A zase na horách

Vážení přátelé,

Hlásím se Vám opět z hor, kde jsem se rozhodla strávit zimu prací:-). tentorkát to není taková exotika, řekněme, že jsem témeř za humny domova, neboť jsem se rozjela do Rakouských Alp, přesně do Mauterndorfu v oblasti Lungau (Salzbursko). Po návratu z Kanady jsem se snažila najít práci v Brně, ale jak vidno, praxe, jazyky a vysoká škola je pro zaměstnavatele nedostačující nabídka, pokud člověk nechce pracovat za almužnu, tak jsem se rozhodla si prodloužit dobrodružný život v horách a našla si práci v hospůdce na svahu v lyžařském středisku Grosseck Speiereck. Jelikož mě loni Kanada tak nadchla, teda práce ve ski centru, tak jsem právě proto zvolila toto.

Tto je moje pracoviště:

Minulý týden jsem tedy dorazila do malé osady Neusess, cca 3 km od Mauterndorfu, kde jsem obdržela klíče od bytu, který je na budoucích 5 měsíců mým domovem. byteček je to 1+1 v malém domečku, takovej apartmánek, kde je vše potřebné za cenu cca 5500 Kč měsíčně je to luxusní! A to je konečná cena, včetně vody, plynu, elektřiny apod. Navíc je to fakt skoro na samotě, kopce a lesy kolem, kamna na dřevo, no taková horská romatika. Teda taky trochu izolovaná...

Toto je můj domeček (šipky jsou moje okna:-))):

Práce spočívá v klasické servirkařině (jak bych to jinak řekla?), je to v pohodě, akorát ta němčina! No to je teda boj. Místní většinou neumí anglicky a neočekávají, že je v Rakouské hospodě bude obsluhovat někdo, kdo neumí německy, takže na mě vždyckyy spustí, já je muím zarazit, ať mi to zopakujou, v nejlepším případě ukážou v jídelníčku, co chtějí, jinak jsem ztracená. Naštěstí pan šéf, Leonhard, který obsluhuje se mnou, má pochopení a pomáhá, kde může. Ale jídelníček už znám skoro zpaměti, takže za chvíli to bude brnkačka. Jinak jakmile někdo tu němčinu tak nějak plichtí, hned je mi jasné, že jsou to Češi, to je pak jiná. Na práci jsem vyfasovala kostkovanou košili, mno, ne že by to byl úplně můj styl, červenobílá je, mno, ale co nadělám. Mít to musím:-).

Včera jsem strávila volný den celodenním lyžováním na svazích Grossecku-Speirecku, bylo azuro, mrzlo teda až praštělo, ale bylo to super, krásný sníh a v celém středisku bylo tak 5O lidí, takže svahy byly jen moje:-)).

Jo a ještě jedna zajímavost. Ta hospůdka, kde pracuju, je postavená ze dřeva z Vancouver Islandu. Pan Šéf tam před pár lety jel, celou ji tam postavili, pak označili každý kousek dřeva číslem, rozebrali a poslali lodí do Evropy. Tady to dopravili na místo určení a opět sestavili. Takže jsem v hodpůdce téměř jako doma na Vancouver Islandu:).

Mno, moje dojmy jsou tedy prozatím velmi pozitivní, až na to, že doma nemám rychlé připojení k Internetu, tudíž tím trpí moje velká závislos:-). Pořídila jsem si takový modemek USB, kterej sice sem tam něco chytne, ale zrovna tam, kde bydlím já, je signál tak slabej, že se mi sotva podaří poslat email. Mno, ale lepší něco než nic.

Opět v civilizaci

Tak jsem zase zpět v civilizaci, tzn. že po pěti týdnech můžu používat přístroje poháněné elektřinou, svítit si žárovkou, prát si v pračce a ne na valše a připojit se k Internetu:-). Ačkoliv můj pobyt na ranči Outpost at Warden Rock nezahrnoval všehny tyto vymoženosti, přesto byl výjimečný, super a nezapomenutelný.

Bez jakékoliv předchozí zkušenostií s jízdou na koni jsem se rozhodla strávit téměř poslední týdny mého pobytu v Kandadě typicky po kanadsku ... v koňském sedle. Na wwoofingové internetové stránce jsem si vyhlédla výše zmíněný ranč a 17.5. jsem se tam na pět týdnů odebrala. Že tam není elektřina jsem nevěděla, jen že nemají Internet...

Věděla jsem však, že na ranč se nedá dojet autem a že tam lidi jezdí koňským povozem. Tak jsem byla vyzvednuta v Banffu majitelkou Julie a vyrazily jsme. Po cestě mi bylo řečeno, že vyzvedeneme nějaký koně a pak že míříme do kempu Big Horn, kde se nechá auto a dál se jet nedá. Vrtalo i hlavou, co uděláme s těma koňma, tak jsem se zeptala, no a prý že na nich pojedem na ranč. Jsem byla trochu překvapená a tak jsem Julii připomněla, že tak nějak na koni neumím, prý že OK, že to zvládnu. Tak trochu mi vrtalo hlavou i to, co udělám na koni se svou obří těžkou 65 litrovou gemmou, ale tak jsem si říkala, že to mají nějak pořešený, tak nějak jsem si nedovedla představit, jak na tom koni s tím batohem balancuju:-).

Cestou jsme kdesi uprostřed ničeho na nějakým ranči zapřáhli za auto přívěs pro koně a vyzvedli 4 koně. Tož zase mi to začalo vrtat hlavou, páč jsme byly jen dvě a koně 4, a to mi tak nějak nešlo do počtu, tak jsem se zase zeptala. Prý, že každá na jednom pojedem a jednoho povedem. Prý, že to je brnkačka a nemám se děsit. No, já jsem se neděsila, právě naopak, mě to přišlo děsně super, dobrodružný a báječný. Takže jsme kolem 7 večerní dorazily do kempu Big Horn, kterej sám o sobě byl totálně mimo civilizaci, po cestě jsme viděly stáda divokcýh koní, no paráda.

Osedlali jsme dva koníky, můj batoh zůstal v autě, prý zítra pro něj někdo zajede, tak jsem sbalila kartáček a pastu do sedlové tašky a vyrazily jsme. Následující skoro 3 hodiny byly jak ve snu, prostě nádherná krajina a já uprostřed a na koni, neuvěřitelný. Potkaly jsme jeleny a kojota.

Na ranč jsme dorazily kolem půl jedenácté večer, akorát jsme se najedli, byla mi přidělena postel v útulné chatce a stále omámená jsme ulehla ke spánku.

Během následujících pěti týdnů jsem se naučila osedlat koně, jezdit na něm (= sedět, nespadnout, zatočit, zastavit, seskočit:-)), dát na koně postroj, zapřáhnout koně do povozu a řídit povoz s koněma. To byla ta lepší část. Wwoofingové povinnosti však zahrnovaly další práce jako natírání, sekání dřeva, vaření, krmení koní, a naše nejoblíbenější každodenní "shit picking" neboli čištění koňských výběhů, které tady nazývají corrals. Vzhledem k tomu, že tam bylo cca 25 koní a každej to udělá denně tak 7x, dokážete si asi představit, kolik toho bylo:-). Rozvíjeli jsme na to květnaté teorie a dokonce to navrhovali jako téma diplomové práce na nějaké zemědělské škole. Třeba by nějakej student vymyslel způsob, jak to udělat, aby se to nemuselo dělat:-).

