Vedro, vedro, VEDROOOO!!!

Je takový vedro, že se člověk zapotí i při psaní do blogu... To bych se teda nenadála, že v Kanadě zažiju snad nejhorší vedro ever! A ještě k tomu je to takový to vlhký vedro, takže člověk je mokrý od hlavy až k patě neustále, i jednu pikosekundu po vylezení ze sprchny:-). Koupáni široko daleko nikde, pokud nechcete plavat ve špinavé řece... No, ale já si nestěžuju, chtěla jsem to, tak to mám:-).

Pořád jsme u Diane na farmě, kde jsme posledních pět dní byly samy s Martinou a Debrou a docela super to bylo, klid, nikdo nikde, v klídku jsme si udělaly svoje a pak se zhroutily nebo ještě lépe, včera nás místní chlapec Travis, rodinný přítel Diane, zavezl do obchoďáku, kde byla super klimatizace (že bych pomalu začínala chápat, proč trřeba v Brně rodiny tráví víkendy v Olympii???:-))) a nakoupili jsme si nějaké oblečeni a završili to jahodovou Margaritou, která byla vážně mňamkovní.

Jinak zde to plyne docela poklidně, to vedro je dost ubíjející, navíc se zde docela špatně spí, neboť buď nás budí pes, nebo kohout, který nechápe, že se kokrhá jen ráno, nebo druhej pes nebo mouchy, takže člověk toho tady moc nenaspí, což je docela ubíjející, takže se po více než týdnu zdě cítím docela dost vyčerpaně, ale hlavním důvodem je vážně to horko, protože to je váááážně dost děsný.

Jako správný maniak jsem si zašla do kina na Harryho znovu, bohužel jsem si špatně přečetla program a myslela jsem, že ho hrají ve 3D v Imaxu, ale vyvedli mě z omylu, že ho sice takto hrát budou, ale až později, takže jsme šli na normální verzi, no ale bylo to fajn a potom jsme zaskočili do restaurace, kde jsem si konečně dala točené pivo místní výroby, Canada Molson či tak nějak, ale řeknu Vám, byla to docela břečka, takže jsem si dala jen jedno a přesedlala na jahodové Daiquiri, což bylo mnohem lepší.

Jinak zde v domě s námi zůstali dva psi, jeden se jmenuje Toby a je to takovej docela vypelichanej podvraťák, ale co je hlavní, je dost starej a Martina prohlásila, že vypadá jako psí zombie, s čímž plně souhlasím, dokonce se ho ani nedotkne, což je co říct, protože jinak je se psy jedna ruka:-). Ani se jí nedivím, páč ten pes vypadá, že se při každém kroku zhroutí a už se nepostaví. Je to docela smutné, nevím, jak se to dělá jinde, ale myslím, že by bylo docela milosrdné ho utratit, páč skoro nechodí, neudrží se moc na nohách, sípe a plouží se po domě a občas udělá nějakej ten bobek přímo na koberec. Chudák.

Druhý pes Sally je jakejsí kříženec Kolie a čehosi, je černošedá žíhaná a je docela ošklivá, ale jinak docela fajn a zajímavý je, že neběhá, jen chodí a docela pomalu. Naštěstí si odvezli odstatní další 3 psy sebou, páč bych je musela asi zastřelit... Nechápu, jak si může někdo kolem sebe shromáždit 5 tak škaredých psů... Zlatý Keeper, to je aspoň pejsánek:-).

Nejkrásnější jsou tady ti koně, jsou opravdu nádherní a důstojní a ani mě nevadí uklízet jejich hovňousky. Nejčastější věta těchto dní... More shit (eventuelně: More poop:-))).

Končím, neboť jsem tak mokrá (a to jen sedím na gauči, píšu na PC a nehýbu se), že si musím dát sprchu, abych měla aspoň pikosekudnu pocit, že mi není vedro...

