Dneska bylo nahoře nádherně, svítilo slunce, azuro, prostě paráda. Takže jsme měli možnost i připomenout, v čem je práce tady taky výjimečná... Když vyjedem nahoru lanovkou, máme výhled nejen na okolní vrcholky hor, ale i na oceán, protože jsme hrozně blízko moře. To nás dost nadchlo. Já vám nevím, co se mnou ten sníh dělá, ale vždycky když jsem nahoře, tak mě jakoby popadne nějaká sněhová euforie, s níž se prostě zima a všechno snáší mnohem líp. Mě prostě dokonce bavilo i to dnešní celodenní odhazování sněhu, budování sjížděcích ramp na horních lanovkových stanicích a nakonec, dneska jsem se ještě k tomu povozila na sněžném skútru, byla to faaaakt paráda.
To jen tak krátce, asi mě ještě neopustila moje sněhová euforie, tak jsem se z toho musela vypsat:-).
Zítra celodenní lyžovačka, jupíííí.
pátek 27. listopadu 2009
čtvrtek 26. listopadu 2009
Vlekařina, to je dřina aneb Jak se žije vlekařům na Mount Washington
Tak máme za sebou první tři dny vlekaření. Začaly jsme pracovat jako vlekařky (neboli lifties nebo lift operators) v lyžařském středisku Mount Washington Alpine Resort na Vancouver Island. V pátek jsme natrhaly poslední zeleninku, udělaly slepicím okna, a tím skončila naše wwooferská etapa. Začíná etapa horská, lyžařská, vlekařská, zábavná a doufám, že báječná. Zde je „stručný“ popis, jak vypadá takový třídenní trénink na vlekaře v Kanadě.
Den první
V pondělí 23.11.2009 nastává den D. První den v nové práci, první placené práci v Kanadě, vysněné práci na horách.
Vstáváme v 5.15, protože v 6.30 musíme vyjet, abychom stihly natankovat benzín (který jsme samozřejmě den předtím nějak pozapomněly vzít a kontrolka už výstražně bliká). Nasedáme do vozu za mírného mrholení, teplota několik nad nulou, ještě jsme neviděly ani vločku, ve Fanny Bay prostě všechno zelené a na záhoncích vesele roste zelenina a kvetou kytky. Přijíždíme na parkoviště pod kopcem, kde nás má vyzvednout autobus pro zaměstnance v 7.30. Bereme si batůžky a míříme k busu. Další přání se mi splnilo, neboť nás veze oranžový školní autobus staršího typu, kterým jsem vždycky chtěla jet, neboť jsem ho viděla v mnoha filmech. Nahoru je to asi 30 minut. Sněhové zpravodajství shora zní, že jsou tam dva metry sněhu. Asi o pět minut později se ocitáme v úplně jiné krajině, všude bílo, déšť se mění na sníh. Silnice je bílá. O dalších 10 minut později jsou už u silnice dvoumetrové závěje, všude bílo bílo bílo. Lebedíme si, že nemusíme řídit až nahoru, protože za prvé nemáme řetězy a za druhé náš stařeček by to asi nerozdýchal. Přijíždíme k Alpine Lodge, kde má proběhnout první den našeho školení.
Přicházíme do místnosti, cca 40 lidí, sedáme a vzápětí přichází Dale, náš nový šéf. Rozdává nám manuál vlekaře. Listuju si v tom a vidím nákres lanovky, z čeho se skládá… Ajé, s mým technickým cítěním pravděpodobně ti lyžaři moc plynule nasedat nebudou. Naštěstí je to pouze informativní, pravděpodobně nebudeme vlek nějak technicky zaopatřovat. Důležité je vědět, jaké zmáčknout tlačítko pro zapnutí nebo vypnutí lanovky. Dozvídáme se zajímavou věc o motorech. Každá lanovka má záložní motor, který není na elektřinu, ale na benzín nebo diesel. Když nejde proud, spustí se záložní motor, na kterém dojedou lidi na konec lanovky, aby nemuseli slaňovat. Novější lanovky mají záložní motor záložního motoru. Takže když nejde proud, tak lanovka může jet dál na záložní motor, pokud vyhoří i záložní motor, pak se na druhý záložní motor evakuují lidi z lanovky. Já pevně doufám, že v situacích výpadku proudu je k dispozici nějakej technik, páč bych fakt nerada, aby kvůli mně několik hodin trčeli lidi na lanovce a jeden po druhým se musel slaňovat, protože jsem nechala jet vlek na záložní motor.
Dopoledne tedy probíhá v duchu procházení manuálu a dalšího papírování (smlouva, daňové prohlášení apod.). Je nám sděleno, že bezpečí a životy lyžařů jsou v našich rukách. Jak povzbudivé. Velmi důležitou pracovní povinností je neustále se usmívat, trpělivě odpovídat na všetečné dotazy, nemluvit sprostě (za to se vyhazuje) a v neposlední řadě se pobavit, zalyžovat si a prostě si to dost užít.