Protože na ranči nebyla elektřina, tak to tam mají zařízený všechno jinak a musím říct, že to fakt funguje, a kdyby se nějak zařídila ta pračka a Internet, tak bych si to dokázala představit i jakože na život:-). Ale prát špinavý prádlo (fakt hodně hodně moc špinavý), jako rifle, bundy, mikiny a tak, na mrňavé valše, to se prostě nedá. Taky jsem já prasátko jedinou mikinu za celejch pět týdnů neprala, rifle jen jednouu a vítězoslavně jsem to tam pak všechno nechala, páč to už by ani pračka nespravila....

Jinak na nákup potravin je na ranči potřeba celej den, páč nejdříve se vezme povoz, s tím se jede do kempu cca 1,5 hodiny, pak autem do Calgary cca 2,5 hodiny, pak zpět do kempu, naložit na vůz a pak na ranč, takže na nákup se jezdí tak jednou týdně maximálně. Když něco dojde, holt to není. Největší problém je s chlebem, neboť ten jejich nadýchanej hnus je potřeba sníst tak 3 krajíce, aby člověk začal cítit, že něco jí, takže v počtu 10 lidí jsou to dva bochníky ke snídani, takže chleba většinou dojde tak druhej den a pak se to řeší jinak. Takže já osobně už nikdy nechci palačinky ani vidět:-), dovedete si představit každej den pancakes k snídani, a to se vším jako vajíčka, slanina, párky, marmeláda, nutella, burákový máslo, sirup, jogurt, brambory apod? Já jo, ale teď zrovna jsem s palačinkama skončila:-). Jinak jsme ale hladem netrpěli, spíše naopak, ale těžká práce si vyžaduje hodně energie.

Po wwoofingové stránce to bylo nejtěžší místo, kde jsem byla, páč majitel farmy Tim si to nějak špatně vyložil a wwoofeři tam pracujou každej den od 7 do 7, sice s přestávkama, ale i tak a za celejch pět týdnů jsem měla jeden den volno. Tož jsme se společně modlili, aby pršelo, páč to se pak nedá moc dělat venku a můžeme si oddechnout. Kdyby to nebylo na tak krásným místě a nebýt ježdění na koni, asi bych nebyla tak nadšená, ale protože jsme tam byli parta lidí, dost jsme si to užili, zažili spoustu srandy, a tak se to dalo v pohodě přežít. Myslím, že jsme brzy přišli na to, jak si z toho udělat báječnej pobyt, zkrátka jsme se u každé práce bavili:-). Hodně oblíbené bylo sekání dřeva na takové sekací mašině, taky kydání hnoje, zejména jsme se snažili na vidle zachytit lejno koně právě vykonávajícího potřebu. Dost často se nám totiž stalo, že než jsme vyčistili jeden výběh, přibylo tak cca 5 lejn:-). Hodně srandy jsme si užili při skládání sena do stodoly. Na ranč bylo totiž postupně přivezeno cca 500 takovejch těch obdélníkovejch balíků sena, který jsme museli vyložit a naskládat do různých stodol a tak. Jeden balík je těžkej jak potvora, ale byla to sranda, stát na seníku a podávat si ty balíky a tak. Člověk si fakt začně užívat úplně všechno...

Na ranči měli dost vytuněnej vodní systém. Dole u řeky bylo čerpadlo, který pumpovalo vodu nahoru do trubek a ty rozváděly vodu do různejch nádrží, jako u kuchyně, sprchy a do koňských zásobáren an pití. Sprcha byla super, pod nádrží se zatopilo dřevem a za hoďku byla horká voda. To stejný v kuchyni, na nádobí. Měli tam ledničku a mrazák, oboje fungovalo na plyn. Plynová trouba taky:-). Svítili jsme si olejovýma lampama a svíčkama.

Když jsem přijela, bylo docela teplo (= cca 15 stupňů), ale pak se ochladilo. 29.5. ráno bylo 5 cm čerstvého sněhu a sněžilo celý následující týden. Sníh ale vždycky roztál a neudržel se na zemi. Pak se trochu oteplilo, ale 15.6. ráno jsme měli 3 cm sněhu:-), přes den roztál, ale ráno jsme stačili postavit malýho sněhuláka:-). Oficiálně musím prohlásit, že tohle byla nejdelší zima v mým životě, a protože to bylo v Kanadě, tak myslím, že to je OK:-).

Osazenstvo na ranči se skládalo z majitele Tima Bartona, který provozuje ranč jako turistiské místo, kam v létě lidi jezdí na pobyty s ježděním na koni. Dále tam byl Dennis, Timův kamarád, který vypomáhá s každodenními povinnostmi. Dennis byl strašně hodnej a milej, zatímco Tim se dá charakterizovat jediným slovem, a na tom jsme se všichni shodli = blbec (jerk:-))).

Wwoofeři: Ina z Něměcka tam byla celou dobu co já, Melanie a Ivonne z Neměcka odjely po týdnu, přijely totiž dříve. Paul a Kelsey z Kanady odjeli asi po 2 týdnech. Ninja a Joke z Holandska přijely o 3 dny později než já a odjely se mnou. Leonie z Německa, Roman ze Švýcarska a Kim z Belgie dojeli stejně na poslední moje dva týdny a odjeli se mnou a Coralie z Francie přijela na poslední týden a bude tam až do konce srpna. Poslední týden přijela taky Clara z Rakouska, co nám pak vařila, takže jsme tam měli dost rozvětvenou evropskou komunitu. Na pár dní tam přijel taky Timův známý George, mocc milej starej pan farmář, co chová tažné koně, přijel se svou manželkou a její sestrou, Vivian a Marian, vařily nám a byly to takový naše babičky, pekly koláče a staraly se, abychom měli každý den dostatečný přísun potravin:-). Taky s něma přijel vnuk Greg, kterej po večerech lítal po lese s puškou a střílel na všechno, co se hnulo.

No, a zbytek zase příště:-))). Tady jsou nějaké super fotky.

Na koníčky

Tak už je to tady, zítra (v pondělí 17.5.) mě vyzvedne paní rančerka a odveze mě na pět týdnů na ranč někde uprostřed hor, kde budu pěkně wwoofovat a jezdit na koních. Zakoupila jsem si dokonce i klobouk, abych na koni vypadala jako správná cowgirl:-).

Jinak v Banffu jsem toho od čtvrtka moc nenadělala, dopřála jsem si pár dní úplného lenošení ve velmi pěkném pokoji a pěkném hostelu, pár procházek po městě. Náhoda tomu přála, že se nečekaně u mě v pokoji v hostelu objevila Kate, která se mnou pracovala na MW u vleku a dneska jsme ještě potkaly Vanessu a jejího bratra a udělaly jsme si výlet do Johnston Canyon, což byla moc hezká procházka kaňonem s řekou a dvěma velkými vodopády.

Počasí v Banffu je teď super, slunce, ale ne moc vedro, pěkných 15 stupňů, zrovna, když nemusím spát venku, že, no to je jasný. Navštívila jsem taky místní kino, abych nezmeškala premiéru nového Robina Hooda (minulej týden jsem si střihla Ironmana 2), když teď budu mimo civilizaci tak dlouho, vybavila jsem si notebook mnoha filmy, které jssem si stáhla z nabitého hard disku od mojí spolubydlící Brook, audiobooky i e-booky, abych tam po večerech měla nějaké povyražení.

Tak já se teď na delší dobu loučím!

Tak zase v Banffu

Tak jsem zase v Banffu a nelituju, protože je tady prostě krásně a dokonce se trochu oteplilo, takže už nesněží a je kolem 15 stupňů. Dneska dopoledne jsem si v hostelu v Calgary počkala na shuttle na nádraží autobusu Greyhound a pak nasedla na bus. Cesta byla cca 1,5 hodiny a s přibližujícíma horama se zlepšovala moje nálada. Šedé město jsem nechala za sebou a těšila se na hory a lesy.