Co jsme nevěděly o Kanadě

Tak si dneska tak stojím uprostřed paddocku pro koně, nad hlavou žhnoucí slunce, na nebi ani mráčku, teplota 32 stupňů ve stínu a říkám si, že jsem se nepoučila víc, než jsem sem jela:-))), hlavně asi o počasí. Protože to by se člověk nenadál, že se dočká ve vysněné hornaté zemi takových veder, že? No každopádně je to tak... Kolegyně z práce, vzpomeňte si, jak jste se mě ptaly, zda mi tu nebude zima a zda mám dopstatek teplého oblečení, já na to nyní odpovídám ANO - mám dostatek teplého oblečení (bohužel) a NE, není mi tady zima (bohužel)!!!

Od té doby, co jme dojely, což je už skoro měsíc, jsem jednou vytáhla svetr, a to pozdě večer, když jsme seděly na verandě a trochu se ochladilo.Dlouhé kalhoty jsou doposud nevybaleny z batohu a bunda? Co je to? Prošlapala jsem už jedny žabky, musím koupit nové, opálená jsem jako nikdy v životě a tak si říkám, zda jsem si nějak nespletla kontinenty:-))).

V Hope u řeky to docela šlo, protože jsme byly v lese a u řeky, ale předevčírem jsme se přemístily do našeho nového působiště Langley a to je trochu jiné kafe, otevřená rovina, výheň, skoro žádný stín, hory v dálce, líná řeka daleko, zkrátka jiné to tu je... Ne, že by to bylo špatné, jen to vedroooo. Máme tady ale spoustu koníčků, staráme se o ně, bohužel nejsou na ježění, ale na chov, takže nejezdíme, ale práce je to zajímavá, člověk se dozví, co takovej kůň papká, a KONEČNĚ jsme se dostaly k našemu vytouženému kydání hnoje (tedy lépe řečeno k uklízení koňského trusu:-))).

A kde to vlastně jsme? Na farmě u paní Diane, kousíček od Fort Langley, což je, jak jsme se dozvěděly, bývalé hlavní město Britské Kolumbie a je to velmi žádané hostoriské místo, o čemž jsme se přesvědčily v neděli, když jsme sem jely a stavily se tam na čumendu. Malé milé městečko se spoustou obchůdků lidového chatakteru a milion turistů. Farmička je to pěkná, koně jsou nádherní a lidé milí jako vždy a navíc je zde více wwooferů než jenom my, Tereza z Rakouska, Raoul z Mexika a Magic z Polska, zajímavý mix národů a rozhodně mě to baví:-). Zítra navíc dorazí holčina z Irska, takže se nudit vůbec nebudeme.

Naše práce zde spočívá převážně ve starání se o koně, ráno jim dát najíst, pak jim vyčistit stání, pak jim dát zase najíst, pak chvíli pohov a večer zase najíst. Ustájení koně jsou zde 3, zbytek, asi 15, běhá po okolních výbězích, těm se jen vyměňuje voda v nádobách a jinak se starají sami o sebe a žerou trávu.

Sranda je, že ve čtvrtek odjíždí všichni wwoofeři i majitelé až do úterka na jakousi chatu k jezeru a my budem celou farmu mít na starost, teda ono toho moc není, jen ty koně, ale upřímně, budu ráda, když se nic moc nestane, jakože snad nám neuteče nějakej kůň:-).Jinak bude super, že tu budem samy, páč to je docela zajímavý, že nás tady nechají jen tak, dvě holky, co v životě předtím neviděly, ale to oni jakože neřeší, což je super a my si to asi docela užijem.

Včera jsme jeli do kina a konečně jsem viděla Harryho Pottera, tedy mírné zklamání, myslela jsem, že to bude lepší, ale jako zapálená fanynka jsem si to samozřejmě užila. Jinak tak nějak si tady v Kanadě moc nedělají starosti s pořádkem, moc si na něj nehrají, při odchodu z kina jsem měla pocit, že jdu ze smětiště, protože zatímco u nás si každej ten svůj kelímek od Coca Coly a krabici od Popkornu odnese do koše, tady se snad předhání v tom, kdo toho víc nechá pod sedadlem a víc rozhází po zemi...

