Sníh sníh sníh

A jsem zase tady. Pěkně nám to ale nasněžilo. Ale jak to tak slyším, tak pro všechny v ČR to není nic neobvyklého. Tak jsem Vás chtěla ohromit množstvím sněhu, ale asi to nevyjde. Navíc ani nemrzne, takže nepřekonám ani teploty. Ale zase na druhou stranu, na tu bídu se sněhem v kanadských lyžařských střediscích si vedeme na Mount Washington poměrně dobře, protože údajně máme nejvíc sněhu v Severní Americe (k dnešku máme 364 cm základ sněhu).

Takže k posledním událostem. Tento týden nám ukradli auto, v pondělí. A prý že se tady nekrade. No, ale policie byla docela překvapená, asi na to nejsou zvyklí. Kdo by taky kradl auto, co je 12 let starý a nemá žádnou cenu. V úterý auto policie našla. Někdo si ho prostě jenom vypůjčil, asi aby se svezl a vyzkoušel svoji zručnost ve startování bez klíče. Takže auto máme, akorát je rozbitý zapalování a zámek u dveří. Opravu si pěkně zaplatíme, protože pojištění se na to nevztahuje. A to jsme ještě museli zaplatit za odtažení auta z místa, kde ho našli, do nějaké policejní garáže, kde ho pak umístili. Dokonce nás chtěli zkásnout o peníze za to, že jim tam to auto 2 dny stálo. Fakt, ta pojistka byla tak drahá, ale nekryje pro nás vůbec nic. Jen v případě, že uděláme škodu někomu jinýmu.... Takt o tady chodí... Ach jo.

V úterý jsem tak trošku spadla na lyžích a nějak mi ruplo v koleni, takže se už tři dny léčím, ale vypadá to nadějně. Akorát s nějakým moc lyžováním to ještě nevidím. V pondělí začíná instruktorský kurz, ale nevím, zda budu schopná se zúčastnit. No uvidíme... vždycky to můžu udělat v březnu.

V pondělí jsme zde slavili australský den. Australani ho slaví 26.1, ale díky časovému posunu jsme to tady slavili 25.1, je tady totiž děsně moc Australanů. Není divu, pracovní vízum totiž dostávají na dva roky a ještě si o něj můžou žádat opakovaně. No, takže jsme trošku (více) popili v baru s názvem Avalanche (tak nějak to je tady všechno tematicky pojmenované:-))). Všichni kolegové Australani se oděli do národních barev, na obličej si namalovali vlajky a tak, dokonce jsem ochutnala australské pivko v plechovce (nic moc, není prostě nad český pivo.

Jinak tady dole v Courtenay je od října stabilně stejné počasí. Prší nebo mrholí a je tak kolem 5 stupňů. Jednou sněžilo, ale večera to bylo pryč. Je zeleno a můžete se projít po pláži. Nahoře je bílo a můžete se projít v závěji, které místy dosahují pějných výšek... Úžasný, jak na jednom místě jsou dvě tak různý počasí. Jedno je ale jisté. Dokud dole prší, nahoře sněží a je víc sněhu, a tím více práce pro nás a delší sezóna. Jupííí, no podívejte se, jak je tam krásně...

V pondělí při oslavě australského dne jsem zakoupila pod vlivem ... lístek na nějakej údajně super dobrej hiphopovej koncert, uvrtali mě do toho Jana a Martin, naši čeští kolegové vlekaři. Prý je viděli v ČR a je to bomba. V té chvíli (po mnoha pivech a dvou tequilách) mi to přišlo jako super nápad, ale vzhledem k tomu, že hip hopu moc neholduju, teď už to tak nevidím, ale zase když už ten lístek mám, tak tam asi zítra s nima zajdu...

Jinak tento týden se začínají sjíždět olympionici, aby tu trénovali, mezi nima i český biatlonista, jehož jméno jsem si vygůglila a zase zapomněla, takže Vám to nepovím, no ale tak ten tady bude trénovat, protože jsou tady dlouhé běžkařské tratě, no a pam hodně dalších týmů z různých zemí, snad se mi podaří zahlédnou třeba nějaké freestylisty, jak si zkouší ty svoje fičurky.