V poledne máme pauzu na oběd. Pozitivní je, že jako zaměstnanci máme v bufetech slevu na jídlo 50% a horké nápoje jako je čaj, kafe a horká čokoláda, máme dokonce zdarma.
Po obědě nastává přidělování uniform. Aby každý věděl, že patříme k personálu, fasujeme goretexové kalhoty a bundy North Face s logem Mount Washington, abychom nepromokli. Pak nás vyfotí na skipas a nakonec nastává nejdůležitější část dne. Trénink v terénu. Vycházíme ven a míříme k nejbližší lanovce. Samozřejmě, že tuším, jak trénink v terénu vypadá, neuniklo mi, že se o tom párkrát někdo během dne zmínil. U spodní stanice lanovky se zastavujeme a fasujeme náčiní. Odhazování sněhu začíná. A že máme co odhazovat. Celá stanice je obklopená sněhem. Mám tušení, že s těmi dvěma metry nás tahali za nos. Zdá se to mnohem víc. Takže odhazujeme a odhazujeme a odhazujeme, v pauze máme prohlídku strojovny, a po dvou hodinách odhazování končí náš první den. Upřímně musím říct, že si to dost užívám. Všude hromady sněhu, rampouchy, bílo, prostě paráda. Už jenom nasadit ski a vyrazit. Odhazování sněhu nás pravděpodobně čeká každý den, neboť povinností vlekaře je udržovat nástupní rampu a všechno kolem v dokonalém stavu. Vzhledem k tomu, že třeba dneska sněžilo skoro celý den, tak asi bude co odhazovat. Časem přijíždí rolba a námi odházený sníh odhrnuje někam dál, kde nebude překážet.
Stejným autobusem odjíždíme dolů na parkoviště. Za tmy ráno tam, za tmy dolů zpět. Mě však první den vlekaření nadchnul (uvidíme, co budu říkat po několika týdnech mrznutí, moknutí a odhazování). Zítra nás čeká prohlídka všech lanovek a možná se svezeme i na skútru. Jásám, protože sníh sníh sníh a všude sníh a po dobu dalších 4 měsíců zase jenom sníh. Huráááá.
Nakonec ještě něco. Překvapivě je v týmu vlekařů další dvojka z ČR, Jana a Martin. Mají taky Working Holiday Visa a přijeli v říjnu. Jsou z Prahy… Jinak Lift Operation Team sestává z lidí z: Austrálie, Anglie, Irska, Německa (jedna lečna) a USA (taky jedna slečna).
Den druhý
Přijíždíme nahoru za mírného deště. Bohužel je tepleji, tudíž se déšť nezměnil na sníh ani nahoře. Nicméně neklesáme na mysli, protože při množství sněhu to rozhodně neroztaje. Dopoledne pokračujeme v pročítání manuálu. Dozvídám se, že když končí provozní doba vleku, musím si poznačit poslední lanovku, na niž posadím lyžaře, zavolat nahoru kolegovi číslo a počkat až se lanovka vyprázdní. Poté se buď dopravím nahoru, abych mohla sjet k základně, nebo počkám, až mě někdo na skútru odveze (jupí, na sněžném skútru jsem taky chtěla vždycky jet).
V polední pauze jdeme na kafe do bufetu, kde zjišťujeme, že členem obsluhy je velmi sympatický číšník. Pravděpodobně sem budeme chodit častěji. Po obědě se odebíráme ven, kde postáváme na dešti a učíme se stavět příjezdové cesty k lanovkám. Kam zapíchnout různé cedule, kde udělat lajnu pro jednotlivce, kde se mají zastavit, kam mají popojet, aby správně nasedli na lanovku apod. V hustém dešti je to zkouška goretexového oblečení, které se zdá býti opravdu celkem voděodolné, až na pár výjimek. Horší jsou na tom boty, ačkoliv gumové, určené do sněhu, voděodolné a do -40 stupňů, je v nich mokro a zima. Snad je to jen tím, že jsme stáli docela dlouho na místě v hooodně mokrém sněhu. Když už jsme u mokrého sněhu, sníh je tady namodralý (jako když v ledovci v těch trhlinách je ta modrá barva), prý je to tím, že je v něm tolik vody.
Zjišťujeme, že goretexová bunda je sice voděodolná, ale taky naprosto nehřeje a tudíž jsme pravděpodobně nezvolily úplně optimální oblečení pod to. Diskutujeme, jak se nejlépe obléct. Pozoruji svoje nové kolegy, co mají na sobě, třeba mi jenom něco uniklo. Asi ne. Buď jsou to prostě odolní Kanaďani, nebo pro ně je image nade vše. Slečna Cait má třeba na sobě tenké tričko s velkým výstřihem, na něm tenkou kostkovanou rozepínací košili a na ní jen tu goretexovou bungu (podotýkám, je to jen slupka, není zateplená). Říkám si, kde jsem udělala chybu, když jsem zakoupila funkční mikinu Sensor za 1500 Kč. OK, zítra to zkusím jinak.