Co jsem ještě nevěděla o Kanadě? Že se tady může jezdit na červenou... no ne, vážně... taky jsem byla překvapená. Zkrátka, když stojíte na křižovatce a chcete odbočit doprava a stojíte v tom krajním pruhu, tož můžete i na červenou, samozřejmě pokud nic nejede... Taky se mi moc líbí, že max. rychlost na dálnicích je 100 km/h, takže žádná D1 se nekoná, klidně si všichni jedou stovkou nebo mírně více, proč taky ne, když ty highwaye vedou takovou krásnou krajinou, člověk se přece musí pokochat.

Tož to je asi zatím vše, hlášení z Time Out Farm Out.

Pohodička u Grahama

Tak už se nám náš pobyt u pana domácího Grahama blíží ke konci a v neděli míříme na další wwoofingové místo v Langley, městě blíže k Vancouveru. Musím říct, že první wwoofingová zkušenost je alespoň pro mě super, mám dobrý pocit, že jsem udělala něco, čímž jsem pomohla. S Martinou jsme kromě vyplevelení několika míst kolem domu a v zahradě taky zvelebily kousek lesíka pod cedrem, které teď skýtá krásné posezení, navíc Graham pověsil na strom světýlka v podobě velkých koulí, takže v noci to místo vypadá jak Party Tree v Hobitíně. Taky jsme udělali venkovní ložnici, což je venkovní stan s moskytiérou, v němž je postel a nějaký nábytek a lampička, je to vzadu v lese za domem, je to moc hezké a super pohodlné.

Dneska jsme vezly s Martinou pana domácího do nemocnice, neboť tam podstoupil lékařský zákrok, operaci kolene laparoskopií pod celkovou anestezií. K našemu velkému překvapení si pobyl Graham v nemocnici cca 4 hodiny, což nám oběma připadalo dost zajímavé, neboť v ČR s podobným problémem člověk leží v nemocnici cca 4 dny a těsně po operaci je na JIPce a tak. Tady Vás ráno někdo doveze, oni si udělají své, počkají půl hoďky, kdyby něco a šup domů. Naštěstí to Graham přežil zatím v pohodě, vyfasoval léky proti bolesti a je to. Nicméně jsme poznaly nemocnici v Chilliwacku a pevně doufáme, že se do žádné nepodíváme jako pacientky.

Jinak dneska teda byl zatím největší pařák, prý 32 stupňů, čehož jsem se v Kanadě nenadála, všichni, kdo mě znají, musí se mnou soucítit, jak to musí být hrozné, ale kupodivu jsem to zatím přežila, asi proto, že jsem odpoledne strávila asi hodinu v té superledové řece, co nám teče kolem domečku a chladila jsem si zavařený mozek.

Jinak už třetím dnem je s námi tady Grahamova bývalá wwooferka Antonia z Londýna, která ho přijela navštívit a dohlédnout na něj po operaci, protože my bohužel v neděli odjíždíme. Je to skvělá holka v našem věku (myslím 32 nebo tak) a tak večer vždycky sedíme, popíjíme vínko a probíráme všechno možné.

Taky se už pěkně sžívám se svým autíčkem, několikrát jsem jela do města a až na jednu mírnou kolizi (pouze ústní) na podivně značené křižovatce jsme vyvázli bez šrámů:-))). Bohužel už asi vždycky budu muset mít auto s automatickou převodovkou, protože je to silně návykové...

No, a to je konec hlášení pro pátek 17.7.

Máme nové auto!

V pátek jsme jeli s panem domácím do města Chilliwack, protože potřeboval jít na kontrolu k lékaři. Je to asi 40 minut cesty směr Vancouver... Kromě toho, že jsme si daly snídani, potkali paní jménem Sonia a nakoupili spoustu věcí k jídlu, zmínily jsme se také, že bychom ráda zakoupily starší ojetý vůz, který by nás spolehlivě po celý rok vozil po Kanadě. Naše poznámka nebyla zcela nevinná, neboť jsme samozřejmě věděly, že pan domácí se po celý život živil tím, že prodával auta, tudíž se v nich docela vyzná. Naše přání se mu stalo rozkazem a strávili jsme den tím, že jsme obleli pár autobazarů i soukromníků, kteří prodávali auta a nakonec jsme v Hope narazili na náš budoucí kočár - Stříbrného šípa. I když musím přiznat, že já jsem se zamilovala do každého auta, které jsme viděly:-)))). Ale Šíp nakonec vyhrál a tady ho máme. Hurááá, konečně budeme mobilní a budem se moct přemisťovat lépe po Kanadě. Dneska jsme byli autíčko poprvé projet, no budu muset hodně cvičit, protože jsem od loňské autoškooly neřídila a couvání a parkování není mojí silnou stránkou:-))). Auto nebylo drahé, ale docela nepříjemná věc je, že Vám nedají v Kanadě poznávací značku, dokud i nezaplatíte alepoň základní pojištění, které je opravdu doooost drahé, ale boužel je to povinné, ale aspoň máme tu krásnou značku s nápisem Beautiful British Columbia, což je přece nejdůležitější, že?:-)))

