Místní postřehy

Tak bych řekla, že mě tady asi všichni považují za exota. Ne, že by mě to nějak extrémně vadilo, ale rozhodně zde necítím domácké prostředí, a ať chci nebo ne, musím srovnávat s Kanadou, kde to bylo tisíckrát jinak. Holt je to venkov a tradiční rodina je zde základem. Žena po třicítce, která nemá děti, manžela, či alespoň přítele, příslib rodiny, je tak trochu divná. Navíc si cestuju a jezdím po horách, místo abych se na plný úvazek věnovala hledání vhodného (= jakéhokoliv, protože už mi ujel vlak) partnera. Muži zde pevnou rukou vládnou rodinám, ženy podřízeně dělají vše, by muži byli spokojení. Mám v práci dva stálé kolegy, jeden cca 45, druhý kolem 50. Do práce jezdí na lyžích kolem 9.30, z práce ve 4, aby stihli lanovku. Takže ranní úklid a příprava, stejně jako konečný úklid, což občas bývá nejtěžší práce, jsou na náš ženách. Přitom pánové mají navíc tringelty, peníze stejné jako já, a že by se rozdělili se mnou a slečnou v kuchyni? Ne... Prostě je to asi normální, že chlap má víc peněz za míň práce... Pokud je náhodou poprosím o pomoc, tak odmítnou, nebo to aspoň okecají. Takže jaké bylo moje překvapení, když jsem poprosila kolegu o pomoc se zvedáním lavic a židlí na stoly na konci dne a on mi odpověděl, že nemůže, protože má něco děsně důležitého na práci, ale stál dál a jen nečinně přihlížel. Takže co si neudělám sama, nemám. Paní vedoucí v kuchyni se ještě na mě tak divně dívala, jakože proč ho žádám o pomoc, to mám přece udělat já. To stejné brigádníci, mladí kluci kolem 18, myslíte, že sami od sebe s něčím pomůžou? Na žádost o odnesení těžkého kýblu s vodou protočí oči a no jo, tak my to teda uděláme. Přitom my ženy to děláme denně několikrát a oni stojí a koukají na nás.... Neuvěřitelné. Chápete to? Prostě stará teta, co nám občas vypomáhá v kuchyni, dělá všechno co může, a ti mladí borečci se na ni dívají, protože to pro ně je normální? Taky tomu odpovídá historka, kterou místní učitelé lyžování říkají svým studentům. Místní lyžařská škola se jmenuje Smarty Land a maskotem je Smarty. Instruktoři berou děti na vyjížďku lanovkou, kde po cestě je jeskyňka, kde žije paní Smartyová a nikdy nevychází ven. Čeká totiž doma na pana manžela Smartyho, až se vrátí domů. Myslím, že pro studenty Gender Studies by tady byla úrodná půda.

Obdivuju všechny, kteří se odstěhovali do země, kde nerozuměli ani slovu a vydrželi tam zůstat. Já osobně se už dost těším domů. To, že nezmám jazyk, je pro mě téměř nepřekonatelnou překážkou. Zatímco moji kolegové spolu celý den brebentí a vyměnují si životní moudra, já mlčím. Mlčím v podstatě pořád, protože na mě nikdo ani nemluví. Proč taky, já jsem přece ta divná holka, co stejně ani nerozumí, tak co se budem namáhat, svou práci si udělá, nic víc od ní nepotřebujeme... Navíc, kolega, kterého jsem tuhle požádala o pomoc, tak nějak od té doby totálně ignoruje moji přítomnost a neodpovídá ani na přímou otázku směrovanou na něj.

Mno a taky tady hrozně moc lidí kouří, teda skoro všichni. A sedíte u stolu s kuřáky, no tak dobře, klidně ať si kouřií, ale oni si zapálí, aniž by se zeptali, když zrovna jíte. Čoudí rovnou pod nos nad talířem. Tuhle jsem jela lanovkou, takovým tím vajíčkem, dolů z práce se svými dvěma 18 letými kolegy a oni si bez zeptání zapálili. Můj protest byl k ničemu a jelikož se z lanovky nedá za jízdy vystoupit, dojela jsem dolů naprosto vyuzená, jako bych strávila den v hospodě. No, co má člověk v takové situaci dělat? Výchovná řeč je nanic, zvlášť když neumím německy:-) a stejně by jim to bylo jedno.