No a jinak to tady plyne celkem poklidně, sem tam máme nahoře blizardek, to je pak moc fajn v něm celej den stát venku, ale co, já si v podstatě v tom libuju, protože já prostě miluju snííííííh.

Období dešťů (zase)

Tak nám zase pěkně prší, to by jeden neřekl, jak tady tak strašně pořád prší... Dokonce se natolik oteplilo, že pršelo několik dní i nahoře, takže pro změnu místo mrazu a sněhu jsme stáli celý den v dešti, ale já Vám nevím, mě to nějak neva, či co...

Dneska poprvé vykouklo slunce a včera a přes noc nahoře přituhlo a napadlo zase půl metru sněhu, takže naše práce je zachráněna, olympijský trénink taky a všichni se svorně radujeme ze sněhu, až na ty, co ho musí odhazovat, ale já neeeee, já měla teď dva dny volno:-).

Ale bylo to zajímavý s tím deštěm, páč očividně místní jsou na to zvyklí a lyžovali o sto šest i v lijáku, děti, dospělí, všichni a vůbec jim nevadilo, že kvůli nim musíme vylízat z našich vlekových zelených budek...

Lanovky jsou tady pojmenované podle ptáků, Eagle, Hawk, Whisky Jack... Měla jsem v úterý službu na Eaglu, tam je to pohodička, žádný děti a začátečníci, páč to je lanovka co vede na nejvyšší vrchol a tak si tak službuju, když najednou dojela paní a hlásí, že na sjezdovce pod vlekem někdo zkolaboval a že mám zavolat První pomoc. Tak utíkám, volám First Aid (což je prostě horská služba) a sděluji, co vím... Tak oni, že jo, že už jedou, když mi kolegyně Tahnee říká, hele, zavolej jim znova, prý je to vážný a dávají mu CPR (umělý dýchání). Tak volám znova, že ať si pohnou, že ten člověk nedýchá... No, bohužel to byl prý infarkt, oživovali ho na sjezdovce víc jak půl hodiny, pak ještě na saních cestou k sanitce, ale bohužel... Ten člověk prostě jel na lyžích, najednou ho to chytlo a umřel:-(. Hrůza co? Ach jo...

Každé úterý chodíme s kolegy vlekaři do místní restaurace Billy D´s, mají akci, že mají jídlo za levno, a tak se tam vždycky svorně najíme a popijeme, no tohle úterý jsem popila trcohu více (ty džbány piva jsou fakt nebezpečný) a pak jsme ještě z hospody šli na soukromou party narozeninovou, kde jsem se dorazila dvěma rumy... o, na to že jsem měla druhej den práci a šla jsem spát tak nějak ve 4.. Zajímavý. Ten den jsem si říkala, jak je super pracovat na čerstvým vzduchu (i když teda zrovna hrozně lilo), že člověku aspoň není špatně.. Ale je fakt, že jsem jednu chvíli seděla v budce a usínala, tak jsem začala psát anglickou básničku, která ale byla totálně stupidní, protože jsem chtěla, aby se to rýmovalo:-).

V neděli jsme se jeli podívat na Dodge Ball do Cumberlandu, to je takovej nějakej sport, něco jako vybíjená, byla to jakože akce pro zaměstnance, kdo chtěl, se mohl zúčastnit (já ne:-)). Ale líbí se mi, jak to tady vedou, uspořádají zápas pro zaměstnance a pak tam ještě dovezou pivka a rozdávají je zadarmo, dobrý ne?

Udělala jsem pár fotek z rušného návratu z pracovního dne, takže např. tady se pěkně postupně po šichtě scházíme, někteří přijíždí z dolních stanic na skútru.















No a tady je naše doupátko zevnitř.