V sobotu jsme byli na party u nedaleké sousedky Sue, jejíž manžel slavil narozeniny, nevím kolikáte, jmenuje se Henry a byla to taková garden party, ale v lese, popíjení, hry, špekáčky atd. Když jsme si opíkali špekáčky, všichni se divili, protože my jsme si je s Martinou samozřejmě po česku nařízli, jak je dobrým zvykem a pak je snědli s nějakým rohlíkem, ale všichni místní si je udělali jako hotdogy a dávali do rozkrojenýo rohlíku... Pár fotek z party zde. ten den byl docela pařák, ale dalo se to celkem vydržet, naštěstí pro mě se včera docela dost ochladilo, takže jsem se dostala na svou oblíbenou teplotu kolem 20 stupňů. Na party jsme potkali taky dvě holky z Německa, Katie a Nellie a jednoho chlapce z Francie - Benoita. Všichni dělají u Sue wwoofery, tak jako my s Martinou u Grahama.

Dneska jsme si jeli vyzvednout naše nové auto do Hope, opět jsme zavítaly do korálkárny, naštěstí jsme neměli moc času, ale definitivně se tam ještě jednou musíme podívat a pořádně si tam nakoupit do zásoby. Pan majitel obchodu Randy se živí taky vyřezáváním ze dřeva, je dost šikovnej a taky mooooc sympatickej.-))).

Tak toť prozatím vše z Canada News, děkujeme, že jste si vybrali náš blog ke čtení:-)...

Hope

Jsme už čtvrtým dnem v Hope a docela si to užíváme. V neděli odpoledne jsme Greyhoundem dorazily na zastávku ve městě, kde na nás už čekal náš živitel na příštích 14 dní. Začala naše první wwoofingová štace. Wwoofing je docela rozšířená a známá věc po světě, v podstatě spočívá v tom, že dojedete k někomu domů (většinou se jedná o farmu, ranč nebo aspoň zahradu) a za byt a stravu pomáháte s pracemi kolem domu, zahrady a tak. S Martinou jsme se rozhodly, že strávíme léto wwoofováním, abychom si užily prázdniny a trochu cestování a neutratily moc peněz.

Takže jsme v Hope, městečko cca 2,5 hodiny východně od Vancouveru, v nádherném Fraser Valley, kolem hory, řeka, prostě nádhera.

Náš domeček (už jsme si hoskoro přivlastnily:-)) je u řeky Coquihalla, což je rameno větší Fraser River a obývá ho pan Graham, cca 55 let, se psem Keeperem, kterého jsme si okamžitě zamilovaly (toho psa:-))), ale Graham je taky super. Je to asi 7km od Hope a je to fakt super, škoda, že na druhém břehu řeky je celkem frekventovaná silnice, ta totiž tak trochu kazí dokonalý dojem z tohoto místa, ale i tak je to samozřejmě nádhera.

První den jsme společně s panem domácím shlédly naučný film Rambo - The First Blood, který byl filmován v Hope a nedalekých Othello Tunnels, což jsou tunely bývalé železnice, které jsou vykutány ve skále a vedou na řekou. Celé město tím filmem docela žije, dokonce mají mapky, kde jsou vyznačena místa, kde se točilo, a turisti se na to chodí dívat.

