Večeře to byla fakt velká, o hodně chodech a byla završená třemi dezerty, jeden z nich „typicky český“ … To je srandovní historka, protože Barbara se nás jednou ptala, jaký je typická česká buchta, tož jsme navrhly bábovku, tak že jo, no ale nějak se to popletlo a Barbara našla na netu typicky čecký dezert, což byl „Český broskvový krém“. My jsme jí totiž popsaly, co znamená slovo bábovka, no a tenhle zázrak se dělá v míse a pak se vyklopí, což je podobný, ale ve výsledku je to úplně něco jinýho. No, ale všem to chutnalo, takže to splnilo účel.
Druhý den volal Paul, Barbařin synovec, který bydlí v nedalkém Cumberlandu, že máme večer dojet na véču s mlaďochama, tož to my zase jo… Takže jsme vyrobili salát s kytkama a vyrazili (ještě s Lennartem, německým wwooferem, který tady v tu dobu pobýval). Paul má obchod se snowboardama, vypadá dost ošuntěle, je mu asi 25 a odmítá dělat něco, co není „fun“. Jeho spolubydlící je na tom asi podobně, akorát, že místo snowboardů vyrábí jakési umění, či co. Každopádně ten večer dorazilo ještě dalších 5 podobných kluků, věkový průměr tak 25, všichni vypadali, že mají oblečení značky „houmeles“ a ihned po příchodu vybalili pytlíky se zelenými lístečky a jali se balit… a hulit (posléze). Toto píšu, jen abyste si udělali představu o vzezření těchto mladých mužů, kteří nám ale potom vyrazili dech (jinak než trávou). Paul a jeho spolubydlící Jones uvařili večeři o 5 chodech, upekli 3 koláče (apple pie, pumpkin pie a nevímco pie – asi hrušky) a Paul dokonce upekl vlastní domácí chleba… Prostě člověk by to fakt do nich neřekl, navíc byli všichni děsně milí a po večeři vytáhli 4 kytary, bubínek a rolničky, to nám klesla čelist ještě víc, protože fakt skvěle hráli a zpívali a bavili nás, no zkrátka, rozhodně jsme tohle nečekaly (my s Martinou, Lennartovi to asi zas tak úžasný nepřipadlo, že kolem něj skáčou vyhulení borci a vyváří jak hospodyňky).
Mno a úspěšný týden završila návštěva místního Job Shopu v Courtenay, kde jsme, jak my říkáme, aplájovaly s Martinou na práci v Mount Washington Ski Resortu. Vyplnily jsme dotazník a přistoupily jsme ke stolečku, kde seděl manager pro vlekaře a lístkaře Dale. Poté, co jsme se asi 20 minut rozplývali společně nad tím, jak je lyžování a snowboardování super, že je to fun, že je to super job, že nás to baví venku a jak to chodí v Evropě (čipové karty a turnikety) a v Kanadě (čipové karty a lístkaři se snímači čárového kódu), Dale pravděpodobně nabyl dojmu, že letošní sezóna v Mount Washington se neobejde bez dvou krásných českých vlekařek a okamžitě nás přijal do týmu vlekařů a lístkařů (rozuměj Lift operator and Ticket checker). Ještě ten den večer jsme obdržely potvrzující dopis, kde nám pogratulovali k tomu, že budeme mrznout 8 hodin denně za každého počasí (i za blizardu, páč heslo zní: vleky se nevypínají ža žádných okolností) u vleku a usmívat se na lyžaře… Nicméně máme z toho děsnou radost, protože jsme to chtěly… Navíc jak jsme se dozvěděly, člověk si při tom vlekaření docela dost zalyžuje, nejen ve dnech volna, ale i v pauzách při práci, navíc budem mít samozřejmě vleky po celou sezónu zdarma, no zkrátka super… Už se těšííím.
Jinak stále farmaříme, sezóna na Mount Washingtonu začíná až v prosinci, takže ještě chvilku farmařit budeme, teda dokud nás budou potřebovat. Taky se zdá, že Martině ta farmařina leze na mozek, či co, občas pronese dost zajímavou hlášku, jako třeba, že je dost divný, že na tom gauči před naším domem nikdy nikdo neseděl (není divu, je špinavej a venku je zima, ale M. to připadlo asi dost zajímavý:-))).
Martina byla v místním bazénu a moc se jí tam líbilo, pěkně si zaplavala a koupila si nové plavecké brýle. Já, známá to lenoška, jsem neplavala. Já osobně si velmi užívám naši televizi v domečku, kde máme straaašně moc programů a neunikne mi žádný z mých oblíbených seriálů:-).
Začalo období dešťů, pořád prší a prší a je mokro a tak, ale prý je to normální. Navíc tady u moře je vlhko ještě větší, za námi na horách padá spíš sníh, ale my jsme dole, k moři to máme tak 100 metrů, takže chytáme vítr od moře.
V Courtenay už jsme objevily několik kaváren, ale naše nejoblíbenější je Cardero Café, kde mají super kafe a taky strašně moc velký výběr moc dobrých čajů, což oceňuje hlavně Martina, páč já nejsem moc čajová, i když po celodenním stání na dešti na trhu dobrý čaj vždycky bodne.
Jo a máme novou Halloweenovou výzdobku doma (můj první pokus o vyřezání dýně).
Žádné komentáře:
Okomentovat