Tak už máme za sebou půl roku v Kanadě a musím říct, že to byl půlrok vydařený. Doufám, že i další půlrok v roce 2010 bude tak super, ale jak říkám: Jaký si to uděláš, takový to máš, takže já si to prostě dobrý udělám:-).
Pokračujeme v kariéře u vleku, která mě osobně zcela naplňuje po psychické stránce, je to zatím moje nejlepší práce (bohužel ne finančně:-)). Práce na horách je ale tak super, že nevím, jak se od ní odloučím. Pevně věřím, že třeba nebudu až tak úplně muset. Aspoň ne napořád.
Tak nějak se ustálilo, že převážně pracuji na lanovce pro začátečníky, takže se tam rozhodně nenudím. Poslední dva týdny jsou tady prázdniny, takže je tam narváno a člověk se za celý den nezastaví. Zatím nejvážnější, co se nám stalo, bylo, že jsme mmuseli chytat děcko visící z lanovky do takové záchranné plachty, říkají tomu tady "catchersmitt", nevím, zda je pro to i nějaké české slovo. Ta plachta je u každé lanovky nachystaná k použití a my ji museli už dvakrát použít. Jednou dítě viselo docela vysoko, podruhé to nebylo tak hrozný, ale skočit sám taky nemohl, to by si asi něco udělal.
Takže před pár dny jsem měla službu na noční lyžování, lidi neví, co mají dělat, jak si sednout na tu lanovku, a tak pořád padají a padají, je to docela vyčerpávající, zvlášť teď, kdy je tam naprosto narváno, fakt musíme dávat dost pozor, takže třeba několik hodin v kuse stojíme a nakládáme lidi a opakujeme jim, co dělat, nasazujeme děti do lanovky, přidržujeme sedačky apod. No a jeden chlapeček si tak nějak blbě sednul, ale z našeho pohledu to vypadalo OK, takže jsme ho pustili dál, ale po několika metrech se ozvalo STOOOOP a koukám, kluk visí z vleku za ruce vysoko nad zemí, cca 5 metrů???(neumím odhanout). Takže jsme okamžitě stopli vlek, kolega (jsme tam vždycky dva) popadl záchrannou plachtu a kolemstojící lyžaři okamžitě zareagovali, popadli tu plachut, běželi pod kluka a zachytili ho do ní... Já jsem mezitím volala horskou službu, ta okamžitě dojela, kluk byl v pořádku, všichni jásali a pak jsme museli hodinu vyplňovat různé papíry, jak se to stalo, co se stalo, kdo u toho byl, co jsme viděli a tak...
O pár dní později podobná situace ve dne, kluk visí z lanovky o něco blíž, takže níž, popadnu plachtu, běžím pod něj, mezitím řvu na lidi, ať mi to pomůžou držet, kluk skáče dolů (tentokrát snowboardista, asi 7 let?), srdce cítím až někde kdovíkde, protože se mi před očima míhají scénáře, jak si u dopadu láme nohy, ruce, snowboardem dostane do hlavy apod., naštěstí se mu nic nestalo, ale docela nervák, to teda jo...
No, zkrátka, není ta naše práce vzrušující? Jo a už jsem Vám říkala, že dost nesnáším snowboardisty? Nejen, že ruinují krásně upravené nástupní a výstupní rampy u vleku, ale i sjezdovky, ale co je nejhorší, začátečníci neví, jak vystoupit z vleku, takže padají pod výjezdem a blokují cestu dalším lidem, páč si tam jakože klidně sednou na zem a začnou si přidělávat druhou botu do vázání, nenapadne je odjet o kus dál, do nich najedou další nemehla snowboardisti a tak dále, no jediné, co mě uklidňuje je, že já až se začnu učit na snowboardu, tak na tom budu stejně a budu se nenávidět za to, jaký jsem nemehlo:-), ale zatím o to víc miluju lyžaře a tím pádem i sebe:-))).
Vánoce proběhly v poklidu na náš Štedrý večer jsme byly doma s paní domácí a její dcerou v našem novém domově a daly jsme si véču, 25.12, kdy slaví Vánoce tady, jsem šla večer na party s kolegy vlekaři do nedalekého hostelu, kde bydlí docela početná skupinka kamarádů a yla to mco vydařená party. Martina měla noční službu, takže se nezúčastnila.