Pan domácí je docela v pohodě týpek, moc to neřeší, můžem si dělat co chceme, my house is your house, my food is your food:-))), takže pohoda, vyplevelily jsme dva záhonky, otrhaly strom s třešněma (mňam, takový ty srdcovky...) a dneska jsme si vymyslely "Project Flowers Garden", neboli taková malá zahrádka s kvítkama tady chátrá, tak ji asi vyplevelíme a zušlechtíme a zkrásníme. Pořád nám za všechno děkuje, co se týče jídla, jednou vaří on, jednou my, zkrátka pohoda. Spíme v takovým malým pokojíčku, musím říct, že se tady fakt dobře spí.

Pes Keeper je fakt drahoušek, moc přítulnej, pořád za námi chodí a chce se mazlit a pohladit a pomáhá nám s pletím (tím, že si lehne přímo do záhonku a překáží:-))), je to zlatíčko. Jsou mu 2 roky, takže je to mladíček ....

Pan domácí je hodnej, akorát některý věci na můj vkus jsou až moc ulítlý:-))), tím myslím to, že věří, že už 2x umřel, a že ho zachránili andělé, takže dle jeho slov teď v tomto domě přebývají modré bytosti, které ho chrání, to jsou zřejmě ti andělé, taky tvrdí, že cítí energii, že umí léčit a věří v převtělování. Výsledkem je, že zatímco mě to jde jedním uchem tam druhým ven, Martina usíná s obavami, abychom náhodou neviděly ty modré bytosti nebo jiné duchy...

Včera jsme jeli do města, kde jsme s Martinou navštívily místní podnik U Soba, kde jsme si daly mňamkovní kafe a něco na zub, ale hlavně jsme šly do korálkárny, kde jsme zakoupily pár kousků a večer jsme vyrobily jeden provázkovokorálkový náramek, kterej se teda moc nepovedl, ale je to takový prototyp a příště už budeme vědět jak na to. Z města jsme se rozhodly, že půjdeme zpátky pěšky, což je těch 7 km, vybraly jsme si cestu lesem, trochu jsme bloudily, nakonec jsme ale dorazily k Othello Tunnels, které jsou kousek o nás, ale bylo to docela strašidelný, protože bylo už tak kolem půl osmé večer a v lese bylo přítmí a v tunelech tma, naštěstí jsou krátké a na konci byli nějaký lidi, ale docela jsme se bály:-))).

Máme z Hope nějaké fotky. Jinak pan domácí má jakejsi wifi router, takže high speed Internet je v celém domě a celý den, takže můžeme kdykoliv využít a psát a skypovat a ICQovat, takže to je celkem fak, že můžeme být ve spojení s domovem.

V sobotu jsme s panem domácím pozvaní na party k sousedům, je to kousek po cestě od nás u řeky, nějaká paní Sue tam má takovej malej retreat a její manžel slaví narozeniny, bude to prý něco jako táborák, opíkání špekáčků a hraní her, nějaká kytara a tak, tak se docela těšíme.

Jo, jinak včera jsme si koupily v Hope dvě lahve vína, právě dopíjíme tu druhou, pan domácí prý nepije, ale svěřil se nám, že měl loni jedno pivo, takže úplnej abstinent prý taky není.:-))). Jo jinak celý dny běží v televizi pořady o Michaelovi Jacksonovi, viděly jsme to už snad 100x, pan domácí to celkem prožívá, včera jsme se dívali na pohřeb a svorně u toho slzeli...

Odjezd z Vancouveru

Dneska se přesouváme z Vancouveru do Hope, kde na nás čeká jistý Graham Zillwood a budem tam asi okopávat záhonky nebo co...:-))). Pojedeme slavným Greyhoundem, Hope je cca 2,5 hodiny východně od Vancouveru, někde v lese a u řeky Koquihalla, moc se na to těšíme.

Včera a předevčírem jsme opět celý den chodily po Vancouveru, máme v nohách snad tisíc mil, navíc je tady docela pařák, takže pěkně ve vedříčku si tsdy chodíme. Sice to trochu mírní větřík od moře, ale i tak je fak vedro. Navzdory tomu, co nám bylo řečeno, že tady každý den prší, tak tady od našeho příjezdu nespadla ni kapka, je pořád azuro, nebe bez mráčku a teplo.