Po tomto mokrém a mrazivém zážitku si dáváme pauzu v chatě, kde dostáváme zaměstnanecké karty, které slouží i jako sezónní skipas. Kromě toho máme i další spoustu výhod. Můžeme např. zdarma využívat veškeré vybavení, které nabízí půjčovna, tj. lyže, snowboardy, sněžnice, skialpy apod. Dále se též můžeme zúčastnit výukových lekcí, pokud nejsou úplně plné. V obchodě s oblečením a doplňky máme 25% slevu, věci, co mají logo Mount Washington, máme dokonce s 40% slevou.
Posléze odcházíme do tzv. Lift hutu, nazvala bych to vlekařským brlohem, kde vyfasujeme skříňku a v podstatě to slouží jako základna, kde máme lyže, boty, oblečení a vše potřebné, je to první místo, kam ráno jdeme, abychom se nachystali na směnu. Druhý den za námi, jsem nadšená (i přes promočené boty) víc než předtím. Martina po cestě zpátky k busu prohlašuje, že její příští destinace je Karibik.
Den třetí
Ráno za hustého deště, který se ani nahoře opět nemění na sníh, konstatujeme, že slunce jsme naposledy viděli v pátek 13.11. Pamatujeme si to dobře, protože je to den, kdy bylo krásně a na autě se nám porouchala řadící páka, když Martina chtěla jet na pláž na procházku. Období dešťů berou na Vancouver Island fakt vážně.
Scházíme se s ostatními vlekaři rovnou v našem hutu, kde se převlékáme (tentokrát mám na sobě funkční triko Klimatex za 1000Kč a mikinu nefunkční, ale hodně tlustou) a čekáme na rozkaz dne. Ten zní, že skupina č. 1 (což jsem já), jde na základnu horské služby, kde vyslechne přednášku o tom, jak kontaktovat horskou službu v případě potřeby, druhá skupina (Martina) jde do Alpine Lodge psát test z vlekařského manuálu.
Odcházím tedy za hustého deště k autobusu, který nás má odvézt na horskou službu. Autobus však nejdříve musíme vykopat ze závějí. Nakonec zdárně dorazíme na horskou službu, kde po krátkém úvodu se přesunujeme k nejbližší lanovce, kde prý si na nás záchranáři budou zkoušet evakuaci. Nejdříve jsem si myslela, že nás budou vozit v těch saních za skútrem (říkají tomu tobogán), ale brzy jsem byla vyvedena z omylu. Za hustého deště stojíme dole u lanovky a čekáme, co se bude dít. Přichází 3 skupinky záchranářů, které pod nejbližšími třemi lanovkovými sloupy začínají cosi dělat. Po dalších 45 minutách stání v hustém dešti se rozjíždí lanovka a mi na ni nasedáme. Je to lanovka pro 6 lidí, nasedáme po třech. Jedeme k prvním třem sloupům, kde zastavujeme. Je nám jasné, co bude dál. Evakuace z lanovky na laně. Sedím na lanovce s další holčinou a klukem (jména si nepamatuju). Čekáme, až se nováčci domluví, jak uvázat správně lano apod. Trik je v tom, že jeden vyleze na sloup a vynese tam tenké lano, které přehodí přes lano lanovky. Na konci lana je závaží. Leze dolů a pomocí tenkého lana vytahují tlusté lano směrem k nám. My na lanovce uchopíme lano, odvážeme tenké lano a tlusté lano provlečeme okem, co je nahoře na té lavičce, co ní sedíme. Na konec lana dole přivážou takové dřevěné prkénko na kovové tyči s popruhem. Vytahují ho nahoru k nám, jeden z nás si provleče popruh pod ramena, sedá na židličku a spouští se dolů. Na druhé straně lana ho jistí dva lidi. Úspěšne se evakuujeme a po dvou hodinách na hustém dešti se odebíráme zpět do chaty horské služby, kde se občerstvujeme a ohříváme. Ždímám rukavice, ale jinak mi bylo celkem teplo.
Po tomto super zážitku se vracíme do Alpine Lodge, kde druhá střídáme druhou skupinku na psaní testu. Oni jdou na evakuaci. Test je dlouhý, ale vzhledem k tomu, že můžeme konzultovat manuál i sousedy a nakonec si nahlas říkáme správné odpovědi, asi nás nevyhodí.
Po dopsání testu se vrací Martina z evakuace a je stejně nadšená jako já. Odebíráme se za oblíbeným číšníkem do bufetu a plesáme nad fešným členem horské služby, kterého jsme ten den obě potkaly. Jdu do obchodu s vybavením, kde si zakupuji nové (lepší) rukavice s 25% slevou. Po obědě odcházíme k dalším lanovkám, kde opět trénujeme rozestavění zátarasů pro příjezd k lanovce. V botách mám rybník, ale ruce mám v suchu a teple. Rukavice se tedy zatím osvědčují. Na konci dne se dozvídáme, jaké budeme mít směny na další dny. V pátek ještě trénink, který bude asi spočívat v projíždění sjezdovek a lanovek, v sobotu volno a v neděli první oficiální vlekařská směna. Na první den jsme s Martinou vyfasovali jedinou pomu, kterou tady mají, ale někde se začít musí...
