Medvěd a období dešťů

Dnes ráno jsme zjistili, že nám chodí medvěd na jabka. To je totiž tak. Na farmě je několik jablečných stromů, a ty, na nichž jsou ještě jablka, jsou hodně nízké a méďa prý má jablka rád a tajky už nic jiného nemá, páč už je po ostružinách a borůvkách a tak chodí na ty jablka. Ráno jsme měli před domem u kompostu lejno. S jablečnými zbytky.. Dalších několik jsme objevili kolem záhonů se salátem a u jablečných stromů, kde taky bylo několik nedojedených jablek a nakonec jsme našli i stopy, takže jsme vypátrali, že méďa (jmenuje se Robin, páč jsme se s Martinou rozhodly, že místní zvěř pojmenujeme po postavách z How I Met Your Mother a Robin je jak ženské tak mužské jméno a my nevíme, jakého pohlaví méďa je... , jo a je tady taky Barney, ale toho už jsme hodně dlouho neviděly, a taky nevíme, zda je to králík nebo zajíc, páč jsme ho vždycky viděly jenom pikosekundu...),
takže méďa Robin pravděpodobně přišel zleva z křoví, vzal to přes salátové záhony, okousal jabka na třech jabloních, pak se šel prohrabat do kompostu (tam bylo to lejno) a pak asi šel po cestě směrem na horní pole (další lejno) a odtud dírou v plotě do lesa... Dneska jsme teda celý dopoledne trhali jabka, takže Robin už nemá na co chodit... A my budem mít asi hodně štrůdlu, mňam.

Když už jsme u místní zvěře, máme tady jednu místní krůtu. Jmenuje se Audrey (jméno jí dal už někdo před námi). Je dost společenská, protože většinu času tráví s námi, kam se jen hneme. Audrey je divoká krůta, prý jednou jen tak přišla a už neodešla. Audrey seděla celé léto na vajíčkách v kompostu, ale nic z toho nebylo. Audrey umí i lítat a občas si lebedí v koruně švetsky. Taky dost rychle běhá. Každopádně se tak trochu stala součástí našeho zdejšího pobytu, páč někdo má psa, někdo kočku, my máme krůtu... Pravda, není tak roztomilá, ale je nenáročná, nemusíme ji krmit a zdá se, že si nás vážně oblíbila.

Taky sem občas zaletí orel bělohlavý, je fakt super krásnej, tuhle seděl na nedalekém vysokááánském smrku, ale tomu jsme teda jméno ještě nedaly, páč tak trochu nevíme, zda je to pokaždé ten stejnej orel.

No a nakonec jsem teda chtěla napsat, že v potoce, co nám teče za humny, je spousta losoů, co se třou a Bryne říkal, že se teď nesmí lovit, páč to je jejich doba tření za prvé a bylo by to neetické a za druhé ani nejsou dobří. Jsou velicí jak blázen a tak si tam leží v té vodě a nebo se snaží plavat proti proudu a tak.

Jo, a kdyby někoho zajímalo, jaké tady máme počasí, tak už asi tak dva týdny je období dešťů... Jojo, v Kanadě mají období dešťů, a to prostě je fakt tak, že pořád, ale pořád prší... Pořád. Jinak bych chtěla na závěr podotknout, že fakt miluju knihovny, páč si po dlouhé době užívám Internet v suchu, teple a s rychlejším připojením. Myslím, že zdejší knihovna se stane mou místní internetovou základnou.

Díkůvzdání a Mount Washington

V pondělí bylo v Kanadě Díkůvzdání, velký to rodinný svátek. Barbara a Bryne nás pozvali na jejich rodinnou sešlost a tak jsme se v neděli odpoledne (většinou to slaví v neděli) vydali do nedalekého domu, kde bydlí Barbařin bratr Rex a tam jsme se zúčastnili hodování o několika chodech, zlatým hřebem však byl obrovský krocan. Zatímco Martina si v Rexově domě užívala výhled na oceán (musím uznat, že takovým domem bych fakt nepohrdla), já jsem většinu času strávila v přízemní místnosti s obrovskou plochou obrazovkou, domácím kinem a zásobou DVD. Z placu bych se tam odstěhovala, samo, že bych občas vyšla ven a užila si i ten oceán...