Dneska je Silvestr, obě máme noční směnu, takže oslavy strávíme prací, končíme v 10 večer a pak třeba někde dojde i na půlnoční přípitek.
Tož to je letošní poslední blogový zápisek, přejeme všem vše dobré do Nového roku.
čtvrtek 31. prosince 2009
čtvrtek 17. prosince 2009
Jak se vede u vleku
V pátek nám cestou do práce přeběhl přes silnici medvěd. To bylo naše první setkání s medvědem černým tváří v tvář. Byly jsme naštětí v autě, ale stejně, není to super, když cestou do práce nepotkáváte jen jeleny, ale i medvědy?
Jinak nám to u vleku celkem šlape, minulý týden byla docela zima, nejvíc bylo -11, ale dá se to zvládnout, člověk prostě musí být naplněn optimismem a teplým čajem (bez rumu) a pak to docela jde.
Ráno vstáváme v 5.15, chystáme svačinky a čaje do termosky, posléze nasedáme do auta, jedeme cca 30 minut po dálnici pod hory na parkoviště pro zaměstnance, posléze v 7 přijíždí bus pro zaměstnance, ten nás vyveze nahoru (cca 30 minut), naběhneme do vlekařského doupěte, zkontrolujeme docházku a rozejdeme se k přiděleným lanovkám. Tam dorazíme něco po 8, popadneme krumpáče a lopaty a musíme postavit kovová zábradlí, jejichž nohy musí být zakopané ve sněhu, aby se nezkácely. Takže poté, co už druhý týden nesněžilo, kopání krumpáčem do ledu je celkem zajímavá zkušenost. Skoro jako dolovat skálu... Taky musíme vyvrtávat takovou velkou vrtačkou do ledu díry, abychom do nich mohli dát informativní cedule. Před naším příchodem technici zkontrolují vlek a napíšou nám do takové knihy, že je vše OK. Poté nám musí zavolat z horské služby, že můžem pouštět lyžaře a je to (říkáme tomu, že loudujeme veřejnost). Během dne se střídáme na horní a dolní stanici, mezi tím máme dvě 45 minutové přestávky, během nichž můžeme doplnit tekutiny, jídlo nebo prostě jen tak lyžovat, což je super, prostě si naskočíme na lanovku a jedem.
Docela hodně služeb jsem strávila u jediné pomy, co tady mají. Je to taková ta, která má ty krátké tyčky, takže se musí vytáhnout lano a strčit lyžařovi mezi nohy. Tento pohyb děláte u každého, takže jsem po jednom odpoledni stráveném na dolní stanici u pomy necítila pravou ruku. Je to dost fyzicky náročné, hlavně u malých dětí, ty jsou až dole u země a vytáhnout pomu někdy není taková sranda.
Přes týden je tam docela mrtvo, takže se dost nudíme, ale zase máme o přestávkách hory jen pro sebe a můžeme se tam prohánět, jak se nám zlíbí. O víkendech je to super, většinou to hodně rychle ubíhá. Máme tady taky takové to lano, na němž jezdí úplní začítečníci, většinou je to první místo, kam zamíří instruktor se skupinkou studentů, kteří se učí lyžovat. Minulý týden jsem tam měla skupinku 6 chlapíků ze Saúdské Arábie, kteří ten den poprvé v životě viděli sníh a rozhodli se, že se naučí lyžovat. Byli dost vysmátí, padání je uvádělo do euforie a instruktor byl z nich tak trochu vedle, protože moc neposlouchali, co mají na lyžích dělat, hlavně že to jelo dolů a rychle. Takže občas mi tak trochu pobourali plotek u vleku, ale kdo by se na ně zlobil, že. Posléze se ukázala skupinka holek z Mexika, které taaky viděly sníh poprvé, prostě byla to dost sranda. Člověk se u těch začátečníků dost pobaví.
Vánoce tady berou lidi dost vážně, což se projevuje hlavně ve výzdobě domů různými vánočními světly apod. Včera jsme jely kolem domu, který přes všechny osvětlené stromky, okna, dveře a svítíci Santa Klause a soby a saně a všechno nebyl ani vidět. Bohužel lidi ale u toho zdobrní neprojevují moc vkusu, mám dojem, že čím barevnější a čím víc, tím líp. Je to děsně kýčovité a je to všude:-).