Navštívily jsme několik místních pláží, nejslavnější je asi Jericho Beach, no bylo to tam docela fajn, mega lidí, ale já na ty pláže moc nejsem, no, jak nám bylo vedro, tak jsme si stanovily cíl, že v prvním Starbucks Coffee to zapíchnem a dáme ledovou kávu, jenže jako na potvoru jsme celej den nenarazily ani na jeden Starbucks (i když jinak je jich tady mega, na každým rohu), takže jsme nakonec skončily v McDonaldovi, ale zase jsme mely po dlouhé době teplé jídlo, takže nakonec byl Mekáč naše záchrana. I když Martina na ty fastfoody moc není, takže si aspoň setřela ubrouskem z housky ciabatty s kuřecím řízkem majonézu:-))).

Eskapáda s telefony - po příjezdu jsme zjistily, že nám nefungujou, protože prý jsou na nějaké jiné frekvenci. Martině nakonec funguje, protože má nějaký, co tu frekvenci má a vyhledalo jí to síť, ale mě nic... No a taky jsme si chtěly zařídit místní číslo, takže jsme se šly poptat operátora. Je to docela drahá záležitost a navíc, věřili byste tomu, platí se tady i za místní příchozí hovory dokonce i za příchozí SMS... Fakt děs. No, takže telekomunikační situaci necháme na jindy, protože stejn to teď zase tak nepotřebujeme.

Včera jsme byly v Muzeu antropologie, bylo to moc super, samé totemy a místní kultura, indiáni a jejich zvyky a tak, dost zajímavé. Máme z něho i pár fotek.

Katka: Canada Day

Včera jsme šly do města, že si vyřídíme SIN (social insurance number), abychom mohly pracovat. Když jsme tam dorazily, tak nám paní v infocentru sdělila, že dneska máme smůlu, protože je svátek a všechny úřady jsou zavřené... No my jsme si říkaly, proč jsou plné ulice lidí mávajících vlaječkama... Tak jsme se přidaly k oslavám, bylo totiž něco jako den nezávislosti Kanady, neboli Canada Day. Všude davy, na každém rohu nějaká kulturní produkce, uprostřed města mezi mrakodrapama jakási marihuana party - bylo to před muzeem a hrála tam nějaká alternativní hudba, na zemi na trávě seděli lidi oblečení v oděvech s motivem konopného listu a opodál postávala policie a hlídala je, aby se jim nic nestalo:-). No není to liberální země? Shlédly jsme i místní umělkyni Laurell a zavítaly do Stanley Parku, je fakt obrovskej, viděly jsme tam mývala...

Jsme celkem na větvi z dnešního pohovoru na úřadě, kde jsme si dneska vyřídily to SIN...úředník byl totiž děsně milej. Jakože fakt hodně, to prostě není ani možný. Absolutně ho neznepokojovalo, že jsme si zapomněly adresu, kam chceme poslat kartičky, naopak, pomohl nám ji vygooglit, vtipkoval na účet mojí fotografie v pasu (je fakt hrozná) - prý "Wow, what happened here...?":-). Martině naopak řekl, že na fotce v pasu vypadá jako jedna s Charlieho andílků (nakonec jsme se shodli, že asi jako Cameron Diaz), no zkrátka docela osvěžující oproti zážitkům na českých úřadech.

Dneska bylo dost vedro, takže chození po městě nebylo úplně ideální, ale i přesto úspěšné, protože jsem zavítaly do outdoorového obchodu Mountain Equipement Co-op a staly jsme se celoživotními členkami (bez členství tam člověk nemůže nakupovat a my jsme hrozně chtěly ty malinký batůžky na výlety:-)), navíc Martině se po dlouhém vysvětlování podařilo sehnat redukci do zásuvky, moje redukce jí nějak nefunguje na šňůru... No a navštívily jsme první korálkárnu a na ruce se mi již skví první kanadský výrobek z korálků a pružné gumičky:-).