Taky jsem dostala zprávu od paní rančerky, že mě vyzvedne v neděli nebo v pondělí v Banffu, takže super, už se těším na nový wwoofing. Pro ty, co to ještě neví, tak je to tady. Woofing zahrnuje 5 hodin práce denně a zaučení v jízdě na koni po odpoledních, což vede k projížďkám po okolních horách. Doufám, že mi to na koni půjde, páč ne že bych byla zrovna zkušená jezdkyně (= na koni jsem seděla před asi 15 lety hodinu během placené hodiny v Ořešíně v Brně a 5 minut jednou kdysi na táboře:-))). Jak tam píšou, wwoofer "must be reasonably fit for living and working in the backcountry", tak doufám, že to jakože splňuju, aspoň trochu, no ještě aby ne, zkušená vlekařka, co strávila zimu venku, že:-)). Taky tam nemají internet a telefon, takže tam po večerech asi budeme zpívat country písně a u ohně si vyprávět staré kovbojské historky:-))). Taky doufám, že si domů přivezu pravej kovbojskej klobouk.

V Banffu jsem se ubytovala v hostelu Samesun Chalet a nelituju, protože to je zatím nejlepší hostel, kterej jsem navštívila, když nepočítám ubytování v rodinném domku v Jasperu, ale to nebyl hostel, to spíš bylo jako Guest House. Tady v Banffu v Samesunu je to nová budova, kde je nás v pokoji 6, pokoj má vlastní koupelnu, krb a televizi. Jsou tam dokonce i skříňky a šuplíky, že si člověk může do nich dát věci. Takže mě ani nemrzí, že tady budu až do neděle čekat na wwoofing. Ba naopak, asi si to dost užiju. Jinak v Calgary jsme se ubytovali s Derekem v HI hostelu downtown, což je v podstatě jediný hostel, co tam je a taky to nebylo špatné. Byl to čistý a celkem útulný hostel, blízko centra, takže dobře umístěný. Akorát s náma byl v pokoji takovej divnej chlapík, pořád se na něco vyptával a pozoroval, co jako děláme a všechno komentoval. Určitě to myslel dobře, ale dot mě to otravovalo.

Jinak chcete vědět, co jsem v Calgary viděla? NIC! Jen centrum, což je jedna ulice s obchody a restauracemi. S Derekem jsme si v terý večer zašli na véču do čínské čtvrti, čísnká restaurace Silver Dragon a dost jsme se nacpali. Mňam, no asi nejlepší zážitek z Calgary, no jak jinak, jídlo přece:-). Jo, dneska po cestě do Banffu jsme na okraji Calgary viděla skokanskej můstek, pozůstatek z olympiády, vypadalo to zajímavě, Calgary totiž je město uprostřed totální planiny, široko daleko ani kopeček.

Derek včera odletěl do Comoxu, upřímně jsem mu záviděla, že se vrací do Courtenay, hnedle bych se též vrátila, mít delší pracovní povolení. Jinak Derek a jeho irští kamarádi John a Miheal, kteří s námi taky pracovali na Mount Washington, mají dost štěstí, protože ski instruktor Nigel jim na léto zanechal svůj dům v Courtenay, nemusí mu platit žádnej nájem, jen že budou dům hlídat. Mají to irští kluci ale štěstí, co?:-).

Tady v hostelu jsem na pokoji s holkou z Austrálie, která bude v letní sezóně pracovat na Icefield Columbia, to musí být hrozně super, projížděli jsme tam tudy před asi týdnem a mě se to tam hrozně líbilo, asi že to bylo takový bílý a vzhledem se to blížilo k Antarktidě asi:-), trochu...

Jo, dneska, jak jsem čekala na autobus do Banffu na zastávce Greyhounda v Calgary, tak jsem potkala Cheeka, jednoho z mých kolegů vlekařů, zrovna mířil do Ontaria, kde bude přes léto pracovat na farmě, co na ní kdysi wwoofoval, ale tentokrát za peníze, bude jim tam dělat správce nebo tak něco. No a on včera odjel z Courtenay a říkal, že prý na Mount Washington musí odhrnovat sníh z tras pro horskou cyklistiku, Mount Washington je totiž během letní sezóny oblíbeným místem pro horské cyklisty, no a teď je tam 488 cm sněhu, takže musí prohrnout ty trasy, prý se z toho stávají tunely, páč i když to odhrnou, sníh jim sahá vysoko nad hlavy. Zajímavý, protože chtějí otevřít pro cyklisty za 14 dní. Ó, kéž bych tam byla...

Tak to je asi všechno prozatím. Jinak, jestli se divíte, že najednou tak píšu, tak to je tím, že konečně mám čas na Internet a psaní, páč v podstatě nemám moc co dělat:-)). Je to po dlouhé době příjemná změna, jen tak prostě nic nedělat. Beru to jako dovolenou:-).

Banff a Calgary

Tak jsem teď právě v Calgary a už jsem to jen já a jenom já. Holky Francouzky odjely včera a zanechaly mě mému osudu:-)), jak bylo předem domluveno.

V Banffu jsme nakonec byli 5 nocí a bylo to super. Sestřenice od Julie, Fanelie a její boyfriend Stephen mají kamaráda a ten pracuje v lyžařském středisku Sunshine v Banffu. Takže on nám zařídil, že jsme mohli zdarma přespat v domě pro zaměstnance nahoře a já jsem celý den zdarma lyžovala a ostatní šli na výlet na sněžnicích. Christophe, to je ten kamarád, mi sehnal lyže, boty, hůlky a dokonce i lyžařské kalhoty, aby mi nebyla zima, no super, takže jsem si v pondělí užila celodenní lyžování v Banffu. Na Sunshine je to tak, že musíte zaparkovat auto dole pod horou a pak let nahoru tzv. gondolou, neboli visutou lanovkou vajíčkem:-). Přijeli jsme tam v neděli odpoledne a dost sněžilo, ale druhý den bylo azuro. Christophe nám zařídil pokoje v ubytovně pro zaměstnance, takže jsme dokonce měli každej svoji postel, no paráda. Měli jsme i zaměstnaneckou slevu na jídlo v místní kantýně, takže jsme si to fakt dost užili, já osobně lyžování jsem si užila hrooozně moc, bylo to super, sníh naprosto jiný než na Mount Washington, ne tak mokrý, více to tam připomíná Alpy, no zkrátka paráda.

V pondělí jsme všichni včetně Christopha jeli dolů a večer jsme se utábořili na břehu řeky Bow v Canmore a udělali jsme si super večeři nad ohněm. Nádherné okolí, jako vždycky:-). Vypili jsme 4 litry vína, 18 piv a bylo nám dobře:-). Ani zima v noci nebyla tak hrozná. Druhý den jsme se rozloučili s Fanelie, Christophem a Stephenem a já, Julie, Bene a Derek jsme zamířili do Calgary, což je asi 1,5 jízdy. Pomalu jsme za sebou nechali Rockies a krajina se rychle změnila z hornaté a zelené na rovnou a hnědou, no prostě naprosto něco jiného a nemůžu říct, že by se mi to kdvoíjak líbilo. V Calgary jsme se zastavili v parku Nose, což je takovej kopec travnatej hnědej, noc nic moc. Osobně se mi Calgary nelíbí, krabicoidní město s jednou ulicí jako centrum, která není taak ošklivá, jinak nic moc. Zítra se vracím do Banffu mezi horama a tam budu čekat na zprávu od lidí z ranče, co by mě měli přístí týden vyzvednout a odvéz na koňskej ranč, kde budu wwoofovat asi tak měsíc. Tak doufám, že to vyjde, pokud ne, vymyslím něco jiného, co budu dělat:-).