Nadšení mě stále nepřešlo, práce na horách mě prostě bere. Třeba, že ráno můžu dojet do „kanceláře“ na lyžích nebo na skůtru, to je prostě super. Celý den na čerstvém vzduchu, spousta nových lidí, zkrátka super.
Jo, taky je ta naše práce dost nebezpečná, protože minulý týden jsem dostala do hlavy rozjetou lanovkou, už jsem viděla andělíčky, ale nakonec jsem to rozchodila, vyzkoušela jsem si ale návštěvu na horské službě, protože o mém pracovním úrazu museli udělat zápis. No, člověk si musí vyzkoušet všechny aspekty, aby byl v obraze. Jeden den jsem měla službu na nejfrekventovanější lanovce (Eagle, mají je tady pojmenované podle ptáků) a hned ráno z ní spadl lyžař, ale hned na začátku, zavadil lyží, takže spadl asi jen půl metru, ale moc se nemohl hýbat, takže hned přijeli z horské služby a nakládali ho na takové ty saně či co to je, chudák, byla to jeho první jízda nahoru, ale už si asi ten den moc nezalyžovat. Prý to byla kyčel...
Jo a novinka nakonec, přestěhovaly jsme se včera do Courtenay, protože už nás nebavilo dojíždět a být daleko od všeho a tak jsme se rozhodly, že se přestěhujeme, a tak jsme to udělaly hned a hurá, od včerejška nemusíme na Internet na zahradu do mrazu nebo do knihovny nebo do kavárny a taky můžeme do hospody, což jsme vyzkoušely včera, noční procházka zpět domů je veli osvěžující, hlavně po několika skleničnách:-).
V neděli jsme byly na party v Cumberlandu, to byla party pro vlekaře, docela se to tam rozjelo, fotky zde. Celá sranda spočívala v tom, jak je vidět, že jsme se psali na trička různé věci... Ještě že maminka neumí anglicky, ta by se teda divila:-))), protože většina to pojala dost od podlahy... Jo a protože zrovna tenhle příspěvek do blogu píšu už několik dní, mezitím se stalo, že už třetí den nahoře hustě sněží, jsou tam hory sněhu, pořád odhazujeme a odhazujeme a odhazujeme, ale na druhé straně čím víc sněhu, tím dýl budem pracovat a tím víc vyděláme penízků... V pátek jsme měly první výplatu, konečně....
Jinak nám to u vleku celkem šlape, minulý týden byla docela zima, nejvíc bylo -11, ale dá se to zvládnout, člověk prostě musí být naplněn optimismem a teplým čajem (bez rumu) a pak to docela jde.
Ráno vstáváme v 5.15, chystáme svačinky a čaje do termosky, posléze nasedáme do auta, jedeme cca 30 minut po dálnici pod hory na parkoviště pro zaměstnance, posléze v 7 přijíždí bus pro zaměstnance, ten nás vyveze nahoru (cca 30 minut), naběhneme do vlekařského doupěte, zkontrolujeme docházku a rozejdeme se k přiděleným lanovkám. Tam dorazíme něco po 8, popadneme krumpáče a lopaty a musíme postavit kovová zábradlí, jejichž nohy musí být zakopané ve sněhu, aby se nezkácely. Takže poté, co už druhý týden nesněžilo, kopání krumpáčem do ledu je celkem zajímavá zkušenost. Skoro jako dolovat skálu... Taky musíme vyvrtávat takovou velkou vrtačkou do ledu díry, abychom do nich mohli dát informativní cedule. Před naším příchodem technici zkontrolují vlek a napíšou nám do takové knihy, že je vše OK. Poté nám musí zavolat z horské služby, že můžem pouštět lyžaře a je to (říkáme tomu, že loudujeme veřejnost). Během dne se střídáme na horní a dolní stanici, mezi tím máme dvě 45 minutové přestávky, během nichž můžeme doplnit tekutiny, jídlo nebo prostě jen tak lyžovat, což je super, prostě si naskočíme na lanovku a jedem.