Koleje super až na kuchyňku, neboť v ní je jen mikrovlnka, ale nic jinýho... Nevím , jak ostatní, ale my běžně s nádobím necestujem, takže naše původní plány, že si třeba i něco uvaříme, vzaly za své, tudíž se stravujeme ve fastfoodech nebo rohlík a něco (to něco bylo doposud vždycky takový pomazánkový máslo Philadelphia...)... Jo a Starbucks Coffee nás asi zruinuje, ale když to se nedá, když tam mají tak dobrý kafe a buchty a všechno a navíc je na každým rohu, no tak co má člověk dělat?

Jinak Vancouver je fakt hezký město, je tu čisto, svěží vzduch od moře a je obklopeno horama. To mě fascinuje, protože kamkoliv se podívám, vidím hory. Neskutečný pohled na mrakodrapy a za nimi zasněžené vrcholky hor.

Nicméně obě se těšíme, až se z města vydáme právě k těm horám a odjedeme do méně obydlených končin.

Dneska jsme zakoupily lahev vína z místní produkce, tak dneska asi s jednodenním zpožděním oslavíme Canada Day...

Katka - Vancouver - první dojmy

Tak jsme tadyyyyy ... Včera v15.25 místního času jsme přistály na letišti ve Vancouveru. Téměř 10 hodinový let jsme přežily bez úhony, já jsem si to dokonce celkem užila... (Martina to vidí asi jinak:-)))... No každopádně přežily jsme a jsme zde. Zjištění č. 1 - všichni jsou neuvěřitelně milí a vypadá to, že jejich největší starostí je pomáhat zmateným pocestným, jako jsme my. Počínaje imigračním úředníkem jsme se ocitli v rukou ochotných, usměvavých lidí, kteří nám usnadnili start (no dobře, řidič MHD byl o kapánek méně milý, ale to asi bude nějaký syndrom všude na světě - ale jak může prostý obyvatel z Brna tušit, že se ty mince hází rovnou do toho kovovýho něčeho a z toho vyleze ten lístek??)

Z letiště jsme jely tedy MHD na University of British Columbia, kde jsme na kolejích měly ubytování. Párek mladých lidí si všiml našeho bezradného zírání do mapy, takže se nás ujal (taky jeli na UBC) a zdárně jsme dorazily do místa určení... no, zdárně... pravda je, že moje tělo nezvyklé prudšího pohybu umíralo pod tíhou 20 kg batohu, ale nakonec jsme to zvládly s konstatováním, že výměna batohu za menší byl nejlepší tah, který jsme mohhly udělat... potěšení z cesty umocňoval fakt, že párek PhD. studentů (mimochodem slečna studovala něco jako Food resources studies ze sociologického hlediska) si myslel, že jsme též studentky a že po té dlouhé cestě vypadáme fakt dost fresh (necítily jsme se tak:-))... Přemýšlíme, že budem všem říkat, že je nám 25... Vypadáme na to, ne?:-)

Koleje super, máme internet:-) (nadšený výkřik závisláka)... Protože, zjištění č. 2 - nemáme signál na mobil... vůbec... Kanadské telekomunikace zřejmě nějak nekomunikují s českýma...

Univerzitní kampus je nádherný... Takový super městečko se stromama a u moře a racci a tak. Šly jsme se projít na pláž--- fakt krása, moře a hory, na nichž je sníh. A na pláži??? No co byste čekali na pláži, kde je napsáno na ceduli, že je to Optional Clothing Beach? Naháči, všude samí naháči... A taky oblečení lidi, protože oblečení je přece optional:-))). Pláž pěkná, písek a kameny... pláž se jmenuje Wreck Beach a je to slavná enkláva naturalisticky smýšlejících místních naháčů (mimochodem patří k UBC) a můžete tam potkat potulné naháče prodávající jídlo nebo třeba zmrzku...

Zjištění č. 3 - na všech SPZ na autech mají místní (zcela oprávněně) napsané Beautiful British Columbia... No není to prostě super???

Martina si dává ranní rozcvičku (je zde 7.00 ráno) a pochvaluje si, jakou má krásnou deku na cvičení (původně určenou na přikrytí).

Zjištění č. 4 - jídlo v universitním marketu bylo docela drahý, daly jsme si k véči pečivo se sýrem a mrkev... Asi to tak bude všude, no každopádně odtučňovací kúra mi vůbec neuškodí.

Toť prozatím vše.. z Canada News - Katka