Po těchto třech dnech musím říct, že je to fakt super. Strašně se těšíme, že strávíme celou zimu na horách, venku a budeme pořád lyžovat. Platí, že vlekař si bere k vleku, který je mu ten den přidělen, lyže nebo snowboard, a většinou jsou u vleku 4 lidi. Dva dole, jeden nahoře a jeden na přestávce, během níž může mimo jiné lyžovat, kde se mu zachce. Tak myslím, že si to třeba docela užijeme. Taky jsme slyšely o dost dobrých vlekařských večírcích, které organizuje šéf všech vlekařů. Tak to je prozatím stručně ze života kanadských vlekařů. V sobotu máme volno, takže si zajedem na jeden den pořádně zalyžovat. Jupííí.
Den první
V pondělí 23.11.2009 nastává den D. První den v nové práci, první placené práci v Kanadě, vysněné práci na horách.
Vstáváme v 5.15, protože v 6.30 musíme vyjet, abychom stihly natankovat benzín (který jsme samozřejmě den předtím nějak pozapomněly vzít a kontrolka už výstražně bliká). Nasedáme do vozu za mírného mrholení, teplota několik nad nulou, ještě jsme neviděly ani vločku, ve Fanny Bay prostě všechno zelené a na záhoncích vesele roste zelenina a kvetou kytky. Přijíždíme na parkoviště pod kopcem, kde nás má vyzvednout autobus pro zaměstnance v 7.30. Bereme si batůžky a míříme k busu. Další přání se mi splnilo, neboť nás veze oranžový školní autobus staršího typu, kterým jsem vždycky chtěla jet, neboť jsem ho viděla v mnoha filmech. Nahoru je to asi 30 minut. Sněhové zpravodajství shora zní, že jsou tam dva metry sněhu. Asi o pět minut později se ocitáme v úplně jiné krajině, všude bílo, déšť se mění na sníh. Silnice je bílá. O dalších 10 minut později jsou už u silnice dvoumetrové závěje, všude bílo bílo bílo. Lebedíme si, že nemusíme řídit až nahoru, protože za prvé nemáme řetězy a za druhé náš stařeček by to asi nerozdýchal. Přijíždíme k Alpine Lodge, kde má proběhnout první den našeho školení.
Přicházíme do místnosti, cca 40 lidí, sedáme a vzápětí přichází Dale, náš nový šéf. Rozdává nám manuál vlekaře. Listuju si v tom a vidím nákres lanovky, z čeho se skládá… Ajé, s mým technickým cítěním pravděpodobně ti lyžaři moc plynule nasedat nebudou. Naštěstí je to pouze informativní, pravděpodobně nebudeme vlek nějak technicky zaopatřovat. Důležité je vědět, jaké zmáčknout tlačítko pro zapnutí nebo vypnutí lanovky. Dozvídáme se zajímavou věc o motorech. Každá lanovka má záložní motor, který není na elektřinu, ale na benzín nebo diesel. Když nejde proud, spustí se záložní motor, na kterém dojedou lidi na konec lanovky, aby nemuseli slaňovat. Novější lanovky mají záložní motor záložního motoru. Takže když nejde proud, tak lanovka může jet dál na záložní motor, pokud vyhoří i záložní motor, pak se na druhý záložní motor evakuují lidi z lanovky. Já pevně doufám, že v situacích výpadku proudu je k dispozici nějakej technik, páč bych fakt nerada, aby kvůli mně několik hodin trčeli lidi na lanovce a jeden po druhým se musel slaňovat, protože jsem nechala jet vlek na záložní motor.
Dopoledne tedy probíhá v duchu procházení manuálu a dalšího papírování (smlouva, daňové prohlášení apod.). Je nám sděleno, že bezpečí a životy lyžařů jsou v našich rukách. Jak povzbudivé. Velmi důležitou pracovní povinností je neustále se usmívat, trpělivě odpovídat na všetečné dotazy, nemluvit sprostě (za to se vyhazuje) a v neposlední řadě se pobavit, zalyžovat si a prostě si to dost užít.
V poledne máme pauzu na oběd. Pozitivní je, že jako zaměstnanci máme v bufetech slevu na jídlo 50% a horké nápoje jako je čaj, kafe a horká čokoláda, máme dokonce zdarma.
Po obědě nastává přidělování uniform. Aby každý věděl, že patříme k personálu, fasujeme goretexové kalhoty a bundy North Face s logem Mount Washington, abychom nepromokli. Pak nás vyfotí na skipas a nakonec nastává nejdůležitější část dne. Trénink v terénu. Vycházíme ven a míříme k nejbližší lanovce. Samozřejmě, že tuším, jak trénink v terénu vypadá, neuniklo mi, že se o tom párkrát někdo během dne zmínil. U spodní stanice lanovky se zastavujeme a fasujeme náčiní. Odhazování sněhu začíná. A že máme co odhazovat. Celá stanice je obklopená sněhem. Mám tušení, že s těmi dvěma metry nás tahali za nos. Zdá se to mnohem víc. Takže odhazujeme a odhazujeme a odhazujeme, v pauze máme prohlídku strojovny, a po dvou hodinách odhazování končí náš první den. Upřímně musím říct, že si to dost užívám. Všude hromady sněhu, rampouchy, bílo, prostě paráda. Už jenom nasadit ski a vyrazit. Odhazování sněhu nás pravděpodobně čeká každý den, neboť povinností vlekaře je udržovat nástupní rampu a všechno kolem v dokonalém stavu. Vzhledem k tomu, že třeba dneska sněžilo skoro celý den, tak asi bude co odhazovat. Časem přijíždí rolba a námi odházený sníh odhrnuje někam dál, kde nebude překážet.