Konečně se mi podařilo dát nějaké fotky z výletu na Rajče, takže užít si je můžete zde.

Takže to je konec mého Road Tripu s francouzskýma holkama:-). Trasa byla následující: Fanny Bay - Sayward - Telegraph Cove - Port McNeill - Port Hardy - Prince Rupert - Teracce - Hazelton - Smithers - Houston - Burns Lake - Fort Fraser - Vanderhoof - Prince George - Jasper - Banff - Canmore - Calgary. Dle Google Maps je to cca 1800 km autem + 274 námořních mil na trajektu (nemám ponětí kolik to jako je:-)). Trvalo nám to přesně 15 dní. A bylo to super:-).

Z Prince Ruperta do Banffu

Po plavbě trajektem jsme se ocitly na kanadské pevnině, stále v Britské Kolumbii, v městě zvaném Prince Rupert. Zamířily jsme do místa se jménem Cow Bay, což je malinký zálivek s obchůdkama a kavárničkama, kde vše je inspirováno krávama. Taktže jsme to zapíchly v kavárně Cowpuccino, kde jsme si daly oběd a kafe.



Rozhodly jsme se, že v rámci pohodlí aspoň jednou za čas, se ubytujeme v hostelu, takže jsme našly Pioneer Hostel, kde jsme za 55 dolarů měly soukromý pokoj pro 3, což byla super cena. Co se mě týče, strávila jsme večer na Internetu a pak spala jako nemluvně do půl desáté. Následující den lilo jako uz konve, ale nám to nezabránilo v tim jít na výlet k nedalekým Butze Rapids. Byla by to ghezká procházka, nwebýt vytrvalkého hustého deště, ale i tak super, všude rostl Skunk Cabbage, žlutý rostlinky v lese. V hostelu jsme potkaly dvě Australanky, které se k nám na cestu přidaly.

Po výletě jsme se vydaly směrem na sever, projely jsme města Terrace, Hazelton (což bylo nejsevernější místo, kam jsme zajely, kolem 250 km od Aljašky), Smithers. Kempovaly jsme u jezera Sealy, kde jsme pozorovaly bobry, na břehu jezera Tahee, kde jsme si dělaly čaj s rumem a kolem nás chodily srnky. To je vlůbec super věc, Jezero Tahee je něco jako regionální park, kde je kemp, ale v mimo sezónu je to na noc zavřený. Volaly jsme do informačního centra, zda můžeme zůstat na nic i tak, řekli nám, že jo, tak jsme tam zakotvily, bylo to super, krásné místo, nikde nikdo široko daleko, no prostě super. Byla to ale jedna z nejstudenějších nocí zatím, to jsme ještě netušily, co nás čeká.

Další den jsme dojely do města Prince George, kde jsme zaparkovaly v místním kempu, zima, ale teplá sprcha, prádelna a wifi po celém kempu. Takže studený večer jsme strávily v prádelně, noc ušla, havně proto, že jsme si cestou ve Walmartu zakoupily deky, které nás trichu zahřály.

Z Prince George jsme další den mířily do Jasperu. Naše rozhodnutí strávit další oc v autě se po cestě pomalu rozplývalo a vzalo za své docela, když jsme projížděly kolem jezera Moose, které bylo totálně zamrzlé a kolem cesty byl sníh. Jaro, které jsme v plném rozpuku opustily na Vancouver Island, bylo totálně totam. Nicméně cesta z prince George do Jasperu byla velmi scénická, po pravé straně jsme totiž měly Cariboo Mountains, což byla vážně krása. Jak jsme se blížily k Jasperu, překročily jsme hranice mezi Britskou Kolumbií a Albertou a čas se posunul o jednu hodinu dopředu. Tudíž nyní je časový posun mezi Kanadou a ČR 8 hodin a ne 9. Cestou jsme volaly do hostelu, který jsme objevily v brožurce a rezervovaly si ubytování. Opět jsme měly soukromý pokoj, tentokrát za 75 dolarů, což je pořád super cena. Navíc, ubytování nakonec nebyl hostel, ale soukromý domek, kde manželský pár poskytoval velmi příjemné čisté ubytování max. 8 lidem, pracovali pro Národní park Jasper a bylo to tam strašně krásný. Hned jsme si zamluvily i druhou noc, protože jsme chtěly zůstat dva dny.



Druhý den jsme udělaly několik místních túr, všude děsně krásný, už to ani nemůžu psát, ale to nejde, páč je to pravda, všude hrozně moc krásný, hory, jezera, sníh a tak. No, takže jsme byly v kaňonu Maligne, u jezer Annette a Edith, u Athabasca River a večer jsme si udělaly prohlídku města. Jasper e velmi příjemné, ne moc turistické městečko v horách, moc se mi tam líbilo, malebné okolí, řeka, no krása.



Druhý den nás čekala scénická cesta kanadskými Rockies (Rocky Mountains) do Banffu. je to cca 280 km horama, čím blíž jsme byly k Bannfu, tím víc sněhu bylo. Projížděly jsme ledovým polem Columbia, nádhera, led, sníh, bílo.... Zima jak blázen. Nicméně rozhodly jsme se, že budem drsňačky a ubytovaly jsme se v kempu v Banffu, kde jsme srávily noc v autě. Nebylo to nejhorší, dokud člověk nevyleze z teplýho spacáku, tak to jde, ale já v noci většinou musím na záchod, a to je dost utrpení. V autě je i přes to, že jsme tam 3, dost pekelná zima. No nicméně jsme přežily a druhý den ve městě potkaly sestřenici od Julie a jejího přítele a Dereka, našeho spolupracovníka od vleku z Mount Washington. Všichni jsme se vydali na túru kolem nedalekého jezera Minewanka. Další noc v kempu jsme byli já, Julie a Derek, Bene se rozhodla strávit noc s francouzskými přáteli v divočině. Byla pekelná zima a ráno sněžilo. Další výlet jsme si udělali na horu Tunnel v Banffu, nádherné výhledy do okolí a posléze večer super véča v mexické restauraciu a spooousta Margarity.

No, upřímně, nečekala jsem, že bude taková zima, takže i přes to, že zimu mám ráda, nemusím trávit celé dny tím, že se nemám kde zahřát:-)). Nejhoršií jsou noci, protože to je fakt kosa a člověk s tím nic nenadělá. Ale tak dá se to, a navíc je to dobrodrůžo, nicméně dnešní noc trávíme v motelu a já jsme rozhodně ráda, že aspoň jednou za čas mám v noci teplo a nemusím být totálně zamotaná v dece a spacáku.



Samozřejmě jinak jssem nadmíru spokojená i s počasím, protože s bílým sněhem je všechnot tak nějak pro mě krásnější. Jo, zaponmněla jsem napsat, že jsme byly u jezera Louise, což je vyhlášené jezero svou barvou a umístěním mezi skalnatými vrcholky, ale samozřejmě, že bylo zamrzlé a pokryté sněhem, takže jsme pověstnou barvu neviděli.

Road trip pokračuje

Týden dobrodrůža je za mnou, a že to teda dobrodrůžo je, hlavně v noci, kdy není zrovna nejtepleji:-). Ale popořádku. Z Fanny Bay jsme minulé pondělí zamířily do Sayward, městečka někde na cestě na sever Vancouver Islandu. Tam jsme se utábořily v místním kempíku, kde jsme byly my a banda lidí protestujících proti umělému chovu lososů, který ohrožuje přirozený chod ostatních lososů. Pršelo jak blázen, tak jsme se nechaly ochotně pozvat pod stříšku, kde jsme si vyslechly povídání o těch lososech, zajímavé to bylo. Protestanti začli v Port Hardy a pochodují pěšky do Victorie, což je přes 500 km, a zastavují se po cestě na rlzných místech, aby lidem vysvětlili, co dělají a proč to dělají.

