovány kanály sloužící lososům v době jejich putování na sever, aby překonali velké peřeje (plavou totiž proti proudu:-)). Výlet se vydařil výborně, na zpáteční cestě jsme hupsli do jezera Lake of the Woods nedaleko Hope a to bylo fakt nádherné koupání, průzračná voda, kopečky a lesy kolem... balada. Tady jsou nějaké fotky...
Bohužel v neděli jsme musely odjet do dalšího našeho wwoofingového stanoviště a neboť nás čekal celý den cesty, tak jsme musely vyjet už zrána, abychom to stihly. Srdceryvné bylo loučení s Grahamem, neboť jsme mu očividně přirostly k srdci a on nám téže, méně srdceryvné bylo samozřejmě loučení s Mathiasem, jehož jsme znaly teprve necelý den:-), ale sympaťák to byl, klučina, z Bonnu a studuje fyziku... používal Mac, to mě překvapilo, ale prý je to v Německu normální.
Cesta do Ruby Lake vedla přes Modrého Soba, samozřejmě, protože náš držák na kafe v autě přece nemůže zahálet, a hurá do Vancouveru, přesněji řečeno do Horseshoe Bay na trajekt, jež vede do Langdale, odkud se dostaneme k jezeru Ruby Lake, kde je Ruby Lake Resort, v němž máme strávit další dva týdny. Je to v oblasti Sunshine Coast.
Teď už jsme v Ruby Lake několik dní a pocity jsou mírně rozpačité, někdy až mírně negativní. Místo je to pěkné, ale nám do oka nepadlo ubytování, není se co divit, je to celkem hnusnej barák, kde bydlí kluci, co jsou docela prasátka a celkový dojem není zrovna pozitivní (co si budem vykládat, v domě i kolem něj je bordel jako v tanku, ale co je zajímavý, očividně to vadí asi jenom nám..). Jo a bydlí tady s námi kanadský kuchař Simon, který dost kouří, ale rozhodně ne cigarety nebo tabák:-).. Pravděpodobně se budeme moct v pátek přesunout do jiného domu, kde bydlí další wwoofeři, protože ten je mnohem hezčí a na hezčím místě. V Ruby Lake je asi 10 wwooferů a děláme různé práce. Ruby Lake resort vlastní rodinka Italů, kteří sem kdysi emigrovali, a mají tady motel, restauraci, nějaké chatky, stany apod. Docela pěkné to tu mají, ale s povahou sobě vlastní to tady řídí, chaoticky věci organizují a údolím se nese jadrná italština, jak na sebe pokřikují do vysílaček nebo rovnou osobně. Rozhodně zde nepanuje moc rodinná atmosféra mezi wwoofery a Italy, tady jsme opravdu levná pracovní síla...
Zatím jsme dělaly jen lehký housekeeping, což spočívá v uklízení pronajatých pokojů a stanů, ale jen vypomáháme holkám, co zde jsou za to placené. Stany jsou výborné, typu Safari a jsou v nich super postele:-)))... Naštěstí práce není moc, dodržují tady 5 hodin denně a pak máme volno, což je docela fajn. Přesto přemýšlíme, že si pobyt zde zkrátíme, protože nemáme pocit, že bychom zde až tak byly potřeba a chybí nám rodinná atmosféra těch druhých dvou míst, kde jsme byly...Naštěstí nám vaří celkem dobrá italská jídla, což je pozitivní jak pro naše zdraví tak pro naši štíhlou linii:-).
Naše další kroky, to už víme celkem jistě, povedou na Vancouver Island, neboť jsme co by kamenem dohodil, jen dva trajekty a jsme tam...
A na závěr... dneska konečně nebylo takový vedro!!! Tedy v posledních dnech se trošičku ochladilo, ale dneska to bylo úplně super. A koupání v jezeře je taky super, je tak čisté, že je vidět na dno a je poměrně dost teplé.
Jo a pár postřehů:
Pořídily jsme si SIM kartu s kanadským číslem. No a docela dost ujetej systém, protože tady se platí za odchozí i příhozí hovory a dokonce i za příchozí smsky. Takže nám hned první den, co jsme měli novou SIM došla SMS „Happy Birthday, Watson“, za niž jsme zaplatily 15 centů, ale očividně nebyla určena nám:-)... Překonaly jsme chuť odepsat „Thank you, Sherlock“, páč zase tak vtipný to nebylo a stálo by nás to dalších 15 centů...
K řízení: minule jsem zapomněla dodat, že tady si nehrajou na hlavní silnice, takže prostě jedeš dokud tě nezastaví stopka nebo semafor a nemusíš dávat žádnou přednost.... Jo a několikrát jsme dost váhaly na křižovatce, páč jsme se poctivě snažily uplatnit pravidlo pravé ruky... Ale tady to neplatí, vážení.... Tady totiž platí, že kdo dřív přijede, ten dřív odjede... Tak nám to vysvětlil Graham... Takže prostě vážně, když na křižovatku přijedu první a vzápětí někdo další, komu bych dle mě měla dát předost, tak neeee, můžu klidně jet... Dobrý co?
Tož to je ode mě vše, jdu si dát další Bacardi Breezer s příchutí růžového grepu, páč jsem na nich docela ujela...:-).
Zdraví Katka
úterý 28. července 2009
Vedro, vedro, VEDROOOO!!!
Je takový vedro, že se člověk zapotí i při psaní do blogu... To bych se teda nenadála, že v Kanadě zažiju snad nejhorší vedro ever! A ještě k tomu je to takový to vlhký vedro, takže člověk je mokrý od hlavy až k patě neustále, i jednu pikosekundu po vylezení ze sprchny:-). Koupáni široko daleko nikde, pokud nechcete plavat ve špinavé řece... No, ale já si nestěžuju, chtěla jsem to, tak to mám:-).
Pořád jsme u Diane na farmě, kde jsme posledních pět dní byly samy s Martinou a Debrou a docela super to bylo, klid, nikdo nikde, v klídku jsme si udělaly svoje a pak se zhroutily nebo ještě lépe, včera nás místní chlapec Travis, rodinný přítel Diane, zavezl do obchoďáku, kde byla super klimatizace (že bych pomalu začínala chápat, proč trřeba v Brně rodiny tráví víkendy v Olympii???:-))) a nakoupili jsme si nějaké oblečeni a završili to jahodovou Margaritou, která byla vážně mňamkovní.
Jinak zde to plyne docela poklidně, to vedro je dost ubíjející, navíc se zde docela špatně spí, neboť buď nás budí pes, nebo kohout, který nechápe, že se kokrhá jen ráno, nebo druhej pes nebo mouchy, takže člověk toho tady moc nenaspí, což je docela ubíjející, takže se po více než týdnu zdě cítím docela dost vyčerpaně, ale hlavním důvodem je vážně to horko, protože to je váááážně dost děsný.
Jako správný maniak jsem si zašla do kina na Harryho znovu, bohužel jsem si špatně přečetla program a myslela jsem, že ho hrají ve 3D v Imaxu, ale vyvedli mě z omylu, že ho sice takto hrát budou, ale až později, takže jsme šli na normální verzi, no ale bylo to fajn a potom jsme zaskočili do restaurace, kde jsem si konečně dala točené pivo místní výroby, Canada Molson či tak nějak, ale řeknu Vám, byla to docela břečka, takže jsem si dala jen jedno a přesedlala na jahodové Daiquiri, což bylo mnohem lepší.