Stejným autobusem odjíždíme dolů na parkoviště. Za tmy ráno tam, za tmy dolů zpět. Mě však první den vlekaření nadchnul (uvidíme, co budu říkat po několika týdnech mrznutí, moknutí a odhazování). Zítra nás čeká prohlídka všech lanovek a možná se svezeme i na skútru. Jásám, protože sníh sníh sníh a všude sníh a po dobu dalších 4 měsíců zase jenom sníh. Huráááá.
Nakonec ještě něco. Překvapivě je v týmu vlekařů další dvojka z ČR, Jana a Martin. Mají taky Working Holiday Visa a přijeli v říjnu. Jsou z Prahy… Jinak Lift Operation Team sestává z lidí z: Austrálie, Anglie, Irska, Německa (jedna lečna) a USA (taky jedna slečna).
Den druhý
Přijíždíme nahoru za mírného deště. Bohužel je tepleji, tudíž se déšť nezměnil na sníh ani nahoře. Nicméně neklesáme na mysli, protože při množství sněhu to rozhodně neroztaje. Dopoledne pokračujeme v pročítání manuálu. Dozvídám se, že když končí provozní doba vleku, musím si poznačit poslední lanovku, na niž posadím lyžaře, zavolat nahoru kolegovi číslo a počkat až se lanovka vyprázdní. Poté se buď dopravím nahoru, abych mohla sjet k základně, nebo počkám, až mě někdo na skútru odveze (jupí, na sněžném skútru jsem taky chtěla vždycky jet).
V polední pauze jdeme na kafe do bufetu, kde zjišťujeme, že členem obsluhy je velmi sympatický číšník. Pravděpodobně sem budeme chodit častěji. Po obědě se odebíráme ven, kde postáváme na dešti a učíme se stavět příjezdové cesty k lanovkám. Kam zapíchnout různé cedule, kde udělat lajnu pro jednotlivce, kde se mají zastavit, kam mají popojet, aby správně nasedli na lanovku apod. V hustém dešti je to zkouška goretexového oblečení, které se zdá býti opravdu celkem voděodolné, až na pár výjimek. Horší jsou na tom boty, ačkoliv gumové, určené do sněhu, voděodolné a do -40 stupňů, je v nich mokro a zima. Snad je to jen tím, že jsme stáli docela dlouho na místě v hooodně mokrém sněhu. Když už jsme u mokrého sněhu, sníh je tady namodralý (jako když v ledovci v těch trhlinách je ta modrá barva), prý je to tím, že je v něm tolik vody.
Zjišťujeme, že goretexová bunda je sice voděodolná, ale taky naprosto nehřeje a tudíž jsme pravděpodobně nezvolily úplně optimální oblečení pod to. Diskutujeme, jak se nejlépe obléct. Pozoruji svoje nové kolegy, co mají na sobě, třeba mi jenom něco uniklo. Asi ne. Buď jsou to prostě odolní Kanaďani, nebo pro ně je image nade vše. Slečna Cait má třeba na sobě tenké tričko s velkým výstřihem, na něm tenkou kostkovanou rozepínací košili a na ní jen tu goretexovou bungu (podotýkám, je to jen slupka, není zateplená). Říkám si, kde jsem udělala chybu, když jsem zakoupila funkční mikinu Sensor za 1500 Kč. OK, zítra to zkusím jinak.
Po tomto mokrém a mrazivém zážitku si dáváme pauzu v chatě, kde dostáváme zaměstnanecké karty, které slouží i jako sezónní skipas. Kromě toho máme i další spoustu výhod. Můžeme např. zdarma využívat veškeré vybavení, které nabízí půjčovna, tj. lyže, snowboardy, sněžnice, skialpy apod. Dále se též můžeme zúčastnit výukových lekcí, pokud nejsou úplně plné. V obchodě s oblečením a doplňky máme 25% slevu, věci, co mají logo Mount Washington, máme dokonce s 40% slevou.
Posléze odcházíme do tzv. Lift hutu, nazvala bych to vlekařským brlohem, kde vyfasujeme skříňku a v podstatě to slouží jako základna, kde máme lyže, boty, oblečení a vše potřebné, je to první místo, kam ráno jdeme, abychom se nachystali na směnu. Druhý den za námi, jsem nadšená (i přes promočené boty) víc než předtím. Martina po cestě zpátky k busu prohlašuje, že její příští destinace je Karibik.