Docela hodně služeb jsem strávila u jediné pomy, co tady mají. Je to taková ta, která má ty krátké tyčky, takže se musí vytáhnout lano a strčit lyžařovi mezi nohy. Tento pohyb děláte u každého, takže jsem po jednom odpoledni stráveném na dolní stanici u pomy necítila pravou ruku. Je to dost fyzicky náročné, hlavně u malých dětí, ty jsou až dole u země a vytáhnout pomu někdy není taková sranda.
Přes týden je tam docela mrtvo, takže se dost nudíme, ale zase máme o přestávkách hory jen pro sebe a můžeme se tam prohánět, jak se nám zlíbí. O víkendech je to super, většinou to hodně rychle ubíhá. Máme tady taky takové to lano, na němž jezdí úplní začítečníci, většinou je to první místo, kam zamíří instruktor se skupinkou studentů, kteří se učí lyžovat. Minulý týden jsem tam měla skupinku 6 chlapíků ze Saúdské Arábie, kteří ten den poprvé v životě viděli sníh a rozhodli se, že se naučí lyžovat. Byli dost vysmátí, padání je uvádělo do euforie a instruktor byl z nich tak trochu vedle, protože moc neposlouchali, co mají na lyžích dělat, hlavně že to jelo dolů a rychle. Takže občas mi tak trochu pobourali plotek u vleku, ale kdo by se na ně zlobil, že. Posléze se ukázala skupinka holek z Mexika, které taaky viděly sníh poprvé, prostě byla to dost sranda. Člověk se u těch začátečníků dost pobaví.
Vánoce tady berou lidi dost vážně, což se projevuje hlavně ve výzdobě domů různými vánočními světly apod. Včera jsme jely kolem domu, který přes všechny osvětlené stromky, okna, dveře a svítíci Santa Klause a soby a saně a všechno nebyl ani vidět. Bohužel lidi ale u toho zdobrní neprojevují moc vkusu, mám dojem, že čím barevnější a čím víc, tím líp. Je to děsně kýčovité a je to všude:-).
Nadšení mě stále nepřešlo, práce na horách mě prostě bere. Třeba, že ráno můžu dojet do „kanceláře“ na lyžích nebo na skůtru, to je prostě super. Celý den na čerstvém vzduchu, spousta nových lidí, zkrátka super.
Jo, taky je ta naše práce dost nebezpečná, protože minulý týden jsem dostala do hlavy rozjetou lanovkou, už jsem viděla andělíčky, ale nakonec jsem to rozchodila, vyzkoušela jsem si ale návštěvu na horské službě, protože o mém pracovním úrazu museli udělat zápis. No, člověk si musí vyzkoušet všechny aspekty, aby byl v obraze. Jeden den jsem měla službu na nejfrekventovanější lanovce (Eagle, mají je tady pojmenované podle ptáků) a hned ráno z ní spadl lyžař, ale hned na začátku, zavadil lyží, takže spadl asi jen půl metru, ale moc se nemohl hýbat, takže hned přijeli z horské služby a nakládali ho na takové ty saně či co to je, chudák, byla to jeho první jízda nahoru, ale už si asi ten den moc nezalyžovat. Prý to byla kyčel...
Jo a novinka nakonec, přestěhovaly jsme se včera do Courtenay, protože už nás nebavilo dojíždět a být daleko od všeho a tak jsme se rozhodly, že se přestěhujeme, a tak jsme to udělaly hned a hurá, od včerejška nemusíme na Internet na zahradu do mrazu nebo do knihovny nebo do kavárny a taky můžeme do hospody, což jsme vyzkoušely včera, noční procházka zpět domů je veli osvěžující, hlavně po několika skleničnách:-).
V neděli jsme byly na party v Cumberlandu, to byla party pro vlekaře, docela se to tam rozjelo, fotky zde. Celá sranda spočívala v tom, jak je vidět, že jsme se psali na trička různé věci... Ještě že maminka neumí anglicky, ta by se teda divila:-))), protože většina to pojala dost od podlahy... Jo a protože zrovna tenhle příspěvek do blogu píšu už několik dní, mezitím se stalo, že už třetí den nahoře hustě sněží, jsou tam hory sněhu, pořád odhazujeme a odhazujeme a odhazujeme, ale na druhé straně čím víc sněhu, tím dýl budem pracovat a tím víc vyděláme penízků... V pátek jsme měly první výplatu, konečně....
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