Jinak zde v domě s námi zůstali dva psi, jeden se jmenuje Toby a je to takovej docela vypelichanej podvraťák, ale co je hlavní, je dost starej a Martina prohlásila, že vypadá jako psí zombie, s čímž plně souhlasím, dokonce se ho ani nedotkne, což je co říct, protože jinak je se psy jedna ruka:-). Ani se jí nedivím, páč ten pes vypadá, že se při každém kroku zhroutí a už se nepostaví. Je to docela smutné, nevím, jak se to dělá jinde, ale myslím, že by bylo docela milosrdné ho utratit, páč skoro nechodí, neudrží se moc na nohách, sípe a plouží se po domě a občas udělá nějakej ten bobek přímo na koberec. Chudák.
Druhý pes Sally je jakejsí kříženec Kolie a čehosi, je černošedá žíhaná a je docela ošklivá, ale jinak docela fajn a zajímavý je, že neběhá, jen chodí a docela pomalu. Naštěstí si odvezli odstatní další 3 psy sebou, páč bych je musela asi zastřelit... Nechápu, jak si může někdo kolem sebe shromáždit 5 tak škaredých psů... Zlatý Keeper, to je aspoň pejsánek:-).
Nejkrásnější jsou tady ti koně, jsou opravdu nádherní a důstojní a ani mě nevadí uklízet jejich hovňousky. Nejčastější věta těchto dní... More shit (eventuelně: More poop:-))).
Končím, neboť jsem tak mokrá (a to jen sedím na gauči, píšu na PC a nehýbu se), že si musím dát sprchu, abych měla aspoň pikosekudnu pocit, že mi není vedro...
Pořád jsme u Diane na farmě, kde jsme posledních pět dní byly samy s Martinou a Debrou a docela super to bylo, klid, nikdo nikde, v klídku jsme si udělaly svoje a pak se zhroutily nebo ještě lépe, včera nás místní chlapec Travis, rodinný přítel Diane, zavezl do obchoďáku, kde byla super klimatizace (že bych pomalu začínala chápat, proč trřeba v Brně rodiny tráví víkendy v Olympii???:-))) a nakoupili jsme si nějaké oblečeni a završili to jahodovou Margaritou, která byla vážně mňamkovní.
Jinak zde to plyne docela poklidně, to vedro je dost ubíjející, navíc se zde docela špatně spí, neboť buď nás budí pes, nebo kohout, který nechápe, že se kokrhá jen ráno, nebo druhej pes nebo mouchy, takže člověk toho tady moc nenaspí, což je docela ubíjející, takže se po více než týdnu zdě cítím docela dost vyčerpaně, ale hlavním důvodem je vážně to horko, protože to je váááážně dost děsný.
Jako správný maniak jsem si zašla do kina na Harryho znovu, bohužel jsem si špatně přečetla program a myslela jsem, že ho hrají ve 3D v Imaxu, ale vyvedli mě z omylu, že ho sice takto hrát budou, ale až později, takže jsme šli na normální verzi, no ale bylo to fajn a potom jsme zaskočili do restaurace, kde jsem si konečně dala točené pivo místní výroby, Canada Molson či tak nějak, ale řeknu Vám, byla to docela břečka, takže jsem si dala jen jedno a přesedlala na jahodové Daiquiri, což bylo mnohem lepší.
Jinak zde v domě s námi zůstali dva psi, jeden se jmenuje Toby a je to takovej docela vypelichanej podvraťák, ale co je hlavní, je dost starej a Martina prohlásila, že vypadá jako psí zombie, s čímž plně souhlasím, dokonce se ho ani nedotkne, což je co říct, protože jinak je se psy jedna ruka:-). Ani se jí nedivím, páč ten pes vypadá, že se při každém kroku zhroutí a už se nepostaví. Je to docela smutné, nevím, jak se to dělá jinde, ale myslím, že by bylo docela milosrdné ho utratit, páč skoro nechodí, neudrží se moc na nohách, sípe a plouží se po domě a občas udělá nějakej ten bobek přímo na koberec. Chudák.
Druhý pes Sally je jakejsí kříženec Kolie a čehosi, je černošedá žíhaná a je docela ošklivá, ale jinak docela fajn a zajímavý je, že neběhá, jen chodí a docela pomalu. Naštěstí si odvezli odstatní další 3 psy sebou, páč bych je musela asi zastřelit... Nechápu, jak si může někdo kolem sebe shromáždit 5 tak škaredých psů... Zlatý Keeper, to je aspoň pejsánek:-).
Nejkrásnější jsou tady ti koně, jsou opravdu nádherní a důstojní a ani mě nevadí uklízet jejich hovňousky. Nejčastější věta těchto dní... More shit (eventuelně: More poop:-))).
Končím, neboť jsem tak mokrá (a to jen sedím na gauči, píšu na PC a nehýbu se), že si musím dát sprchu, abych měla aspoň pikosekudnu pocit, že mi není vedro...
úterý 21. července 2009
Co jsme nevěděly o Kanadě
Tak si dneska tak stojím uprostřed paddocku pro koně, nad hlavou žhnoucí slunce, na nebi ani mráčku, teplota 32 stupňů ve stínu a říkám si, že jsem se nepoučila víc, než jsem sem jela:-))), hlavně asi o počasí. Protože to by se člověk nenadál, že se dočká ve vysněné hornaté zemi takových veder, že? No každopádně je to tak... Kolegyně z práce, vzpomeňte si, jak jste se mě ptaly, zda mi tu nebude zima a zda mám dopstatek teplého oblečení, já na to nyní odpovídám ANO - mám dostatek teplého oblečení (bohužel) a NE, není mi tady zima (bohužel)!!!
Od té doby, co jme dojely, což je už skoro měsíc, jsem jednou vytáhla svetr, a to pozdě večer, když jsme seděly na verandě a trochu se ochladilo.Dlouhé kalhoty jsou doposud nevybaleny z batohu a bunda? Co je to? Prošlapala jsem už jedny žabky, musím koupit nové, opálená jsem jako nikdy v životě a tak si říkám, zda jsem si nějak nespletla kontinenty:-))).
V Hope u řeky to docela šlo, protože jsme byly v lese a u řeky, ale předevčírem jsme se přemístily do našeho nového působiště Langley a to je trochu jiné kafe, otevřená rovina, výheň, skoro žádný stín, hory v dálce, líná řeka daleko, zkrátka jiné to tu je... Ne, že by to bylo špatné, jen to vedroooo. Máme tady ale spoustu koníčků, staráme se o ně, bohužel nejsou na ježění, ale na chov, takže nejezdíme, ale práce je to zajímavá, člověk se dozví, co takovej kůň papká, a KONEČNĚ jsme se dostaly k našemu vytouženému kydání hnoje (tedy lépe řečeno k uklízení koňského trusu:-))).