Den třetí
Ráno za hustého deště, který se ani nahoře opět nemění na sníh, konstatujeme, že slunce jsme naposledy viděli v pátek 13.11. Pamatujeme si to dobře, protože je to den, kdy bylo krásně a na autě se nám porouchala řadící páka, když Martina chtěla jet na pláž na procházku. Období dešťů berou na Vancouver Island fakt vážně.
Scházíme se s ostatními vlekaři rovnou v našem hutu, kde se převlékáme (tentokrát mám na sobě funkční triko Klimatex za 1000Kč a mikinu nefunkční, ale hodně tlustou) a čekáme na rozkaz dne. Ten zní, že skupina č. 1 (což jsem já), jde na základnu horské služby, kde vyslechne přednášku o tom, jak kontaktovat horskou službu v případě potřeby, druhá skupina (Martina) jde do Alpine Lodge psát test z vlekařského manuálu.
Odcházím tedy za hustého deště k autobusu, který nás má odvézt na horskou službu. Autobus však nejdříve musíme vykopat ze závějí. Nakonec zdárně dorazíme na horskou službu, kde po krátkém úvodu se přesunujeme k nejbližší lanovce, kde prý si na nás záchranáři budou zkoušet evakuaci. Nejdříve jsem si myslela, že nás budou vozit v těch saních za skútrem (říkají tomu tobogán), ale brzy jsem byla vyvedena z omylu. Za hustého deště stojíme dole u lanovky a čekáme, co se bude dít. Přichází 3 skupinky záchranářů, které pod nejbližšími třemi lanovkovými sloupy začínají cosi dělat. Po dalších 45 minutách stání v hustém dešti se rozjíždí lanovka a mi na ni nasedáme. Je to lanovka pro 6 lidí, nasedáme po třech. Jedeme k prvním třem sloupům, kde zastavujeme. Je nám jasné, co bude dál. Evakuace z lanovky na laně. Sedím na lanovce s další holčinou a klukem (jména si nepamatuju). Čekáme, až se nováčci domluví, jak uvázat správně lano apod. Trik je v tom, že jeden vyleze na sloup a vynese tam tenké lano, které přehodí přes lano lanovky. Na konci lana je závaží. Leze dolů a pomocí tenkého lana vytahují tlusté lano směrem k nám. My na lanovce uchopíme lano, odvážeme tenké lano a tlusté lano provlečeme okem, co je nahoře na té lavičce, co ní sedíme. Na konec lana dole přivážou takové dřevěné prkénko na kovové tyči s popruhem. Vytahují ho nahoru k nám, jeden z nás si provleče popruh pod ramena, sedá na židličku a spouští se dolů. Na druhé straně lana ho jistí dva lidi. Úspěšne se evakuujeme a po dvou hodinách na hustém dešti se odebíráme zpět do chaty horské služby, kde se občerstvujeme a ohříváme. Ždímám rukavice, ale jinak mi bylo celkem teplo.
Po tomto super zážitku se vracíme do Alpine Lodge, kde druhá střídáme druhou skupinku na psaní testu. Oni jdou na evakuaci. Test je dlouhý, ale vzhledem k tomu, že můžeme konzultovat manuál i sousedy a nakonec si nahlas říkáme správné odpovědi, asi nás nevyhodí.
Po dopsání testu se vrací Martina z evakuace a je stejně nadšená jako já. Odebíráme se za oblíbeným číšníkem do bufetu a plesáme nad fešným členem horské služby, kterého jsme ten den obě potkaly. Jdu do obchodu s vybavením, kde si zakupuji nové (lepší) rukavice s 25% slevou. Po obědě odcházíme k dalším lanovkám, kde opět trénujeme rozestavění zátarasů pro příjezd k lanovce. V botách mám rybník, ale ruce mám v suchu a teple. Rukavice se tedy zatím osvědčují. Na konci dne se dozvídáme, jaké budeme mít směny na další dny. V pátek ještě trénink, který bude asi spočívat v projíždění sjezdovek a lanovek, v sobotu volno a v neděli první oficiální vlekařská směna. Na první den jsme s Martinou vyfasovali jedinou pomu, kterou tady mají, ale někde se začít musí...
Po těchto třech dnech musím říct, že je to fakt super. Strašně se těšíme, že strávíme celou zimu na horách, venku a budeme pořád lyžovat. Platí, že vlekař si bere k vleku, který je mu ten den přidělen, lyže nebo snowboard, a většinou jsou u vleku 4 lidi. Dva dole, jeden nahoře a jeden na přestávce, během níž může mimo jiné lyžovat, kde se mu zachce. Tak myslím, že si to třeba docela užijeme. Taky jsme slyšely o dost dobrých vlekařských večírcích, které organizuje šéf všech vlekařů. Tak to je prozatím stručně ze života kanadských vlekařů. V sobotu máme volno, takže si zajedem na jeden den pořádně zalyžovat. Jupííí.