Další den jsme zamířily směr Port Hardy, odkjud nám jel trajekt ve středu v 5 odpoledne. Po cestě jsme objevily takovej kemp provozovanej místními původním obyvatelstvem, přesněji řečeno kmenem Kwakiutl. Kemp je na břehu moře a měly jsme štěstí, nepršelo, tak jsme šly na procházku po pláži a večer si udělaly oheň. Jakmile nás spatřila nedaleká skupinka lidí, tak se k nám přidali dva z nich (chlapi, překvapivě:-))), tentokrát to byli dva indiáni, z nichž jeden byl divnej a druhej se sotva držel na nohách, jak byl pod vlivem. Ale ten divnej, jehož jméno jsem zapomněla, nám aspoň povykládal o tom jejich kmeni a dokonce zapěl dvě indiánské písně. Pak nám dal emailovou adresu, že prý nám napíše, jak se máme a oba odjeli. Docela jsme si oddechly, páč jsme se bály, že je budem mít na krku celej večer, tak nějak jsem z nich neměla dobrej pocit. Ale jinak to tam bylo super, ráno jsme si udělaly snídani na břehu oceánu a vyrazily do Port Hardy.



Musím teda říct, že místní města jsou fakt o ničem, jedno jak druhý a ošklivý a prohlídka města se nám většinou podaří z auta za pár minut. V Port Hardy jsme ale zůstaly déle, neboť jsme čekaly na trajekt, no tak jsme se tam trochuu prošly, ale strávily jsme většinu času tím, že jsme hledaly nějakou restauraci na oběd, která by nebyla fast food, nakonec jsme jednu našly, s obsluhou, ale jídlo bylo fastfoodového typu tak jako tak:-), oni tady prostě nevaří normální jídla, všechno je hamburger nebo smažený, ne že bych to neměla ráda, ale ne pořád. Třeba obyčejný vařený brambory člověk tady člověk prostě nenajde.

Cesta trajektem trvala 18 hodin, přes noc a bylo to super truper. Večer jsme strávily na palubě na zádi a čekaly jsme na zípad slunce. Byla děsná zima, ale nevzdaly jsme to a krátily si čas hrou v karty. Holky šly pro pivo do baru a to vám teda řeknu, to byla mise.... Vrátily se s pivem nalitým do kelímků od koka koly a hranolkama. Problém byl za prvé v tom, že pivo prodávali jen k jídlu a za druhé, člověk si ho musí přelít do kelímku, aby jakože ostatní neviděli, že pijem pivo, páč vlastně mesmíme pít na veřejnosti. No fakt sranda. Ale v té zimě jsme stejně zůstaly jen u jednoho, studený pivo nebylo úplně ideální. Nicméně čekání stálo za to, neuvěřitelně nádherný západ slunce nám to vynahradil a pak jsme si daly horkej čaj a polívku a bylo dobře. Noc jsme strávily na zemi ve spacáku, protože jako správný dobrodružky přece nebudem platit za kajutu:-)...



No nic, musím končit tak zase příště.... To už bude na pevnině... Jo, ještě o autu, je to Volkswagen Eurovan z roku 1992 a holky ho vybavily vevnitř, že se v něm dá spát a ještě je tam hodně místa na batohy a tak, ale zima je v něm v noci stejně:-))). Ale tak trochu si to tam zadýcháme a když se zachumláme, tak to jde. Ráno to obvykle stojí za to, páč je to všude hrozně krásný.

Tak toto je náš vaneček:

Road trip po francouzku

Vážení a milí, tak nasedám do tyrkysově modrého minivanu a vyrážím na road trip se dvěma francouzskými děvčaty, Bénédicte a Julie. Minivan jsme pojmenovaly Mukcaka, indiánsky žába:-))), teda byl to nápad holek, prostě ti Francouzi jsou s těma žábama nějak víc sspojení či co:-). Takže opouštím Fanny Bay pravděpodobně nadobro (ale nikdy neříkej nikdy) a míříme na sever Vancouver Island, dnešním cílem je Strathcona Provincial Park, kde pracuje náš kamarád Mark z Irska, co dělal na Mount Washington kurs na Ski Instruktora, tak jsme se ho rozhodly navštívit. Cestou se zastavíme v Courtenay zakoupit nějaké důležité náležitosti a hurá za dobrodružstvím. Minivan je upraven k pohodlnému spaní, vaření, kempování, zkrátka, bude to asi žůžo:-). Prý je medvědoodolný, tak uvidíme.

Jo, včera jsem se dozvěděla, že v Courtenay chodila do školy Pamela Anderson a Kim Catrall, tož je to přece jen slavné městečko, ne? Voda z Fanny Bay se pila na olympiádě, takže jsme byli po celou dobu v dobrých rukou. Jo, včera jsme si s Julie udělaly plavbu na kanoi v zálivu u farmy, moc super to bylo, potkaly jsme po cestě několik tuleňů, plavali ve vodě a vykukovali na nás.

Martina už konečně opustila Kanadu, takže od nyynějška se naše cesty rozdělily. Doufám, že doletěla v pohodě domů.

Naší cílem je tento týden v sobotu dojet do severního přístavu na ostrově, Port Hardy a tam nasednout na trajekt, který nás zaveze do města Prince Rupert někde na severu Kanady a odtamtud uvidíme:-))). OPlavba trvá 20 hodin a je to přes noc.

Tož to je ode mě prozatím vše..

Zase na farmě

Tak jsem zase tu a tentokráte se hlásím z Fanny Bay, kam jsem se odebrala na týden po skoro skončení sezóny na Mount Washington. Ale popořadě. 11. dubna skončila pravidelná sezóna na hoře, což bylo až paradoxní, protože to bylo zrovna v době, kdy tam bylo nejvíc sněhu, 7 metrů. Majitelé hory se rozhodli, že otevřou pro věřejnost ještě dva víkendy poté, takže jsem ještě až tak úplně neskončila, v sobotu mě čeká moje úplně poslední vlekařská služba. Protože nájem v Courtenay jsem měla jen do půlky měsíce, tak jsem v sobotu a v neděli zůstala na dva dny v hostelu v Courtenay, protože jsem musela do práce, a abych ušetřila za jídlo a ubytování, tak jsem na týden přijela na farmu wwoofovat. Trávím zde poklidné dny se dvěma árijskými chlapci, no ne fakt, jsou oba děsně blonďatí a neměčtí:-)), ale jsou fajn a dokonce jim není devatenáct, ale trochu víc, takže to nejsou až tak úplný paka:-))).