A kde to vlastně jsme? Na farmě u paní Diane, kousíček od Fort Langley, což je, jak jsme se dozvěděly, bývalé hlavní město Britské Kolumbie a je to velmi žádan
é hostoriské místo, o čemž jsme se přesvědčily v neděli, když jsme sem jely a stavily se tam na čumendu. Malé milé městečko se spoustou obchůdků lidového chatakteru a milion turistů. Farmička je to pěkná, koně jsou nádherní a lidé milí jako vždy a navíc je zde více wwooferů než jenom my, Tereza z Rakouska, Raoul z Mexika a Magic z Polska, zajímavý mix národů a rozhodně mě to baví:-). Zítra navíc dorazí holčina z Irska, takže se nudit vůbec nebudeme.
Naše práce zde spočívá převážně ve starání se o koně, ráno jim dát najíst, pak jim vyčistit stání, pak jim dát zase najíst, pak chvíli pohov a večer zase najíst. Ustájení koně jsou zde 3, zbytek, asi 15, běhá po okolních výbězích, těm se jen vyměňuje voda v nádobách a jinak se starají sami o sebe a žerou trávu.
Sranda je, že ve čtvrtek odjíždí všichni wwoofeři i majitelé až do úterka na jakousi chatu k jezeru a my budem celou farmu mít na starost, teda ono toho moc není, jen ty koně, ale upřímně, budu ráda, když se nic moc nestane, jakože snad nám neuteče nějakej kůň:-).Jinak bude super, že tu budem samy, páč to je docela zajímavý, že nás tady nechají jen tak, dvě holky, co v životě předtím neviděly, ale to oni jakože neřeší, což je super a my si to asi docela užijem.
Včera jsme jeli do kina a konečně jsem viděla Harryho Pottera, tedy mírné zklamání, myslela jsem, že to bude lepší, ale jako zapálená fanynka jsem si to samozřejmě užila. Jinak tak nějak si tady v Kanadě moc nedělají starosti s pořádkem, moc si na něj nehrají, při odchodu z kina jsem měla pocit, že jdu ze smětiště, protože zatímco u nás si každej ten svůj kelímek od Coca Coly a krabici od Popkornu odnese do koše, tady se snad předhání v tom, kdo toho víc nechá pod sedadlem a víc rozhází po zemi...
Co jsem ještě nevěděla o Kanadě? Že se tady může jezdit na červenou... no ne, vážně... taky jsem byla překvapená. Zkrátka, když stojíte na křižovatce a chcete odbočit doprava a stojíte v tom krajním pruhu, tož můžete i na červenou, samozřejmě pokud nic nejede... Taky se mi moc líbí, že max. rychlost na dálnicích je 100 km/h, takže žádná D1 se nekoná, klidně si všichni jedou stovkou nebo mírně více, proč taky ne, když ty highwaye vedou takovou krásnou krajinou, člověk se přece musí pokochat.
Tož to je asi zatím vše, hlášení z Time Out Farm Out.
pátek 17. července 2009
Pohodička u Grahama
Tak už se nám náš pobyt u pana domácího Grahama blíží ke konci a v neděli míříme na další wwoofingové místo v Langley, městě blíže k Vancouveru. Musím říct, že první wwoofingová zkušenost je alespoň pro mě super, mám dobrý pocit, že jsem udělala něco, čímž jsem pomohla. S Martinou jsme kromě vyplevelení několika míst kolem domu a v zahradě taky zvelebily kousek lesíka pod cedrem, které teď skýtá krásné posezení, navíc Graham pověsil na strom světýlka v podobě velkých koulí, takže v noci to místo vypadá jak Party Tree v Hobitíně. Taky jsme udělali venkovní ložnici, což je venkovní stan s moskytiérou, v němž je postel a nějaký nábytek a lampička, je to vzadu v lese za domem, je to moc hezké a super pohodlné.
Dneska jsme vezly s Martinou pana domácího do nemocnice, neboť tam podstoupil lékařský zákrok, operaci kolene laparoskopií pod celkovou anestezií. K našemu velkému překvapení si pobyl Graham v nemocnici cca 4 hodiny, což nám oběma připadalo dost zajímavé, neboť v ČR s podobným problémem člověk leží v nemocnici cca 4 dny a těsně po operaci je na JIPce a tak. Tady Vás ráno někdo doveze, oni si udělají své, počkají půl hoďky, kdyby něco a šup domů. Naštěstí to Graham přežil zatím v pohodě, vyfasoval léky proti bolesti a je to. Nicméně jsme poznaly nemocnici v Chilliwacku a pevně doufáme, že se do žádné nepodíváme jako pacientky.
Jinak dneska teda byl zatím největší pařák, prý 32 stupňů, čehož jsem se v Kanadě nenadála, všichni, kdo mě znají, musí se mnou soucítit, jak to musí být hrozné, ale kupodivu jsem to zatím přežila, asi proto, že jsem odpoledne strávila asi hodinu v té superledové řece, co nám teče kolem domečku a chladila jsem si zavařený mozek.
Jinak už třetím dnem je s námi tady Grahamova bývalá wwooferka Antonia z Londýna, která ho přijela navštívit a dohlédnout na něj po operaci, protože my bohužel v neděli odjíždíme. Je to skvělá holka v našem věku (myslím 32 nebo tak) a tak večer vždycky sedíme, popíjíme vínko a probíráme všechno možné.
Taky se už pěkně sžívám se svým autíčkem, několikrát jsem jela do města a až na jednu mírnou kolizi (pouze ústní) na podivně značené křižovatce jsme vyvázli bez šrámů:-))). Bohužel už asi vždycky budu muset mít auto s automatickou převodovkou, protože je to silně návykové...
No, a to je konec hlášení pro pátek 17.7.
Dneska jsme vezly s Martinou pana domácího do nemocnice, neboť tam podstoupil lékařský zákrok, operaci kolene laparoskopií pod celkovou anestezií. K našemu velkému překvapení si pobyl Graham v nemocnici cca 4 hodiny, což nám oběma připadalo dost zajímavé, neboť v ČR s podobným problémem člověk leží v nemocnici cca 4 dny a těsně po operaci je na JIPce a tak. Tady Vás ráno někdo doveze, oni si udělají své, počkají půl hoďky, kdyby něco a šup domů. Naštěstí to Graham přežil zatím v pohodě, vyfasoval léky proti bolesti a je to. Nicméně jsme poznaly nemocnici v Chilliwacku a pevně doufáme, že se do žádné nepodíváme jako pacientky.
Jinak dneska teda byl zatím největší pařák, prý 32 stupňů, čehož jsem se v Kanadě nenadála, všichni, kdo mě znají, musí se mnou soucítit, jak to musí být hrozné, ale kupodivu jsem to zatím přežila, asi proto, že jsem odpoledne strávila asi hodinu v té superledové řece, co nám teče kolem domečku a chladila jsem si zavařený mozek.
Jinak už třetím dnem je s námi tady Grahamova bývalá wwooferka Antonia z Londýna, která ho přijela navštívit a dohlédnout na něj po operaci, protože my bohužel v neděli odjíždíme. Je to skvělá holka v našem věku (myslím 32 nebo tak) a tak večer vždycky sedíme, popíjíme vínko a probíráme všechno možné.
Taky se už pěkně sžívám se svým autíčkem, několikrát jsem jela do města a až na jednu mírnou kolizi (pouze ústní) na podivně značené křižovatce jsme vyvázli bez šrámů:-))). Bohužel už asi vždycky budu muset mít auto s automatickou převodovkou, protože je to silně návykové...