úterý 10. listopadu 2009
Halloween, lyže a Denman Island
Minulý týden byl Halloween. V pátek jsme vyřezávali dýni, což byla docela zábava, já, Martina a Barbara. Na to, že pro nás s Martinou to byl první pokus, to nedopadlo vůbec špatně. Nějak hekticky jsme ale ten Halloween neoslavovali, v sobotu jsme šli k Rexovi na večeři a poté jsme se odebrali do Fanny Bay Community Hall na rej masek, bylo to spíš pro děti, i když dospělí někteří měli masky taky, a nakonec jsme shlédli pěkný ohňostroj.
V neděli bylo konečně krásně, tak jsme se s Martinou rozhodly, že si zajedem na výlet na ostrov, který vidíme z okna našeho domu, jmenuje se Denman Island. Je to trajektem přes moře, který jede asi 10 minut. Auto jsme nechaly na parkovišti na této straně, protože bychom za něho musely platit dalších 20 dolarů, takže to byl pěkný pěší výlet. Na ostrově Denman bydlí paní Vlasta, která je původem z Prahy a v roce 1968 emigrovala z ČR. Byla zrovna na výměnném studijním pobytu v Anglii, když se udál srpen 1968, tak tam rovnou zůstala. Paní Vlasta má na ostrově jablečný sad a živí se prodejem jablek. Žije tam se svým manželem Rodem a zdá se, že se jim daří docela dobře. Počasí bylo na výlet super krásné, typický studený podzimní slunečný den. Přemýšlely jsme, jaký musí být život na ostrově. Mají tam školu, ale není tam obchod s potravinami, alespoň ne pořádný, jen takový malinký. Pěšky se dá dojít jen kousek, ale ostrov není zase tak malinký, aby se pěšky došlo všude, tudíž auto je nutností, ale třeba ti, kteří dojíždějí každý den do práce mimo ostrov, musí každý den platit 20 dolarů za auto + 8 dolarů za osobu, což je strašně drahé. BC Ferries nenabízejí každodenním uživatelům trajektu žádné slevy, něco jako naše šalinkarty – trajektkarty… Asi proto se na ostrově usadili převážně farmáři, kteří nemusí každý den do práce, nebo třeba umělci na volné noze, prostě lidé živící se doma. Hned za ostrovem Denman je ostrov Hornby, na nějž je nutné jet dvěma trajekty, tudíž dvakrát cena lodě. I když to zní lákavě, život na ostrově si asi člověk musí docela rozmyslet.
V pondělí 2.11. běžela před naším domem paní s Olympijskou pochodní. Jak je tady dobrým zvykem, tak prršelo jak blázen, takže jsme dost zmokli, jak jsme na ni mávali. Nikdy jsem moc nevěděla, jak to chodí, ale prý jeden člověk tu pochodeň nese tak 500 metrů, pak ji předá dalšímu, s tím popojedou kus dál a tak to jde dál a dál... Na Kanadu prý potřebují 12.000 lidí, aby pochodeň oběhla celou zemi. No, ale byla to sláva, sešli se lidé z celého Fanny Bay a okolí a kolona au, doprovázejících pochodeň byla dost dlouhá. No, zase jeden zážitek, který asi už nikdy nezažiju...
Včera jsme jely do Courtenay, protože se tam konal prodej lyží a zimního vybavení. Jelikož jsme potřebovaly lyže a lyžáky, byla to super příležitost, jak je získat. Akce probíhala tak, že lidi přinesli svoje ojeté lyže a lyžáky a jiné zimní věci a nabídli je tak k prodeji za rozumnou cenu. Zúčastnilo se i hodně sportovních obchodů, které se chtěly zbavit staršího zboží, které jim leželo ve skladu. Byla tam spousta věcí, takže jsme s Martinou zakoupily krásné lyže Atomic, úplně nové z obchodu a lyžáky a taky hůlky, takže jsme nyní pěkně vybavené na naši novou vlekařskou kariéru.
Včera jsme zjistily, že se nám poblinkala kočka (asi to byl Tom, páč ten chodí na naše schody nejčastěji) na předložku a rohožku před vchodem do domu. Fuuuj, protože si předtím dala asi rybu a smrdělo to široko daleko. Obě věci jsme pečlivě vypraly hadicí a mýdlem, ale nepomohlo to… Taky se stalo, že jsme do toho obě šláply, takže něco ulpělo na koberci doma, to jsme drhly celý večer a Martina si vyprala 3x potřísněné ponožky, ale nepomohlo to, tudíž je musí vyhodit. A teď jsme i bez rohožky… Martina si dokonce těma ponožkami potřísnila i papučky, které poté nebyly použitelné ani po pečlivém vyčištění, ten pach prostě nezmizel. Naštěstí papučky byly zakoupené ve Wallmartu, kde mají ten úžasný systém vracení věcí bez účtu, takže Martina ty obnošené papučky vzala do obchodu a bez účtenky jí bez problému řekli, že si je může vyměnit. Takže ve Wallmartu mají teď obnošené papučky smrdící rybinou, zatímco Martinka se těší z nových voňavých papuček doma v domečku. Navíc tato událost asi pošramotila moje chutě, páč dneska jsme měli k večeři lososa pečeného v troubě a upřímně musím říct, že ten rybí pach byl strašný a losos mi nechutnal tak moc jako předtím… Že by kočky měly na svědomí to, že nebudu mít teď ráda ryby? No doufám, že ne, třeba to přejde.