Večeře to byla fakt velká, o hodně chodech a byla završená třemi dezerty, jeden z nich „typicky český“ … To je srandovní historka, protože Barbara se nás jednou ptala, jaký je typická česká buchta, tož jsme navrhly bábovku, tak že jo, no ale nějak se to popletlo a Barbara našla na netu typicky čecký dezert, což byl „Český broskvový krém“. My jsme jí totiž popsaly, co znamená slovo bábovka, no a tenhle zázrak se dělá v míse a pak se vyklopí, což je podobný, ale ve výsledku je to úplně něco jinýho. No, ale všem to chutnalo, takže to splnilo účel.

Druhý den volal Paul, Barbařin synovec, který bydlí v nedalkém Cumberlandu, že máme večer dojet na véču s mlaďochama, tož to my zase jo… Takže jsme vyrobili salát s kytkama a vyrazili (ještě s Lennartem, německým wwooferem, který tady v tu dobu pobýval). Paul má obchod se snowboardama, vypadá dost ošuntěle, je mu asi 25 a odmítá dělat něco, co není „fun“. Jeho spolubydlící je na tom asi podobně, akorát, že místo snowboardů vyrábí jakési umění, či co. Každopádně ten večer dorazilo ještě dalších 5 podobných kluků, věkový průměr tak 25, všichni vypadali, že mají oblečení značky „houmeles“ a ihned po příchodu vybalili pytlíky se zelenými lístečky a jali se balit… a hulit (posléze). Toto píšu, jen abyste si udělali představu o vzezření těchto mladých mužů, kteří nám ale potom vyrazili dech (jinak než trávou). Paul a jeho spolubydlící Jones uvařili večeři o 5 chodech, upekli 3 koláče (apple pie, pumpkin pie a nevímco pie – asi hrušky) a Paul dokonce upekl vlastní domácí chleba… Prostě člověk by to fakt do nich neřekl, navíc byli všichni děsně milí a po večeři vytáhli 4 kytary, bubínek a rolničky, to nám klesla čelist ještě víc, protože fakt skvěle hráli a zpívali a bavili nás, no zkrátka, rozhodně jsme tohle nečekaly (my s Martinou, Lennartovi to asi zas tak úžasný nepřipadlo, že kolem něj skáčou vyhulení borci a vyváří jak hospodyňky).

Mno a úspěšný týden završila návštěva místního Job Shopu v Courtenay, kde jsme, jak my říkáme, aplájovaly s Martinou na práci v Mount Washington Ski Resortu. Vyplnily jsme dotazník a přistoupily jsme ke stolečku, kde seděl manager pro vlekaře a lístkaře Dale. Poté, co jsme se asi 20 minut rozplývali společně nad tím, jak je lyžování a snowboardování super, že je to fun, že je to super job, že nás to baví venku a jak to chodí v Evropě (čipové karty a turnikety) a v Kanadě (čipové karty a lístkaři se snímači čárového kódu), Dale pravděpodobně nabyl dojmu, že letošní sezóna v Mount Washington se neobejde bez dvou krásných českých vlekařek a okamžitě nás přijal do týmu vlekařů a lístkařů (rozuměj Lift operator and Ticket checker). Ještě ten den večer jsme obdržely potvrzující dopis, kde nám pogratulovali k tomu, že budeme mrznout 8 hodin denně za každého počasí (i za blizardu, páč heslo zní: vleky se nevypínají ža žádných okolností) u vleku a usmívat se na lyžaře… Nicméně máme z toho děsnou radost, protože jsme to chtěly… Navíc jak jsme se dozvěděly, člověk si při tom vlekaření docela dost zalyžuje, nejen ve dnech volna, ale i v pauzách při práci, navíc budem mít samozřejmě vleky po celou sezónu zdarma, no zkrátka super… Už se těšííím.

Jinak stále farmaříme, sezóna na Mount Washingtonu začíná až v prosinci, takže ještě chvilku farmařit budeme, teda dokud nás budou potřebovat. Taky se zdá, že Martině ta farmařina leze na mozek, či co, občas pronese dost zajímavou hlášku, jako třeba, že je dost divný, že na tom gauči před naším domem nikdy nikdo neseděl (není divu, je špinavej a venku je zima, ale M. to připadlo asi dost zajímavý:-))).

Martina byla v místním bazénu a moc se jí tam líbilo, pěkně si zaplavala a koupila si nové plavecké brýle. Já, známá to lenoška, jsem neplavala. Já osobně si velmi užívám naši televizi v domečku, kde máme straaašně moc programů a neunikne mi žádný z mých oblíbených seriálů:-).