No, a to je konec hlášení pro pátek 17.7.
pondělí 13. července 2009
Máme nové auto!
V pátek jsme jeli s panem domácím do města Chilliwack, protože potřeboval jít na kontrolu k lékaři. Je to asi 40 minut cesty směr Vancouver... Kromě toho, že jsme si daly snídani, potkali paní jménem Sonia a nakoupili spoustu věcí k jídlu, zmínily jsme se také, že bychom ráda zakoupily starší ojetý vůz, který by nás spolehlivě po celý rok vozil po Kanadě. Naše poznámka nebyla zcela nevinná, neboť jsme samozřejmě věděly, že pan domácí se po celý život živil tím, že prodával auta, tudíž se v nich docela vyzná. Naše přání se mu stalo rozkazem a strávili jsme den tím, že jsme obleli pár autobazarů i soukromníků, kteří prodávali auta a nakonec jsme v Hope narazili na náš budoucí kočár - Stříbrného šípa. I když musím přiznat, že já jsem se zamilovala do každého auta, které jsme viděly:-)))). Ale Šíp nakonec vyhrál
a tady ho máme. Hurááá, konečně budeme mobilní a budem se moct přemisťovat lépe po Kanadě. Dneska jsme byli autíčko poprvé projet, no budu muset hodně cvičit, protože jsem od loňské autoškooly neřídila a couvání a parkování není mojí silnou stránkou:-))). Auto nebylo drahé, ale docela nepříjemná věc je, že Vám nedají v Kanadě poznávací značku, dokud i nezaplatíte alepoň základní pojištění, které je opravdu doooost drahé, ale boužel je to povinné, ale aspoň máme tu krásnou značku s nápisem Beautiful British Columbia, což je přece nejdůležitější, že?:-)))
V sobotu jsme byli na party u nedaleké sousedky Sue, jejíž manžel slavil narozeniny, nevím kolikáte, jmenuje se Henry a byla to taková garden party, ale v lese, popíjení, hry, špekáčky atd. Když jsme si opíkali špekáčky, všichni se divili, protože my jsme si je s Martinou samozřejmě po česku nařízli, jak je dobrým zvykem a pak je snědli s nějakým rohlíkem, ale všichni místní si je udělali jako hotdogy a dávali do rozkrojenýo rohlíku... Pár fotek z party zde. ten den byl docela pařák, ale dalo se to celkem vydržet, naštěstí pro mě se včera docela dost ochladilo, takže jsem se dostala na svou oblíbenou teplotu kolem 20 stupňů. Na party jsme potkali taky dvě holky z Německa, Katie a Nellie a jednoho chlapce z Francie - Benoita. Všichni dělají u Sue wwoofery, tak jako my s Martinou u Grahama.
Dneska jsme si jeli vyzvednout naše nové auto do Hope, opět jsme zavítaly do korálkárny, naštěstí jsme neměli moc času, ale definitivně se tam ještě jednou musíme podívat a pořádně si tam nakoupit do zásoby. Pan majitel obchodu Randy se živí taky vyřezáváním ze dřeva, je dost šikovnej a taky mooooc sympatickej.-))).
Tak toť prozatím vše z Canada News, děkujeme, že jste si vybrali náš blog ke čtení:-)...
a tady ho máme. Hurááá, konečně budeme mobilní a budem se moct přemisťovat lépe po Kanadě. Dneska jsme byli autíčko poprvé projet, no budu muset hodně cvičit, protože jsem od loňské autoškooly neřídila a couvání a parkování není mojí silnou stránkou:-))). Auto nebylo drahé, ale docela nepříjemná věc je, že Vám nedají v Kanadě poznávací značku, dokud i nezaplatíte alepoň základní pojištění, které je opravdu doooost drahé, ale boužel je to povinné, ale aspoň máme tu krásnou značku s nápisem Beautiful British Columbia, což je přece nejdůležitější, že?:-)))V sobotu jsme byli na party u nedaleké sousedky Sue, jejíž manžel slavil narozeniny, nevím kolikáte, jmenuje se Henry a byla to taková garden party, ale v lese, popíjení, hry, špekáčky atd. Když jsme si opíkali špekáčky, všichni se divili, protože my jsme si je s Martinou samozřejmě po česku nařízli, jak je dobrým zvykem a pak je snědli s nějakým rohlíkem, ale všichni místní si je udělali jako hotdogy a dávali do rozkrojenýo rohlíku... Pár fotek z party zde. ten den byl docela pařák, ale dalo se to celkem vydržet, naštěstí pro mě se včera docela dost ochladilo, takže jsem se dostala na svou oblíbenou teplotu kolem 20 stupňů. Na party jsme potkali taky dvě holky z Německa, Katie a Nellie a jednoho chlapce z Francie - Benoita. Všichni dělají u Sue wwoofery, tak jako my s Martinou u Grahama.
Dneska jsme si jeli vyzvednout naše nové auto do Hope, opět jsme zavítaly do korálkárny, naštěstí jsme neměli moc času, ale definitivně se tam ještě jednou musíme podívat a pořádně si tam nakoupit do zásoby. Pan majitel obchodu Randy se živí taky vyřezáváním ze dřeva, je dost šikovnej a taky mooooc sympatickej.-))).
Tak toť prozatím vše z Canada News, děkujeme, že jste si vybrali náš blog ke čtení:-)...
středa 8. července 2009
Hope
Jsme už čtvrtým dnem v Hope a docela si to užíváme. V neděli odpoledne jsme Greyhoundem dorazily na zastávku ve městě, kde na nás už čekal náš živitel na příštích 14 dní. Začala naše první wwoofingová štace. Wwoofing je docela rozšířená a známá věc po světě, v podstatě spočívá v tom, že dojedete k někomu domů (většinou se jedná o farmu, ranč nebo aspoň zahradu) a za byt a stravu pomáháte s pracemi kolem domu, zahrady a tak. S Martinou jsme se rozhodly, že strávíme léto wwoofováním, abychom si užily prázdniny a trochu cestování a neutratily moc peněz.
Takže jsme v Hope, městečko cca 2,5 hodiny východně od Vancouveru, v nádherném Fraser Valley, kolem hory, řeka, prostě nádhera.
Náš domeček (už jsme si hoskoro přivlastnily:-)) je u řeky Coquihalla, což je rameno větší Fraser River a obývá ho pan Graham, cca 55 let, se psem Keeperem, kterého jsme si okamžitě zamilovaly (toho psa:-))), ale Graham je taky super. Je to asi 7km od Hope a je to fakt super, škoda, že na druhém břehu řeky je celkem frekventovaná silnice, ta totiž tak trochu kazí dokonalý dojem z tohoto místa, ale i tak je to samozřejmě nádhera.
První den jsme společně s panem domácím shlédly naučný film Rambo - The First Blood, který byl filmován v Hope a nedalekých Othello Tunnels, což jsou tunely bývalé železnice, které jsou vykutány ve skále a vedou na řekou. Celé město tím filmem docela žije, dokonce mají mapky, kde jsou vyznačena místa, kde se točilo, a turisti se na to chodí dívat.