V neděli bylo konečně krásně, tak jsme se s Martinou rozhodly, že si zajedem na výlet na ostrov, který vidíme z okna našeho domu, jmenuje se Denman Island. Je to trajektem přes moře, který jede asi 10 minut. Auto jsme nechaly na parkovišti na této straně, protože bychom za něho musely platit dalších 20 dolarů, takže to byl pěkný pěší výlet. Na ostrově Denman bydlí paní Vlasta, která je původem z Prahy a v roce 1968 emigrovala z ČR. Byla zrovna na výměnném studijním pobytu v Anglii, když se udál srpen 1968, tak tam rovnou zůstala. Paní Vlasta má na ostrově jablečný sad a živí se prodejem jablek. Žije tam se svým manželem Rodem a zdá se, že se jim daří docela dobře. Počasí bylo na výlet super krásné, typický studený podzimní slunečný den. Přemýšlely jsme, jaký musí být život na ostrově. Mají tam školu, ale není tam obchod s potravinami, alespoň ne pořádný, jen takový malinký. Pěšky se dá dojít jen kousek, ale ostrov není zase tak malinký, aby se pěšky došlo všude, tudíž auto je nutností, ale třeba ti, kteří dojíždějí každý den do práce mimo ostrov, musí každý den platit 20 dolarů za auto + 8 dolarů za osobu, což je strašně drahé. BC Ferries nenabízejí každodenním uživatelům trajektu žádné slevy, něco jako naše šalinkarty – trajektkarty… Asi proto se na ostrově usadili převážně farmáři, kteří nemusí každý den do práce, nebo třeba umělci na volné noze, prostě lidé živící se doma. Hned za ostrovem Denman je ostrov Hornby, na nějž je nutné jet dvěma trajekty, tudíž dvakrát cena lodě. I když to zní lákavě, život na ostrově si asi člověk musí docela rozmyslet.
V pondělí 2.11. běžela před naším domem paní s Olympijskou pochodní. Jak je tady dobrým zvykem, tak prršelo jak blázen, takže jsme dost zmokli, jak jsme na ni mávali. Nikdy jsem moc nevěděla, jak to chodí, ale prý jeden člověk tu pochodeň nese tak 500 metrů, pak ji předá dalšímu, s tím popojedou kus dál a tak to jde dál a dál... Na Kanadu prý potřebují 12.000 lidí, aby pochodeň oběhla celou zemi. No, ale byla to sláva, sešli se lidé z celého Fanny Bay a okolí a kolona au, doprovázejících pochodeň byla dost dlouhá. No, zase jeden zážitek, který asi už nikdy nezažiju...
Včera jsme jely do Courtenay, protože se tam konal prodej lyží a zimního vybavení. Jelikož jsme potřebovaly lyže a lyžáky, byla to super příležitost, jak je získat. Akce probíhala tak, že lidi přinesli svoje ojeté lyže a lyžáky a jiné zimní věci a nabídli je tak k prodeji za rozumnou cenu. Zúčastnilo se i hodně sportovních obchodů, které se chtěly zbavit staršího zboží, které jim leželo ve skladu. Byla tam spousta věcí, takže jsme s Martinou zakoupily krásné lyže Atomic, úplně nové z obchodu a lyžáky a taky hůlky, takže jsme nyní pěkně vybavené na naši novou vlekařskou kariéru.
Včera jsme zjistily, že se nám poblinkala kočka (asi to byl Tom, páč ten chodí na naše schody nejčastěji) na předložku a rohožku před vchodem do domu. Fuuuj, protože si předtím dala asi rybu a smrdělo to široko daleko. Obě věci jsme pečlivě vypraly hadicí a mýdlem, ale nepomohlo to… Taky se stalo, že jsme do toho obě šláply, takže něco ulpělo na koberci doma, to jsme drhly celý večer a Martina si vyprala 3x potřísněné ponožky, ale nepomohlo to, tudíž je musí vyhodit. A teď jsme i bez rohožky… Martina si dokonce těma ponožkami potřísnila i papučky, které poté nebyly použitelné ani po pečlivém vyčištění, ten pach prostě nezmizel. Naštěstí papučky byly zakoupené ve Wallmartu, kde mají ten úžasný systém vracení věcí bez účtu, takže Martina ty obnošené papučky vzala do obchodu a bez účtenky jí bez problému řekli, že si je může vyměnit. Takže ve Wallmartu mají teď obnošené papučky smrdící rybinou, zatímco Martinka se těší z nových voňavých papuček doma v domečku. Navíc tato událost asi pošramotila moje chutě, páč dneska jsme měli k večeři lososa pečeného v troubě a upřímně musím říct, že ten rybí pach byl strašný a losos mi nechutnal tak moc jako předtím… Že by kočky měly na svědomí to, že nebudu mít teď ráda ryby? No doufám, že ne, třeba to přejde.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