Začalo období dešťů, pořád prší a prší a je mokro a tak, ale prý je to normální. Navíc tady u moře je vlhko ještě větší, za námi na horách padá spíš sníh, ale my jsme dole, k moři to máme tak 100 metrů, takže chytáme vítr od moře.

V Courtenay už jsme objevily několik kaváren, ale naše nejoblíbenější je Cardero Café, kde mají super kafe a taky strašně moc velký výběr moc dobrých čajů, což oceňuje hlavně Martina, páč já nejsem moc čajová, i když po celodenním stání na dešti na trhu dobrý čaj vždycky bodne.

Jo a máme novou Halloweenovou výzdobku doma (můj první pokus o vyřezání dýně).

Fanny Bay - náš nový "domov"

Tak to vypadá, že tady zakotvíme na trochu déle. Protože Bryne a Barbara, farmáři z Ironwood farm, jsou prostě hrozně fajn a nabídli nám, že nám na zimu pronajmou ten wwooferskej domek, kde teď bydlíme, za slušný peníz, čímž ušetříme docela slušných pár dolarů. Takže tady ve Fanny Bay zůstaneme asi trochu déle než jsme původně předpokládaly. Samozřejmě že ideální by bylo dostat práci v Mount Washington Alpine Resortu, ale všichni to vidí dost pozitivně, prý to určitě vyjde.

Rozhodily jsme sítě, Barbařin synovec Paul má v Cumberlandu, což je nedaleké městečko, obchod se snowboardama a v zimě pracuje taky na Mount Washington a on se jako prý dobře zná s nějakým Owenem, co má na starost nabírání lidí a prý za nás utrousil dobré slovo a tak třeba to vyjde, tož my jsme optimistky... Jo a prý tam budou letos trénovat olympijské tými či co, takže ani o nějaké ty celebrity nebude nouze, ne že bych nějaké ty světové lyžaře znala, ale člověk nikdy neví:-).

Takže s novou adresou jsme se samozřejmě jako první šly zapsat do knihovny, co jiného byste čekali. Fajn je, že to tady mají zadarmo a služby mají docela super. Nadchly mě zásoby audiobooků, které si můžete v knihovně stáhnout nebo vypálit. Jo a hodně se mi líbí jejich schránky na vracení knih, které jsou funkční, i když je zavřeno, a tak můžete knížky vracet třeba o půlnoci, prostě to hodíte zvenku do takové schránky, co vypadá jako schránka na dopisy na hlavní poště v Brně a je to. Taky je super, že s průkazkou máme přístup do dalších 38 poboček po celém Vancouver Islandu, takže si můžu půjčit knihu v jednom městě a vrátit ji v jiném, dobrý ne?

Martina dneska udělala řidičák, mě to ještě čeká koncem října, ale je to super, aspoň jedna z nás má BC Driving Licence:-))). Jupííí. Jinak trochu přituhlo, přes den teda je docela fajn, protože je nádherné počasí, svítí slunce, ale jakmile zaleze, tak je teda fakt kosaaaaa. Jo a už víme, proč nám nejde v domě Internet... Máme totiž kovovou střechu a ta prostě ten signál nějak nepropustí. Takže už se chystáme na zimní internetové dýchánky s horkým čajem a rumem, páč jinak se to asi zvládnout nedá, snad to nebude mít vliv na kvalitu projevu (hrubky a tak) v případných blogových zápiscích:-)). Minulý týden byl na kopcích za farmou první sníh a namrzly nám dýně, ale jen trochu, většinu jsme zachránili, jak je vidět na některých fotkách.

V neděli nás čeká Díkůvzdání, teda ono je vlastně v pondělí 12.10, ale takovou tu krocaní véču budem mít už v neděli, mňam. Očividně Kanaďani děkují za něco jinýho než Američani, páč jak jsem se odzvěděla, tak je to poděkování za úspěšnou sklizně, tak bych to viděla jakože něco jako naše dožínky? Mají to druhé pondělí v říjnu, zatímco v USA je to až koncem listopadu. Základy to má ale podobné...

Jo a minulý pátek jsme zatoužily po kultuře, tak jsme vyrazily do Courtenay na koncert jakýhosi kytaristy, z nějž se vyklubal podivný chlapík s podivnou rodinkou, navíc muzika byla dost o ničem a kavárna, kde to bylo, byla dost prázdná, takže jsme o přestávce taktně odešly:-)). Třeba bude ve čtvrtek ten pianista v Union Bay lepší:-))).