Pan domácí je docela v pohodě týpek, moc to neřeší, můžem si dělat co chceme, my house is your house, my food is your food:-))), takže pohoda, vyplevelily jsme dva záhonky, otrhaly strom s třešněma (mňam, takový ty srdcovky...) a dneska jsme si vymyslely "Project Flowers Garden", neboli taková malá zahrádka s kvítkama tady chátrá, tak ji asi vyplevelíme a zušlechtíme a zkrásníme. Pořád nám za všechno děkuje, co se týče jídla, jednou vaří on, jednou my, zkrátka pohoda. Spíme v takovým malým pokojíčku, musím říct, že se tady fakt dobře spí.
Pes Keeper je fakt drahoušek, moc přítulnej, pořád za námi chodí a chce se mazlit a pohladit a pomáhá nám s pletím (tím, že si lehne přímo do záhonku a překáží:-))), je to zlatíčko. Jsou mu 2 roky, takže je to mladíček ....
Pan domácí je hodnej, akorát některý věci na můj vkus jsou až moc ulítlý:-))), tím myslím to, že věří, že už 2x umřel, a že ho zachránili andělé, takže dle jeho slov teď v tomto domě přebývají modré bytosti, které ho chrání, to jsou zřejmě ti andělé, taky tvrdí, že cítí energii, že umí léčit a věří v převtělování. Výsledkem je, že zatímco mě to jde jedním uchem tam druhým ven, Martina usíná s obavami, abychom náhodou neviděly ty modré bytosti nebo jiné duchy...
Včera jsme jeli do města, kde jsme s Martinou navštívily místní podnik U Soba, kde jsme si daly mňamkovní kafe a něco na zub, ale hlavně jsme šly do korálkárny, kde jsme zakoupily pár kousků a večer jsme vyrobily jeden provázkovokorálkový náramek, kterej se teda moc nepovedl, ale je to takový prototyp a příště už budeme vědět jak na to. Z města jsme se rozhodly, že půjdeme zpátky pěšky, což je těch 7 km, vybraly jsme si cestu lesem, trochu jsme bloudily, nakonec jsme ale dorazily k Othello Tunnels, které jsou kousek o nás, ale bylo to docela strašidelný, protože bylo už tak kolem půl osmé večer a v lese bylo přítmí a v tunelech tma, naštěstí jsou krátké a na konci byli nějaký lidi, ale docela jsme se bály:-))).
Máme z Hope nějaké fotky. Jinak pan domácí má jakejsi wifi router, takže high speed Internet je v celém domě a celý den, takže můžeme kdykoliv využít a psát a skypovat a ICQovat, takže to je celkem fak, že můžeme být ve spojení s domovem.
V sobotu jsme s panem domácím pozvaní na party k sousedům, je to kousek po cestě od nás u řeky, nějaká paní Sue tam má takovej malej retreat a její manžel slaví narozeniny, bude to prý něco jako táborák, opíkání špekáčků a hraní her, nějaká kytara a tak, tak se docela těšíme.
Jo, jinak včera jsme si koupily v Hope dvě lahve vína, právě dopíjíme tu druhou, pan domácí prý nepije, ale svěřil se nám, že měl loni jedno pivo, takže úplnej abstinent prý taky není.:-))). Jo jinak celý dny běží v televizi pořady o Michaelovi Jacksonovi, viděly jsme to už snad 100x, pan domácí to celkem prožívá, včera jsme se dívali na pohřeb a svorně u toho slzeli...
Takže jsme v Hope, městečko cca 2,5 hodiny východně od Vancouveru, v nádherném Fraser Valley, kolem hory, řeka, prostě nádhera.
Náš domeček (už jsme si hoskoro přivlastnily:-)) je u řeky Coquihalla, což je rameno větší Fraser River a obývá ho pan Graham, cca 55 let, se psem Keeperem, kterého jsme si okamžitě zamilovaly (toho psa:-))), ale Graham je taky super. Je to asi 7km od Hope a je to fakt super, škoda, že na druhém břehu řeky je celkem frekventovaná silnice, ta totiž tak trochu kazí dokonalý dojem z tohoto místa, ale i tak je to samozřejmě nádhera.
První den jsme společně s panem domácím shlédly naučný film Rambo - The First Blood, který byl filmován v Hope a nedalekých Othello Tunnels, což jsou tunely bývalé železnice, které jsou vykutány ve skále a vedou na řekou. Celé město tím filmem docela žije, dokonce mají mapky, kde jsou vyznačena místa, kde se točilo, a turisti se na to chodí dívat.
Pan domácí je docela v pohodě týpek, moc to neřeší, můžem si dělat co chceme, my house is your house, my food is your food:-))), takže pohoda, vyplevelily jsme dva záhonky, otrhaly strom s třešněma (mňam, takový ty srdcovky...) a dneska jsme si vymyslely "Project Flowers Garden", neboli taková malá zahrádka s kvítkama tady chátrá, tak ji asi vyplevelíme a zušlechtíme a zkrásníme. Pořád nám za všechno děkuje, co se týče jídla, jednou vaří on, jednou my, zkrátka pohoda. Spíme v takovým malým pokojíčku, musím říct, že se tady fakt dobře spí.
Pes Keeper je fakt drahoušek, moc přítulnej, pořád za námi chodí a chce se mazlit a pohladit a pomáhá nám s pletím (tím, že si lehne přímo do záhonku a překáží:-))), je to zlatíčko. Jsou mu 2 roky, takže je to mladíček ....
Pan domácí je hodnej, akorát některý věci na můj vkus jsou až moc ulítlý:-))), tím myslím to, že věří, že už 2x umřel, a že ho zachránili andělé, takže dle jeho slov teď v tomto domě přebývají modré bytosti, které ho chrání, to jsou zřejmě ti andělé, taky tvrdí, že cítí energii, že umí léčit a věří v převtělování. Výsledkem je, že zatímco mě to jde jedním uchem tam druhým ven, Martina usíná s obavami, abychom náhodou neviděly ty modré bytosti nebo jiné duchy...
Včera jsme jeli do města, kde jsme s Martinou navštívily místní podnik U Soba, kde jsme si daly mňamkovní kafe a něco na zub, ale hlavně jsme šly do korálkárny, kde jsme zakoupily pár kousků a večer jsme vyrobily jeden provázkovokorálkový náramek, kterej se teda moc nepovedl, ale je to takový prototyp a příště už budeme vědět jak na to. Z města jsme se rozhodly, že půjdeme zpátky pěšky, což je těch 7 km, vybraly jsme si cestu lesem, trochu jsme bloudily, nakonec jsme ale dorazily k Othello Tunnels, které jsou kousek o nás, ale bylo to docela strašidelný, protože bylo už tak kolem půl osmé večer a v lese bylo přítmí a v tunelech tma, naštěstí jsou krátké a na konci byli nějaký lidi, ale docela jsme se bály:-))).
Máme z Hope nějaké fotky. Jinak pan domácí má jakejsi wifi router, takže high speed Internet je v celém domě a celý den, takže můžeme kdykoliv využít a psát a skypovat a ICQovat, takže to je celkem fak, že můžeme být ve spojení s domovem.
V sobotu jsme s panem domácím pozvaní na party k sousedům, je to kousek po cestě od nás u řeky, nějaká paní Sue tam má takovej malej retreat a její manžel slaví narozeniny, bude to prý něco jako táborák, opíkání špekáčků a hraní her, nějaká kytara a tak, tak se docela těšíme.