Minulý týden byl ve znamení závěrečných večírků, v úterý byla party pro zaměstnance v Courtenay, zdarma večeře formou bufetu a drinky za rozumnou cenu:-)). Bylo to super, trochu jsem to roztočila, ale myslím, že jsem si to zasloužila, protože tak bezalkoholické a bezhospodové období jako tady v Kanadě jsem dlouho nezažila (asi jako dítě naposled nebo co). Ve čtvrtek se konal golfový turnaj, jehož se opět účastnili zaměstnanci a já a Martina jsme byly požádány fešným vlekovým technikem Mikem, jež byl pořadatelem, abychom mu pomohly při organizaci. Až do poslední chvíle jsme nevěděly, co naše pomoc vlastně představuje, nakonec z toho vylezlo, že Martina byla rozhodčí u nejdelšího dostřelu a já u nejbližšího dostřelu k jamce na greenu (golfová terminologie je mi nyní blízká:-)). Golfové hřiště v Courtenay je super krásné, s výhledem na hory a měli jsmě štěstí, že bylo krásně teplo a slunečno. Mike nás upozornil, že hlavním obsahem naší práce je přijímat od hráčů dary a úplaty v podobě alkoholických nápojů, a i my jsme měly být vybaveny nějakým tím drinkem, abychom nesušily na hřišti pusu. Mike jako hlavní pořadatel oblížděl jamky s kufrem plným alkoholických nápojů a nabízel hráčům posilnění na dobrou trefu. No úplatky jsem přijímala dostatečně, dokonce mi jeden hráč udělal masáž nohou:-), takže nakonec to dopado tak, že na oběd, který jsme měli zorganizovaný v restauraci u vojenské základny v Comoxu, jsem dorazila již ve značně podroušeném stavu. No ale myslím, že úplnou ostudu jsem si neudělala, v pět odpoledne jsem byla doma v posteli a zůstala tam až do pátku do rána:-).

O víkendu jse opět oblékla vlekařskou uniformu a v děšťosněhu a mlze jsem si užívala posledních dní na hoře, v neděli dokonce i dobrá lyžovačka na poměrně hodně měkkém a mokrém sněhu. Ačkoliv tady dole už je počasí na tričko, nahoře pořád sníh dosahuje více než 6 metrů sněhu, ale to je pochopitelné, ono to hned tak asi neroztaje.

No a v neděli začně můj road trip po francouzku, protože jsem se domluvila s dvěma Francouzkami, co pracovaly na hoře, že se k nim připojím na cca 14 denní road trip napříč Britskou Kolumbií, v jejich nově zakoupeném vanu, v němž asi budeme i spát, střídavě s hostely, a jediným a hlavním heslem výletu je: nic neplánovat. Takže to bude velmi zajímavé, jediné, co vím, je, že pojedeme trajektem ze severního Port Hardy na Vancouver Island do místa na severu Kanady zvaném Prince Rupert, plavba trvá 20 hodin, to bude žůůůžo:-). Konečná stanice pro mě je Banff v Albertě, holky pak pokračují až do Montrealu, kde stráví asi zbytek svého pobytu v Kanadě.

Takže jsem se rozloučila s Blue Roomem, jak jsme ho s Martinou pojmenovaly, protože byl vymalovanej na modro, Wanda (majitelka domu) nás pozvala na rozlučkovou véču, pak jsem se s Martinou vydala do kina na nový Souboj titánů, který opět nebyl ve 3D, což mě fakt namíchlo, protože oni si v Courtenay konečně pořídí 3D plátno, ale místo aby na něm dávali něco pořádnýho, tak hráli ve 3D film Jak trénovat draka (nebo tak nějak). No ale Souboj byl dobrej, teda do poůvodního filmu to co do příběhu mělo docela daleko, ale plechová sovička byla, tak aspoň něco.

Tak si tady na farmě zase pěkně farmařím, sejeme, přesazujeme, sekáme trávu, plevelíme, zaléváme, trháme, noo prostě klasika, člověk se tady cítí jako doma, a to jídlo, no prostě balada. Neměla bych si na to moc zvykat, kdoví kdy si zase užiju nějakou domácí stravu...

Jooo, ještě jsem se zapomněla zmínit, že jsem si užila jeden pěkný západ slunce na sjezdovce ve společnosti svých dvou oblíbených kolegů Johna a Dustina a dalších. Bylo to moc fajn, já prostě vím, proč mám ráda hory v zimě. Protože mrzne a je sníh a je to super:-). Whsekey tak nějak líp hřeje, když je zima... A že byla, děsná!

Jo, poslední věc, ačkoliv Martina měla odletět do ČR 18. dubna, je stále ještě tady, protože jakási sopka na Islandu:-) přerušila leteckou dopravu do Evropy, takže je v Comoxu a čeká, až jí zavolají, že už teda konečně může letět.

Tož toť ode mě vše....

Po dlouhé době

Tak koukám, že jsem to tady trochu zanedbávala, ale to je proto, že zaběhnutý stereotyp nenabízí tolik vzrušujících zážitků ke sdílení. Ale je to stereotyp příjemný, sněhový, horský. Dneska jsme dosáhli 7 metrů sněhu, k Velikonocům je to pěkná nadílka. Počasí si s náma trochu hraje, ale já si nestěžuju. Až to tady skončí, kdeže budou ty loňské sněhy, takže si to ještě pěkně užívám, i když hodně lidí tady je už naladěno na jarní notu. A ani se jim nedivím, ono dole v údolí to pěkně kvete, stromy, narcisky, to jen pár vyvolených se každý večer vrací domů ze sněhového království. Takže pořád ještě každé ráno vstaneme a jedeme pěkně na moji milovanou horu a celý den si vlekaříme. Dokonce jsme měli i pár slunečných dnů, takže se nám na obličejích rýsují vypálené brýle, některým víc některým míň, vypdá to docela směšně.

Jééé a psala jsem, jak jsem se byla podívat jeden den na skocích na snowboardech a lyžích? Akrobatických? No tak to bylo super, postavili nahoře takovej obr můstek ze sněhu a pořádali závody. Mohl se přihlásit kdokoliv, tak jsem si říkala, že to bude jenom takový šolíchání, ale opak byl pravdou. Skákali fakt dost dobře. Taky ale pěkně padali, dost nepěkné, když se někdo netrefí a spadne z takové výšky na hranu toho můstku...

Sezóna nám končí 11.4., a kvůli velkému množství sněhu bude otevřeno ještě dva víkendy potom. Takže se budu pohybovat v Courtenay a okolí ještě skoro do konce dubna. Taky ještě pojedu na farmu ve Fanny Bay na týden si zawwoofovat a co pak, o tom zase příště:-). Novinka ovšem je, že Martina 18.4. odlétá zpět do ČR, zatímco já si tady pobudu pěkně až do konce, a to do 28.6.

V pátek jsem měla volno, ale měla jsem štěstí, protože byla nahoře velká sněhová bouře, která měla za následek výpadek elektřiny a tím pádem nejely vleky. Dneska byla malá bouřička, jenom prostě silný vítr a husté sněžení, ale všechno jelo. Občas nechápu, lidi přijedou, zaplatí a v té největší polízanici v mlze, že není vidět na krok, si libujou, jak je to super. A že to není zrovna nejlevnější.

Taky prodáváme auto, našla jsem kupce a v úterý ho jdeme převést. To bude loučení. No ale nedá se nic dělat, sebou si ho vzít nemůžeme a později už nebude šance ho prodat.

No nic, jdu spát, ale brzy se vrátím a napíšu víc.

Tady je ze pár nových foteček. Tak trochu několik sebestředných zátiší s lanovkou:-).

Olympiáda a tak dále

Tak nám začla Olympiáda a všichni tady tím žijou. Na svazích Mount Washingtonu se prohání olympionici a v restauracích lidé bedlivě sledují jednotlivá klání. Navíc i počasí se umoudřilo a poté, co se sněžení zastavilo na 470 cm, nám vysvitlo slunce a užíváme si zasloužencýh jasných dní. Bohužel se nám zimní sezóna přehoupla do druhé poloviny a za 7 týdnů už nám to tady skončí. Oficiální konec sezóny je 11.4., tak snad ten sníh do té doby neroztaje. Bude mi to chybět, hodně moc. Ach jo... No, ale ještě není konec, takže konec s nářkem.