Mno, tak to byla ta negativa.

Jinak je tady krásně. Když je jasno, východy a západy slunce jsou neuvěřitelné. Lyžovačka je super a taky tu mám pár kamarádů, takže si aspoň občas pokecám, ale taky ne moc, protože proč mluvit anglicky, když je ve společnosti jen jeden člověk, který neumí německy, že. No, prostě mi chybí lidi, to je ten problém.

Takže po naprosto pozitivní zkušenosti z Kanady je zde tak trochu negativní zkušenost z Rakouska. Ale je to tady všechno o lidech, občas mám pocit naprosto nepřátelského ovzduší, a to mi vadí.

Nový rok, nový krok?

Ne každá práce na horách je tak zábavná jako vlekařina v Kanadě. Zatímco tam jsem to prožívala jako takovou napůl pracovní dovolenou, jako pobyt na horách, při němž si občas zahážu trochu lopatou, práce v horské hospůdce je prostě dřina a není na ní nic zábavného. Navíc, když kolegům nerozumíte téměř ani slovo, kontakt s nimi je prostě tak trochu limitovaný. Ale neztrácím optimismus, to by bylo (zatím) proti mojí povaze a snažím se z toho vytřískat, co to dá. Aspoň ta lyžovačka, co jsem zatím prožila, byla super:-). Jinak vlekaři tady nejsou vůbec tak free, cool a in jako v Kanadě, vůbec lyžaře radostně nevítají, nepokecají a navíc jsou to samí chlapi. Prý tady ženy nenajímají, protože podle nějakýho zákona by jim museli postavit oddělený záchodky a šatny. Navíc vlekaři tady prý nesmí během práce lyžovat, to je teda otrava!

Do vánoc to bylo v hospůdce lehárko, občas i nuda, když jsme za celý den neměli víc než 10 hostů, člověku se to strašně vleče. Ale úderem Vánoc se to obrátilo a člověk neví, kam by dřív skočil, vypadá to, jako by se snad všichni domluvili a rozhodli se, že zaskočí při lyžovačce zrvna k nám. Prodírat se mezi přezkáčemi obuté lyžaře s platem vachrlatých nápojů není nic moc, ale tak zvykla jsem si a občas pokecám s nějakou tou českou, slovenskou nebo aspoň anglicky mluvící výpravou.

V podstatě to probíhá takto. Ráno cca v 8.30 dorazíme do hospůdky, začněme s přípravami v kuchyni, což obnáší balení příborů do ubrousků, vaření a loupání brambor, krájení sýra, šunky, salátu, cibule apod. Zapojí se veškerý personál, protože v lokále není ani noha. Kolem desáté se objeví první zmrzlíci nebo lyžaři, kteří lyžují po česku (dvakrát sjet, hospoda, dvakrát sjet, hospoda, dvakrát sjet, hospoda atd. atd.). Do cca 11.30 je to celkem v pohodě, ale pak to najednou vypukne, všichni se nahrnou na oběd, a to je teda teprve tóčo. Navíc naše hospůdka je dvoupatrová, takže se vždycky sázíme, kdy první hosti budou muset jít nahoru, kam já osobně děsně nerada chodím, páč se bojím, že na schodech uklouznu a celou úrodu, co nesu v ruce, na někoho převrátím. Zatím jsem jenom jednoho anglicky mluvícíhio lyžaře polila kafem a fantou, když se mi podařilo špatně postavit tác na stůl. Vzal to ale sportovně, jak jinak, lyžař:-). Od Vánoc mám taky dva stálé kolegy, aby se to nepletlo, jmenujou se Hans a Hannes, já jim pracovně říkám H + H, dva starší chlapíky, z nichž Hannes má ještě jako bokovku práci hrobníka, jak jsem se dozvěděla jeden den, kdy nedošel, tak mi to vysvětlili, že když někdo umře, tak musí vykopat jámu. Asi to nebude tak často, protože zatím chyběl jen jednou.

Mno a do 15.00 se člověk nazastaví, ale pozitivní na tom je, že čas letí tak rychle, že než se nadějem, najednou je konec. No a pak všechno pěkně uklidíme, utřeme stoly, vytřeme podlahu a jedem domů.