Jo, jinak včera jsme si koupily v Hope dvě lahve vína, právě dopíjíme tu druhou, pan domácí prý nepije, ale svěřil se nám, že měl loni jedno pivo, takže úplnej abstinent prý taky není.:-))). Jo jinak celý dny běží v televizi pořady o Michaelovi Jacksonovi, viděly jsme to už snad 100x, pan domácí to celkem prožívá, včera jsme se dívali na pohřeb a svorně u toho slzeli...
neděle 5. července 2009
Odjezd z Vancouveru
Dneska se přesouváme z Vancouveru do Hope, kde na nás čeká jistý Graham Zillwood a budem tam asi okopávat záhonky nebo co...:-))). Pojedeme slavným Greyhoundem, Hope je cca 2,5 hodiny východně od Vancouveru, někde v lese a u řeky Koquihalla, moc se na to těšíme.
Včera a předevčírem jsme opět celý den chodily po Vancouveru, máme v nohách snad tisíc mil, navíc je tady docela pařák, takže pěkně ve vedříčku si tsdy chodíme. Sice to trochu mírní větřík od moře, ale i tak je fak vedro. Navzdory tomu, co nám bylo řečeno, že tady každý den prší, tak tady od našeho příjezdu nespadla ni kapka, je pořád azuro, nebe bez mráčku a teplo.
Navštívily jsme několik místních pláží, nejslavnější je asi Jericho Beach, no bylo to tam docela fajn, mega lidí, ale já na ty pláže moc nejsem, no, jak nám bylo vedro, tak jsme si stanovily cíl, že v prvním Starbucks Coffee to zapíchnem a dáme ledovou kávu, jenže jako na potvoru jsme celej den nenarazily ani na jeden Starbucks (i když jinak je jich tady mega, na každým rohu), takže jsme nakonec skončily v McDonaldovi, ale zase jsme mely po dlouhé době teplé jídlo, takže nakonec byl Mekáč naše záchrana. I když Martina na ty fastfoody moc není, takže si aspoň setřela ubrouskem z housky ciabatty s kuřecím řízkem majonézu:-))).
Eskapáda s telefony - po příjezdu jsme zjistily, že nám nefungujou, protože prý jsou na nějaké jiné frekvenci. Martině nakonec funguje, protože má nějaký, co tu frekvenci má a vyhledalo jí to síť, ale mě nic... No a taky jsme si chtěly zařídit místní číslo, takže jsme se šly poptat operátora. Je to docela drahá záležitost a navíc, věřili byste tomu, platí se tady i za místní příchozí hovory dokonce i za příchozí SMS... Fakt děs. No, takže telekomunikační situaci necháme na jindy, protože stejn to teď zase tak nepotřebujeme.
Včera jsme byly v Muzeu antropologie, bylo to moc super, samé totemy a místní kultura, indiáni a jejich zvyky a tak, dost zajímavé. Máme z něho i pár fotek.
Včera a předevčírem jsme opět celý den chodily po Vancouveru, máme v nohách snad tisíc mil, navíc je tady docela pařák, takže pěkně ve vedříčku si tsdy chodíme. Sice to trochu mírní větřík od moře, ale i tak je fak vedro. Navzdory tomu, co nám bylo řečeno, že tady každý den prší, tak tady od našeho příjezdu nespadla ni kapka, je pořád azuro, nebe bez mráčku a teplo.
Navštívily jsme několik místních pláží, nejslavnější je asi Jericho Beach, no bylo to tam docela fajn, mega lidí, ale já na ty pláže moc nejsem, no, jak nám bylo vedro, tak jsme si stanovily cíl, že v prvním Starbucks Coffee to zapíchnem a dáme ledovou kávu, jenže jako na potvoru jsme celej den nenarazily ani na jeden Starbucks (i když jinak je jich tady mega, na každým rohu), takže jsme nakonec skončily v McDonaldovi, ale zase jsme mely po dlouhé době teplé jídlo, takže nakonec byl Mekáč naše záchrana. I když Martina na ty fastfoody moc není, takže si aspoň setřela ubrouskem z housky ciabatty s kuřecím řízkem majonézu:-))).
Eskapáda s telefony - po příjezdu jsme zjistily, že nám nefungujou, protože prý jsou na nějaké jiné frekvenci. Martině nakonec funguje, protože má nějaký, co tu frekvenci má a vyhledalo jí to síť, ale mě nic... No a taky jsme si chtěly zařídit místní číslo, takže jsme se šly poptat operátora. Je to docela drahá záležitost a navíc, věřili byste tomu, platí se tady i za místní příchozí hovory dokonce i za příchozí SMS... Fakt děs. No, takže telekomunikační situaci necháme na jindy, protože stejn to teď zase tak nepotřebujeme.
Včera jsme byly v Muzeu antropologie, bylo to moc super, samé totemy a místní kultura, indiáni a jejich zvyky a tak, dost zajímavé. Máme z něho i pár fotek.
čtvrtek 2. července 2009
Katka: Canada Day
Včera jsme šly do města, že si vyřídíme SIN (social insurance number), abychom mohly pracovat. Když jsme tam dorazily, tak nám paní v infocentru sdělila, že dneska máme smůlu, protože je svátek a všechny úřady jsou zavřené... No my jsme si říkaly, proč jsou plné ulice lidí mávajících vlaječkama... Tak jsme se přidaly k oslavám, bylo totiž něco jako den nezávislosti Kanady, neboli Canada Day. Všude davy, na každém rohu nějaká kulturní produkce, uprostřed města mezi mrakodrapama jakási marihuana party - bylo to před muzeem a hrála tam nějaká alternativní hudba, na zemi na trávě seděli lidi oblečení v oděvech s motivem konopného listu a opodál postávala policie a hlídala je, aby se jim nic nestalo:-). No není to liberální země? Shlédly jsme i místní umělkyni Laurell a zavítaly do Stanley Parku, je fakt obrovskej, viděly jsme tam mývala...
Jsme celkem na větvi z dnešního pohovoru na úřadě, kde jsme si dneska vyřídily to SIN...úředník byl totiž děsně milej. Jakože fakt hodně, to prostě není ani možný. Absolutně ho neznepokojovalo, že jsme si zapomněly adresu, kam chceme poslat kartičky, naopak, pomohl nám ji vygooglit, vtipkoval na účet mojí fotografie v pasu (je fakt hrozná) - prý "Wow, what happened here...?":-). Martině naopak řekl, že na fotce v pasu vypadá jako jedna s Charlieho andílků (nakonec jsme se shodli, že asi jako Cameron Diaz), no zkrátka docela osvěžující oproti zážitkům na českých úřadech.
Dneska bylo dost vedro, takže chození po městě nebylo úplně ideální, ale i přesto úspěšné, protože jsem zavítaly do outdoorového obchodu Mountain Equipement Co-op a staly jsme se celoživotními členkami (bez členství tam člověk nemůže nakupovat a my jsme hrozně chtěly ty malinký batůžky na výlety:-)), navíc Martině se po dlouhém vysvětlování podařilo sehnat redukci do zásuvky, moje redukce jí nějak nefunguje na šňůru... No a navštívily jsme první korálkárnu a na ruce se mi již skví první kanadský výrobek z korálků a pružné gumičky:-).