Poté, co jsem si zranila kolínko, jsem asi 14 dní nelyžovala, ale už je to zase OK, teda není to úplně 100%, ale lyžuju už zase jako o život (bohužel ne tak dobře, jak ti Švédi, co kolem mě vždycky jenom prolítnou). Olympionici tady samozřejmě jenom trénujou, se jim ani nedivím, páč ve Vancouveru nemají sníh, tak co by tam dělali, že...

Jinak před domem nám od minulého týdne kvetou krokusy a petrklíče, jaro je tady v plném proudu od poloviny února, dle místních je to i tady neobvykle brzy, prostě kontrast proti skoro 5 metrům sněhu o pár metrů výš a kilometrů dál.

Minulý týden jsem konečně zavítala do vyhlášeného hotelu Waverly v Cumberlandu, což je prostě hospoda, ale každou středu mají hambáče za levný peníz (Burger Night), a musím říct, burger byl vynikající, to zase jo, a když člověk už ví, co si má poručit, tak i to pivo není nejhorší, jen si prostě nesmíte dát to nejlevnější, co mají, to je většinou fakt břečka.

Posledních pár týdnu se nějak zadařilo, že pracuju 6 dní v týdnu a mám jeden den volna, takže trochu únava, ale pořád to stojí za to. Ta práce nahoře pro mě prostě není práce, ale zábava. Pravda, někdy je to docela záhul, když přes noc nasněží půl metru sněhu a my musíme z každé jedné sedačky odstraňovat sněhové čepice a osekávat ledy, a samozřejmě odhazovat sníh, kde to jde, ale i tak... Užívám si to. Navíc, zrovna za to odhazování sněhu jsem tuhle vyfasovala takovnej děkovnej poukaz na 5 dolarů, co nám občas dávají, když makáje jak šroubci:-)), no není to paráda? Celých 5 dolarů. Jupííí.

Ujely jsme s Martinou na jídle zvaném Slow Roast Beef, což je něco jako pita chléb a obrovskou kromadou najemno nakrájeného hovězího, houbama a takovou hnědou máčkou, které říkají gravy (zkrátka UHO, ale fakt dobré) a se sýrem. Je to fakt mňamka, servírujou to nahoře v jedné z restaurací a s 50% slevou pro zaměstnance je to za pusu. Jo a taky oříšky v čokoládě... V každém obchodě s potravinama mají velké množství rlzných oříšků ve všem možném a vy si to jenom nasypete do pytlíku a jdete. No a tak nikdy neodolám...

Jo a taky už mi napsali z knihovny, že si mám vyzvedout knížku, kterou jsem si objednala v říjnu s tím, že jsem 67. v pořadí.-). Takže to funguje... Docela mě překvapilo, že to bylo tak rychle.

Mě vždycky když se něco stane napadne, jé, to bych měla napsat do blogu, ale když se pak k tomu dokopu, tak si nikdy nemůžu vzpomenout, co to bylo... Takže teď zrovna mě už nic nenapadá, tudíž se prozatím loučím. Přidávám vychloubačnou fotku se švédskými závodníky:-).

Sníh sníh sníh

A jsem zase tady. Pěkně nám to ale nasněžilo. Ale jak to tak slyším, tak pro všechny v ČR to není nic neobvyklého. Tak jsem Vás chtěla ohromit množstvím sněhu, ale asi to nevyjde. Navíc ani nemrzne, takže nepřekonám ani teploty. Ale zase na druhou stranu, na tu bídu se sněhem v kanadských lyžařských střediscích si vedeme na Mount Washington poměrně dobře, protože údajně máme nejvíc sněhu v Severní Americe (k dnešku máme 364 cm základ sněhu).

Takže k posledním událostem. Tento týden nám ukradli auto, v pondělí. A prý že se tady nekrade. No, ale policie byla docela překvapená, asi na to nejsou zvyklí. Kdo by taky kradl auto, co je 12 let starý a nemá žádnou cenu. V úterý auto policie našla. Někdo si ho prostě jenom vypůjčil, asi aby se svezl a vyzkoušel svoji zručnost ve startování bez klíče. Takže auto máme, akorát je rozbitý zapalování a zámek u dveří. Opravu si pěkně zaplatíme, protože pojištění se na to nevztahuje. A to jsme ještě museli zaplatit za odtažení auta z místa, kde ho našli, do nějaké policejní garáže, kde ho pak umístili. Dokonce nás chtěli zkásnout o peníze za to, že jim tam to auto 2 dny stálo. Fakt, ta pojistka byla tak drahá, ale nekryje pro nás vůbec nic. Jen v případě, že uděláme škodu někomu jinýmu.... Takt o tady chodí... Ach jo.

V úterý jsem tak trošku spadla na lyžích a nějak mi ruplo v koleni, takže se už tři dny léčím, ale vypadá to nadějně. Akorát s nějakým moc lyžováním to ještě nevidím. V pondělí začíná instruktorský kurz, ale nevím, zda budu schopná se zúčastnit. No uvidíme... vždycky to můžu udělat v březnu.

V pondělí jsme zde slavili australský den. Australani ho slaví 26.1, ale díky časovému posunu jsme to tady slavili 25.1, je tady totiž děsně moc Australanů. Není divu, pracovní vízum totiž dostávají na dva roky a ještě si o něj můžou žádat opakovaně. No, takže jsme trošku (více) popili v baru s názvem Avalanche (tak nějak to je tady všechno tematicky pojmenované:-))). Všichni kolegové Australani se oděli do národních barev, na obličej si namalovali vlajky a tak, dokonce jsem ochutnala australské pivko v plechovce (nic moc, není prostě nad český pivo.

Jinak tady dole v Courtenay je od října stabilně stejné počasí. Prší nebo mrholí a je tak kolem 5 stupňů. Jednou sněžilo, ale večera to bylo pryč. Je zeleno a můžete se projít po pláži. Nahoře je bílo a můžete se projít v závěji, které místy dosahují pějných výšek... Úžasný, jak na jednom místě jsou dvě tak různý počasí. Jedno je ale jisté. Dokud dole prší, nahoře sněží a je víc sněhu, a tím více práce pro nás a delší sezóna. Jupííí, no podívejte se, jak je tam krásně...

V pondělí při oslavě australského dne jsem zakoupila pod vlivem ... lístek na nějakej údajně super dobrej hiphopovej koncert, uvrtali mě do toho Jana a Martin, naši čeští kolegové vlekaři. Prý je viděli v ČR a je to bomba. V té chvíli (po mnoha pivech a dvou tequilách) mi to přišlo jako super nápad, ale vzhledem k tomu, že hip hopu moc neholduju, teď už to tak nevidím, ale zase když už ten lístek mám, tak tam asi zítra s nima zajdu...

Jinak tento týden se začínají sjíždět olympionici, aby tu trénovali, mezi nima i český biatlonista, jehož jméno jsem si vygůglila a zase zapomněla, takže Vám to nepovím, no ale tak ten tady bude trénovat, protože jsou tady dlouhé běžkařské tratě, no a pam hodně dalších týmů z různých zemí, snad se mi podaří zahlédnou třeba nějaké freestylisty, jak si zkouší ty svoje fičurky.

No a jinak to tady plyne celkem poklidně, sem tam máme nahoře blizardek, to je pak moc fajn v něm celej den stát venku, ale co, já si v podstatě v tom libuju, protože já prostě miluju snííííííh.

Období dešťů (zase)

Tak nám zase pěkně prší, to by jeden neřekl, jak tady tak strašně pořád prší... Dokonce se natolik oteplilo, že pršelo několik dní i nahoře, takže pro změnu místo mrazu a sněhu jsme stáli celý den v dešti, ale já Vám nevím, mě to nějak neva, či co...