Jelikož máme v práci jídlo a pití zdarma, tak si vždycky dopoledne dáme takovou pozdní snídani a odpoledne pozdní oběd, už jsem vyzkoušela skoro celý jídelníček, musím říct, že je to všechno fakt moc dobré, mým velkým pokušením je zde jablečný štrůdl, který strašně miluju, a on si jen tak leží v kuchyni, jenjen si kus uříznout, mno a já si taky řežu...

Moje kamarádka Leonie, s níž jsem se seznámila v Kanadě na ranči, zde pracuje v místní lyžařské škole se svým bratrem Davidem, takže jsme se už párkrát setkaly a strávila jsem Silvestra s její rodinou, byli jsme na večeři v restauraci, kde jsem jedla snad jedno z nejlepších mas v životě, vepřové medailonky na grilu z domácích prasátek. Po večeři jsme se vydali na náměstí, kde se odehrál půlnoční ohňostroj, popíjeli jsme šampaňské z lahve, hudba vyhrávala, mělo to pěknou atmosféru, pak jsme si dali ještě svařák a nakonec jsme zašli do místního disko klubu, který je velikosti asi cca 5 x 5 metrů a věkový průměr tam byl (teda než jsme přišli) asi 14. Jinak stejné velikosti byl i místní vánoční trh, cca 5 stánků u kostela, ale mělo to takovou atmosféru, takže pěkné.

Jeden večer jsem se mohla dívat na televizi, aniž bych měla pocit, že něčemu nerozumím. Dávali Mistra Beana:-). Jinak mám dvacet německy mluvících programů, z nichž většinou nic nerozumím. Nicméně každé ráno před prací sleduju bedlivě McLoadovy dcery (McLoad Töchter), akorát mě štvě, že většinou nevím, co mají za problém, ale snažím se to aspoň odhadnout. Ale jinak se denně naučím několik nových slov či slovních výrazů. Dneska jsem se například naučila hnedle zrána, jak se řekne neprůstřelná vesta, myslím, že pro budoucí život je to pro mě v podstatě nepostradatelné slovíčko. Moje němčina však nabírá na obrátkách, hlavně v kuchyňském vybavení už se docela vyznám:-), také činnoti, které vykonávám každý den, mi nedělají problémy. Nicméně na konverzaci to ještě zdaleka nestačí, pokud ovšem nechci mluvit cca 5 sekund o počasí, což se většinou omezí na Heute nicht so kalt als Gestern nebo Heute mehr kalt als Gestern.

Štědrý den jsem strávila prací a následně popíjením svařeného vína a skypováním. Od domácích jsem dostala talíř vánočního cukroví a láhev vína, od zaměstnavatelů jako dárek péřovou zimní firemní bundu, která mi ale byla malá, tak jsem ji vrátila:-), další velikost byla zase i na mě obrovská, tak jsem bez bundy:-).

V mém bytečku je radiátor v kuchyni, který vytopí cca 10 cm dokola a udržuje byt suchý a ne úplně vymrzlý. Musím si ale přitápět v kamnech, což je super, zvlášť večer je to příjěmná pohodička, když dřevo praská a pěkně hřeje, nicméně jakmile oheň vyhasne, tak je najednou v ložnici docela zima, protože tam topení není, dveře do ložnice vedou skoro do kuchyně, kde je ten radiátor a kamna, aby aspoň trochu tepla šlo do ložnice, ale nad ránem je tam docela zima, takže můj zvyk spát v tričku a kraťasách zde vzal za své a nastoupily dokonce i ponožky (kdo neví, já nesnáším spát v ponožkách, ale třeba ve stanu, když je venku 5 stupňů, tak to překonám:-)).

Včera se mi do domečku nastěhovala 10 členná skupinka českých turistů, 5 chlapů a 5 dětí, takže takovej S Tebou mě baví svět, ale dělají bordel, jen co je pravda, mno, ale trochu si to u mě vyžehlili tím, že mě večer pozvali na skleničku(y), tak jo, chápu, že jsou na dovolené, stejně nejvíc dupou ty děcka.-). Ale v neděli zase odjíždí, tak bude zase klid:-).