Koleje super až na kuchyňku, neboť v ní je jen mikrovlnka, ale nic jinýho... Nevím , jak ostatní, ale my běžně s nádobím necestujem, takže naše původní plány, že si třeba i něco uvaříme, vzaly za své, tudíž se stravujeme ve fastfoodech nebo rohlík a něco (to něco bylo doposud vždycky takový pomazánkový máslo Philadelphia...)... Jo a Starbucks Coffee nás asi zruinuje, ale když to se nedá, když tam mají tak dobrý kafe a buchty a všechno a navíc je na každým rohu, no tak co má člověk dělat?
Jinak Vancouver je fakt hezký město, je tu čisto, svěží vzduch od moře a je obklopeno horama. To mě fascinuje, protože kamkoliv se podívám, vidím hory. Neskutečný pohled na mrakodrapy a za nimi zasněžené vrcholky hor.
Nicméně obě se těšíme, až se z města vydáme právě k těm horám a odjedeme do méně obydlených končin.
Dneska jsme zakoupily lahev vína z místní produkce, tak dneska asi s jednodenním zpožděním oslavíme Canada Day...
Jsme celkem na větvi z dnešního pohovoru na úřadě, kde jsme si dneska vyřídily to SIN...úředník byl totiž děsně milej. Jakože fakt hodně, to prostě není ani možný. Absolutně ho neznepokojovalo, že jsme si zapomněly adresu, kam chceme poslat kartičky, naopak, pomohl nám ji vygooglit, vtipkoval na účet mojí fotografie v pasu (je fakt hrozná) - prý "Wow, what happened here...?":-). Martině naopak řekl, že na fotce v pasu vypadá jako jedna s Charlieho andílků (nakonec jsme se shodli, že asi jako Cameron Diaz), no zkrátka docela osvěžující oproti zážitkům na českých úřadech.
Dneska bylo dost vedro, takže chození po městě nebylo úplně ideální, ale i přesto úspěšné, protože jsem zavítaly do outdoorového obchodu Mountain Equipement Co-op a staly jsme se celoživotními členkami (bez členství tam člověk nemůže nakupovat a my jsme hrozně chtěly ty malinký batůžky na výlety:-)), navíc Martině se po dlouhém vysvětlování podařilo sehnat redukci do zásuvky, moje redukce jí nějak nefunguje na šňůru... No a navštívily jsme první korálkárnu a na ruce se mi již skví první kanadský výrobek z korálků a pružné gumičky:-).
Koleje super až na kuchyňku, neboť v ní je jen mikrovlnka, ale nic jinýho... Nevím , jak ostatní, ale my běžně s nádobím necestujem, takže naše původní plány, že si třeba i něco uvaříme, vzaly za své, tudíž se stravujeme ve fastfoodech nebo rohlík a něco (to něco bylo doposud vždycky takový pomazánkový máslo Philadelphia...)... Jo a Starbucks Coffee nás asi zruinuje, ale když to se nedá, když tam mají tak dobrý kafe a buchty a všechno a navíc je na každým rohu, no tak co má člověk dělat?
Jinak Vancouver je fakt hezký město, je tu čisto, svěží vzduch od moře a je obklopeno horama. To mě fascinuje, protože kamkoliv se podívám, vidím hory. Neskutečný pohled na mrakodrapy a za nimi zasněžené vrcholky hor.Nicméně obě se těšíme, až se z města vydáme právě k těm horám a odjedeme do méně obydlených končin.
Dneska jsme zakoupily lahev vína z místní produkce, tak dneska asi s jednodenním zpožděním oslavíme Canada Day...
středa 1. července 2009
Katka - Vancouver - první dojmy
Tak jsme tadyyyyy ... Včera v15.25 místního času jsme přistály na letišti ve Vancouveru. Téměř 10 hodinový let jsme přežily bez úhony, já jsem si to dokonce celkem užila... (Martina to vidí asi jinak:-)))... No každopádně přežily jsme a jsme zde. Zjištění č. 1 - všichni jsou neuvěřitelně milí a vypadá to, že jejich největší starostí je pomáhat zmateným pocestným, jako jsme my. Počínaje imigračním úředníkem jsme se ocitli v rukou ochotných, usměvavých lidí, kteří nám usnadnili start (no dobře, řidič MHD byl o kapánek méně milý, ale to asi bude nějaký syndrom všude na světě - ale jak může prostý obyvatel z Brna tušit, že se ty mince hází rovnou do toho kovovýho něčeho a z toho vyleze ten lístek??)
Z letiště jsme jely tedy MHD na University of British Columbia, kde jsme na kolejích měly ubytování. Párek mladých lidí si všiml našeho bezradného zírání do mapy, takže se nás ujal (taky jeli na UBC) a zdárně jsme dorazily do místa určení... no, zdárně... pravda je, že moje tělo nezvyklé prudšího pohybu umíralo pod tíhou 20 kg batohu, ale nakonec jsme to zvládly s konstatováním, že výměna batohu za menší byl nejlepší tah, který jsme mohhly udělat... potěšení z cesty umocňoval fakt, že párek PhD. studentů (mimochodem slečna studovala něco jako Food resources studies ze sociologického hlediska) si myslel, že jsme též studentky a že po té dlouhé cestě vypadáme fakt dost fresh (necítily jsme se tak:-))... Přemýšlíme, že budem všem říkat, že je nám 25... Vypadáme na to, ne?:-)
Koleje super, máme internet:-) (nadšený výkřik závisláka)... Protože, zjištění č. 2 - nemáme signál na mobil... vůbec... Kanadské telekomunikace zřejmě nějak nekomunikují s českýma...
Univerzitní kampus je nádherný... Takový super městečko se stromama a u moře a racci a tak. Šly jsme se projít na pláž--- fakt krása, moře a hory, na nichž je sníh. A na pláži??? No co byste čekali na pláži, kde je napsáno na ceduli, že je to Optional Clothing Beach? Naháči, všude samí naháči... A taky oblečení lidi, protože oblečení je přece optional:-))). Pláž pěkná, písek a kameny... pláž se jmenuje Wreck Beach a je to slavná enkláva naturalisticky smýšlejících místních naháčů (mimochodem patří k UBC) a můžete tam potkat potulné naháče prodávající jídlo nebo třeba zmrzku...
Zjištění č. 3 - na všech SPZ na autech mají místní (zcela oprávněně) napsané Beautiful British Columbia... No není to prostě super???
Martina si dává ranní rozcvičku (je zde 7.00 ráno) a pochvaluje si, jakou má krásnou deku na cvičení (původně určenou na přikrytí).
Zjištění č. 4 - jídlo v universitním marketu bylo docela drahý, daly jsme si k véči pečivo se sýrem a mrkev... Asi to tak bude všude, no každopádně odtučňovací kúra mi vůbec neuškodí.