Dneska poprvé vykouklo slunce a včera a přes noc nahoře přituhlo a napadlo zase půl metru sněhu, takže naše práce je zachráněna, olympijský trénink taky a všichni se svorně radujeme ze sněhu, až na ty, co ho musí odhazovat, ale já neeeee, já měla teď dva dny volno:-).

Ale bylo to zajímavý s tím deštěm, páč očividně místní jsou na to zvyklí a lyžovali o sto šest i v lijáku, děti, dospělí, všichni a vůbec jim nevadilo, že kvůli nim musíme vylízat z našich vlekových zelených budek...

Lanovky jsou tady pojmenované podle ptáků, Eagle, Hawk, Whisky Jack... Měla jsem v úterý službu na Eaglu, tam je to pohodička, žádný děti a začátečníci, páč to je lanovka co vede na nejvyšší vrchol a tak si tak službuju, když najednou dojela paní a hlásí, že na sjezdovce pod vlekem někdo zkolaboval a že mám zavolat První pomoc. Tak utíkám, volám First Aid (což je prostě horská služba) a sděluji, co vím... Tak oni, že jo, že už jedou, když mi kolegyně Tahnee říká, hele, zavolej jim znova, prý je to vážný a dávají mu CPR (umělý dýchání). Tak volám znova, že ať si pohnou, že ten člověk nedýchá... No, bohužel to byl prý infarkt, oživovali ho na sjezdovce víc jak půl hodiny, pak ještě na saních cestou k sanitce, ale bohužel... Ten člověk prostě jel na lyžích, najednou ho to chytlo a umřel:-(. Hrůza co? Ach jo...

Každé úterý chodíme s kolegy vlekaři do místní restaurace Billy D´s, mají akci, že mají jídlo za levno, a tak se tam vždycky svorně najíme a popijeme, no tohle úterý jsem popila trcohu více (ty džbány piva jsou fakt nebezpečný) a pak jsme ještě z hospody šli na soukromou party narozeninovou, kde jsem se dorazila dvěma rumy... o, na to že jsem měla druhej den práci a šla jsem spát tak nějak ve 4.. Zajímavý. Ten den jsem si říkala, jak je super pracovat na čerstvým vzduchu (i když teda zrovna hrozně lilo), že člověku aspoň není špatně.. Ale je fakt, že jsem jednu chvíli seděla v budce a usínala, tak jsem začala psát anglickou básničku, která ale byla totálně stupidní, protože jsem chtěla, aby se to rýmovalo:-).

V neděli jsme se jeli podívat na Dodge Ball do Cumberlandu, to je takovej nějakej sport, něco jako vybíjená, byla to jakože akce pro zaměstnance, kdo chtěl, se mohl zúčastnit (já ne:-)). Ale líbí se mi, jak to tady vedou, uspořádají zápas pro zaměstnance a pak tam ještě dovezou pivka a rozdávají je zadarmo, dobrý ne?

Udělala jsem pár fotek z rušného návratu z pracovního dne, takže např. tady se pěkně postupně po šichtě scházíme, někteří přijíždí z dolních stanic na skútru.















No a tady je naše doupátko zevnitř.

Jak to jde po Novém roce

Dneska jsem zase měla službu na Greenu a přijela větší skupina postižených lyžařů. Protože už je po prázdninách, tak nebylo vůbec narváno a vše se vrátilo do klidného normálu. Měli jsme tam slepé lyžaře, mentálně postižené a na vozíčku. To by člověk nevěřil, co všechno jsou lidi schopní dělat. Např. lidi na vozíčku sedí na takové židli, co má jednu lyži a v rukách mají hůlky, na nichž mají takové krátké lyžičky. Mají sebou dva asistenty, co jim pomáhají se vším, co je potřeba. V případě, že přijede lyžař na vozíčku, musíme stopnout vlek, pomoct asistentům naložit toho člověka na sedačku, tři lidi to musí dělat, páč je to teda dost tíha, asistent vedle si ho zahákne za popruh za lanovku a jede se. Nahoře se zase zastaví a vyloží lyžař z lanovky. Mě baví slepí lyžaři, jsou to děti i dospělí, to se jim musí přesně říct, že už se lanovky blíží, kdy si mají sednout, kdy vystoupit a tak. Většinou jim musíme taky zastavit, ale je super sledovat, jak si poněkolikáté řeknou, že to zkusí bez zastavení. Je tam jeden lyžař na vozíku, kterej dokáže na té židli jezdit jako závodník a nemá žádné asistenty a nasedá a vysedá za lanovky při plné rychlosti.

Včera jsem byla na takovým tom laně, kde se děti učí jezdit, upřímně, není to zrovna nejjednodušší, nechápu, proč na to ty děcka berou, jsou tam taková madla, za něž se děti musí hytit a ono je to táhne nahoru, v ČR jsem to neviděla, u nás jsou jenom lana... Jenže to s tím dítětem vždycky tak trhne, takže se na těch lyžích neudrží, no blbě to mají vymyšlený. No každopádně tam jezdí hodně skupinek dětí, co se učí lyžovat, to vám povím, ty děti by jeden občas fakt zabíjel... Řve to, nechce to poslouchat, no fakt na ranu! No a jezdí tam i dospělí, co se učí lyžovat, to byste se pobavili, občas tam fakt dojedou takovy nemehla, teda vím, že se to učí, ale včera mi jeden dost varchrlatej Japonec sdělil, že se to už učí třetím rokem, ale nedokázal se ani udržet na lyžích... Nebo mě třeba je upřímně líto lyžařského instruktora, kterej vyfasuje studentku z Asie, která neumí slovo anglicky a pak jí vysvětlujte, že když spadne, že má dát nohy pod sebe kolmo ke kopci, že...

Jinak instruktoři mají pro ty děcka docela zajímavé výrazivo: když mají brzdit pluhem, tak tomu říkají Pizza, když mají mít lyže rovně vedle sebe, tak to jsou French Fries (hranolky) a když mají natáhnout ruce před sebe, tak jsou to Zombie Arms:-). No, ale děti na to slyší a zároveň se tak už odmalička učí správným stravovacím návykům.

Jinak pořád sněží a sněží, my pořád odhrabáváne a odhrabáváme, prostě konečně jsem ve svém sněhovém živlu. Možná bych se měla živit jako odhazovač sněhu? A abych nevypadla z oboru, mohla bych odhazovat sníh třeba výhradně před knihovnama, i když nevím, jak v ČR, páč jak jsem tak slyšela, těch pár vloček hned roztaje, než je stačí někdo odházet. No, ještě o tom popřemýšlím.

A nakonec, dneska mě čekalo v práci příjemné, moooc příjemné překvapení v podobě novoročního přání, které mi společně s podtáckem od Starobrna poslali kolegové z ÚVT. Děěěěěěkujíííííííííí. Dorazilo ke mě v pořádku, akorát bez známky, kterou si kolega stačil vystřihnout do své sbírky, prý ještě z ČR žádnou nemá:-).

Pivo mi chutná pořád, je ze mě Dancing Queen na sněhu, nohy mám skoro pořád v teple (když mi nemrznou:-)), na životního lyžaře stále čekám, sněhu je vážně habakuk, zdravá jsem jako řípa, místo medaile jsem dostala 5 dolarů za teamovou práci:-), o korálky nemám nouzi, připojení je v současné době dobré (měřím dle počtu stažených GB), takže díky kolegové, vše se splnilo, jak jste mi přáli:-))).

Toť pro dnešek vše - Vaše vlekařka.