Jak to jde po Novém roce

Dneska jsem zase měla službu na Greenu a přijela větší skupina postižených lyžařů. Protože už je po prázdninách, tak nebylo vůbec narváno a vše se vrátilo do klidného normálu. Měli jsme tam slepé lyžaře, mentálně postižené a na vozíčku. To by člověk nevěřil, co všechno jsou lidi schopní dělat. Např. lidi na vozíčku sedí na takové židli, co má jednu lyži a v rukách mají hůlky, na nichž mají takové krátké lyžičky. Mají sebou dva asistenty, co jim pomáhají se vším, co je potřeba. V případě, že přijede lyžař na vozíčku, musíme stopnout vlek, pomoct asistentům naložit toho člověka na sedačku, tři lidi to musí dělat, páč je to teda dost tíha, asistent vedle si ho zahákne za popruh za lanovku a jede se. Nahoře se zase zastaví a vyloží lyžař z lanovky. Mě baví slepí lyžaři, jsou to děti i dospělí, to se jim musí přesně říct, že už se lanovky blíží, kdy si mají sednout, kdy vystoupit a tak. Většinou jim musíme taky zastavit, ale je super sledovat, jak si poněkolikáté řeknou, že to zkusí bez zastavení. Je tam jeden lyžař na vozíku, kterej dokáže na té židli jezdit jako závodník a nemá žádné asistenty a nasedá a vysedá za lanovky při plné rychlosti.

Včera jsem byla na takovým tom laně, kde se děti učí jezdit, upřímně, není to zrovna nejjednodušší, nechápu, proč na to ty děcka berou, jsou tam taková madla, za něž se děti musí hytit a ono je to táhne nahoru, v ČR jsem to neviděla, u nás jsou jenom lana... Jenže to s tím dítětem vždycky tak trhne, takže se na těch lyžích neudrží, no blbě to mají vymyšlený. No každopádně tam jezdí hodně skupinek dětí, co se učí lyžovat, to vám povím, ty děti by jeden občas fakt zabíjel... Řve to, nechce to poslouchat, no fakt na ranu! No a jezdí tam i dospělí, co se učí lyžovat, to byste se pobavili, občas tam fakt dojedou takovy nemehla, teda vím, že se to učí, ale včera mi jeden dost varchrlatej Japonec sdělil, že se to už učí třetím rokem, ale nedokázal se ani udržet na lyžích... Nebo mě třeba je upřímně líto lyžařského instruktora, kterej vyfasuje studentku z Asie, která neumí slovo anglicky a pak jí vysvětlujte, že když spadne, že má dát nohy pod sebe kolmo ke kopci, že...

Jinak instruktoři mají pro ty děcka docela zajímavé výrazivo: když mají brzdit pluhem, tak tomu říkají Pizza, když mají mít lyže rovně vedle sebe, tak to jsou French Fries (hranolky) a když mají natáhnout ruce před sebe, tak jsou to Zombie Arms:-). No, ale děti na to slyší a zároveň se tak už odmalička učí správným stravovacím návykům.

Jinak pořád sněží a sněží, my pořád odhrabáváne a odhrabáváme, prostě konečně jsem ve svém sněhovém živlu. Možná bych se měla živit jako odhazovač sněhu? A abych nevypadla z oboru, mohla bych odhazovat sníh třeba výhradně před knihovnama, i když nevím, jak v ČR, páč jak jsem tak slyšela, těch pár vloček hned roztaje, než je stačí někdo odházet. No, ještě o tom popřemýšlím.

A nakonec, dneska mě čekalo v práci příjemné, moooc příjemné překvapení v podobě novoročního přání, které mi společně s podtáckem od Starobrna poslali kolegové z ÚVT. Děěěěěěkujíííííííííí. Dorazilo ke mě v pořádku, akorát bez známky, kterou si kolega stačil vystřihnout do své sbírky, prý ještě z ČR žádnou nemá:-).

Pivo mi chutná pořád, je ze mě Dancing Queen na sněhu, nohy mám skoro pořád v teple (když mi nemrznou:-)), na životního lyžaře stále čekám, sněhu je vážně habakuk, zdravá jsem jako řípa, místo medaile jsem dostala 5 dolarů za teamovou práci:-), o korálky nemám nouzi, připojení je v současné době dobré (měřím dle počtu stažených GB), takže díky kolegové, vše se splnilo, jak jste mi přáli:-))).

Toť pro dnešek vše - Vaše vlekařka.