Toť prozatím vše.. z Canada News - Katka
Z letiště jsme jely tedy MHD na University of British Columbia, kde jsme na kolejích měly ubytování. Párek mladých lidí si všiml našeho bezradného zírání do mapy, takže se nás ujal (taky jeli na UBC) a zdárně jsme dorazily do místa určení... no, zdárně... pravda je, že moje tělo nezvyklé prudšího pohybu umíralo pod tíhou 20 kg batohu, ale nakonec jsme to zvládly s konstatováním, že výměna batohu za menší byl nejlepší tah, který jsme mohhly udělat... potěšení z cesty umocňoval fakt, že párek PhD. studentů (mimochodem slečna studovala něco jako Food resources studies ze sociologického hlediska) si myslel, že jsme též studentky a že po té dlouhé cestě vypadáme fakt dost fresh (necítily jsme se tak:-))... Přemýšlíme, že budem všem říkat, že je nám 25... Vypadáme na to, ne?:-)
Koleje super, máme internet:-) (nadšený výkřik závisláka)... Protože, zjištění č. 2 - nemáme signál na mobil... vůbec... Kanadské telekomunikace zřejmě nějak nekomunikují s českýma...
Univerzitní kampus je nádherný... Takový super městečko se stromama a u moře a racci a tak. Šly jsme se projít na pláž--- fakt krása, moře a hory, na nichž je sníh. A na pláži??? No co byste čekali na pláži, kde je napsáno na ceduli, že je to Optional Clothing Beach? Naháči, všude samí naháči... A taky oblečení lidi, protože oblečení je přece optional:-))). Pláž pěkná, písek a kameny... pláž se jmenuje Wreck Beach a je to slavná enkláva naturalisticky smýšlejících místních naháčů (mimochodem patří k UBC) a můžete tam potkat potulné naháče prodávající jídlo nebo třeba zmrzku...Zjištění č. 3 - na všech SPZ na autech mají místní (zcela oprávněně) napsané Beautiful British Columbia... No není to prostě super???
Martina si dává ranní rozcvičku (je zde 7.00 ráno) a pochvaluje si, jakou má krásnou deku na cvičení (původně určenou na přikrytí).
Zjištění č. 4 - jídlo v universitním marketu bylo docela drahý, daly jsme si k véči pečivo se sýrem a mrkev... Asi to tak bude všude, no každopádně odtučňovací kúra mi vůbec neuškodí.
Toť prozatím vše.. z Canada News - Katka
pondělí 22. června 2009
Katka: Už za týden!!!!
Tak už jenom týden a je to tady:-))). Přípravy vrcholí, nervozita kulminuje, oslavy a rozlučkové večírky jsou v plném proudu, stejně jako nákupy posledních věcí, které nemám... (no, koho by napadlo, že budu - prý - potřebovat kšiltovku????:-)).
Na jednom blogu jsem se dočetla, že námi vybraný ( a Lonely Planet doporučený) hostel SameSun není zrovna ideální (hluk, nepořádek atd.)... Teda asi jsou takové všechny hostely... nejsem moc hostelový typ... ale asi budu muset začít být... No nicméně trochu mě to zděsilo, tudíž jsem popátrala po dalších levných ubytovacích možnostech ve Vancouveru a nakonec jsem našla super krásný koleje v kampusu na University of British Columbia, kde v létě pronajímají studentské pokoje... Hurááá, je to krása, navíc u moře a u parku a vůbec...
SameSun jsem zrušila:-).
Na jednom blogu jsem se dočetla, že námi vybraný ( a Lonely Planet doporučený) hostel SameSun není zrovna ideální (hluk, nepořádek atd.)... Teda asi jsou takové všechny hostely... nejsem moc hostelový typ... ale asi budu muset začít být... No nicméně trochu mě to zděsilo, tudíž jsem popátrala po dalších levných ubytovacích možnostech ve Vancouveru a nakonec jsem našla super krásný koleje v kampusu na University of British Columbia, kde v létě pronajímají studentské pokoje... Hurááá, je to krása, navíc u moře a u parku a vůbec...
SameSun jsem zrušila:-).
úterý 26. května 2009
Katka: Cestovní horečka
Za měsíc a 5 dní je to tady! S Martinou vyrážíme na naše životní dobrodružství do Kanady. Očekáváme mnoho, nevím, co nám ten rok (a možná i více) přinese, ale rozhodně to bude stát za to! Vyřídily jsme si Working holiday Visa a na rok máme pracovní povolení. Doporučuju. Dávají to lidem do 35 let.
Odlétáme 30.6. v 7.50 z Vídně, což je docela nešťastné, ale co už naděláme. Musíme jet ve 3 ráno Studentem do Vídně, ale my to zvládneme:-) ... Zatím mě přepadá cestovní horečka s vědomím, co ještě všechno musím zařídit. Ale to nejhlavnější už máme. PLÁN... Po příletu do Vancouveru se asi trochu rozkoukáme, hostel už jsme si zabookovaly do 5.7. a pak hurá za Wwoofingem (www.wwoof.ca). Domluvily jsme si čtyři čtrnáctidenní pobyty v British Columbia, v okolí Vancouveru a těšíme se. Do konce srpna tedy budeme mít střechu nad hlavou ...
Martině konečně přišel batoh od Gemmy, takže to nejdůležitější už má:-) a můžeme vyrazit. Minulý týden jsem si nechala vystavit mezinárodní řidičák, což je velká papírová knížečka vyhlížející jako z dob hluboké totality, kterou se budu snad i stydět ukazovat, nicméně vzhledem k mým řidičským zkušenostem (od konce autoškoly jsem nejela:-))) to asi bude odpovídat:-).
Za týden mě čekají státnice... s knihovnickým titulem v kapse (možná) tedy vyrazím za dobrodrůžem... Třeba mě zaměstnají jako zařazovačku knih do regálu (co tam asi tak používají za systém? Měla bych se na ně připravit!). To ježdění s vozíkem jsem si ještě nikdy nezkusila....
Tož to je zatím ode mě vše. Jen jsem chtěla vyzkoušet, jak ten blog funguje:-)
Odlétáme 30.6. v 7.50 z Vídně, což je docela nešťastné, ale co už naděláme. Musíme jet ve 3 ráno Studentem do Vídně, ale my to zvládneme:-) ... Zatím mě přepadá cestovní horečka s vědomím, co ještě všechno musím zařídit. Ale to nejhlavnější už máme. PLÁN... Po příletu do Vancouveru se asi trochu rozkoukáme, hostel už jsme si zabookovaly do 5.7. a pak hurá za Wwoofingem (www.wwoof.ca). Domluvily jsme si čtyři čtrnáctidenní pobyty v British Columbia, v okolí Vancouveru a těšíme se. Do konce srpna tedy budeme mít střechu nad hlavou ...
Martině konečně přišel batoh od Gemmy, takže to nejdůležitější už má:-) a můžeme vyrazit. Minulý týden jsem si nechala vystavit mezinárodní řidičák, což je velká papírová knížečka vyhlížející jako z dob hluboké totality, kterou se budu snad i stydět ukazovat, nicméně vzhledem k mým řidičským zkušenostem (od konce autoškoly jsem nejela:-))) to asi bude odpovídat:-).
Za týden mě čekají státnice... s knihovnickým titulem v kapse (možná) tedy vyrazím za dobrodrůžem... Třeba mě zaměstnají jako zařazovačku knih do regálu (co tam asi tak používají za systém? Měla bych se na ně připravit!). To ježdění s vozíkem jsem si ještě nikdy nezkusila....
Tož to je zatím ode mě vše. Jen jsem chtěla vyzkoušet, jak ten blog funguje:-)
úterý 17. března 2009
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
