Opět v civilizaci

Tak jsem zase zpět v civilizaci, tzn. že po pěti týdnech můžu používat přístroje poháněné elektřinou, svítit si žárovkou, prát si v pračce a ne na valše a připojit se k Internetu:-). Ačkoliv můj pobyt na ranči Outpost at Warden Rock nezahrnoval všehny tyto vymoženosti, přesto byl výjimečný, super a nezapomenutelný.

Bez jakékoliv předchozí zkušenostií s jízdou na koni jsem se rozhodla strávit téměř poslední týdny mého pobytu v Kandadě typicky po kanadsku ... v koňském sedle. Na wwoofingové internetové stránce jsem si vyhlédla výše zmíněný ranč a 17.5. jsem se tam na pět týdnů odebrala. Že tam není elektřina jsem nevěděla, jen že nemají Internet...

Věděla jsem však, že na ranč se nedá dojet autem a že tam lidi jezdí koňským povozem. Tak jsem byla vyzvednuta v Banffu majitelkou Julie a vyrazily jsme. Po cestě mi bylo řečeno, že vyzvedeneme nějaký koně a pak že míříme do kempu Big Horn, kde se nechá auto a dál se jet nedá. Vrtalo i hlavou, co uděláme s těma koňma, tak jsem se zeptala, no a prý že na nich pojedem na ranč. Jsem byla trochu překvapená a tak jsem Julii připomněla, že tak nějak na koni neumím, prý že OK, že to zvládnu. Tak trochu mi vrtalo hlavou i to, co udělám na koni se svou obří těžkou 65 litrovou gemmou, ale tak jsem si říkala, že to mají nějak pořešený, tak nějak jsem si nedovedla představit, jak na tom koni s tím batohem balancuju:-).

Cestou jsme kdesi uprostřed ničeho na nějakým ranči zapřáhli za auto přívěs pro koně a vyzvedli 4 koně. Tož zase mi to začalo vrtat hlavou, páč jsme byly jen dvě a koně 4, a to mi tak nějak nešlo do počtu, tak jsem se zase zeptala. Prý, že každá na jednom pojedem a jednoho povedem. Prý, že to je brnkačka a nemám se děsit. No, já jsem se neděsila, právě naopak, mě to přišlo děsně super, dobrodružný a báječný. Takže jsme kolem 7 večerní dorazily do kempu Big Horn, kterej sám o sobě byl totálně mimo civilizaci, po cestě jsme viděly stáda divokcýh koní, no paráda.

Osedlali jsme dva koníky, můj batoh zůstal v autě, prý zítra pro něj někdo zajede, tak jsem sbalila kartáček a pastu do sedlové tašky a vyrazily jsme. Následující skoro 3 hodiny byly jak ve snu, prostě nádherná krajina a já uprostřed a na koni, neuvěřitelný. Potkaly jsme jeleny a kojota.

Na ranč jsme dorazily kolem půl jedenácté večer, akorát jsme se najedli, byla mi přidělena postel v útulné chatce a stále omámená jsme ulehla ke spánku.

Během následujících pěti týdnů jsem se naučila osedlat koně, jezdit na něm (= sedět, nespadnout, zatočit, zastavit, seskočit:-)), dát na koně postroj, zapřáhnout koně do povozu a řídit povoz s koněma. To byla ta lepší část. Wwoofingové povinnosti však zahrnovaly další práce jako natírání, sekání dřeva, vaření, krmení koní, a naše nejoblíbenější každodenní "shit picking" neboli čištění koňských výběhů, které tady nazývají corrals. Vzhledem k tomu, že tam bylo cca 25 koní a každej to udělá denně tak 7x, dokážete si asi představit, kolik toho bylo:-). Rozvíjeli jsme na to květnaté teorie a dokonce to navrhovali jako téma diplomové práce na nějaké zemědělské škole. Třeba by nějakej student vymyslel způsob, jak to udělat, aby se to nemuselo dělat:-).

Protože na ranči nebyla elektřina, tak to tam mají zařízený všechno jinak a musím říct, že to fakt funguje, a kdyby se nějak zařídila ta pračka a Internet, tak bych si to dokázala představit i jakože na život:-). Ale prát špinavý prádlo (fakt hodně hodně moc špinavý), jako rifle, bundy, mikiny a tak, na mrňavé valše, to se prostě nedá. Taky jsem já prasátko jedinou mikinu za celejch pět týdnů neprala, rifle jen jednouu a vítězoslavně jsem to tam pak všechno nechala, páč to už by ani pračka nespravila....

Jinak na nákup potravin je na ranči potřeba celej den, páč nejdříve se vezme povoz, s tím se jede do kempu cca 1,5 hodiny, pak autem do Calgary cca 2,5 hodiny, pak zpět do kempu, naložit na vůz a pak na ranč, takže na nákup se jezdí tak jednou týdně maximálně. Když něco dojde, holt to není. Největší problém je s chlebem, neboť ten jejich nadýchanej hnus je potřeba sníst tak 3 krajíce, aby člověk začal cítit, že něco jí, takže v počtu 10 lidí jsou to dva bochníky ke snídani, takže chleba většinou dojde tak druhej den a pak se to řeší jinak. Takže já osobně už nikdy nechci palačinky ani vidět:-), dovedete si představit každej den pancakes k snídani, a to se vším jako vajíčka, slanina, párky, marmeláda, nutella, burákový máslo, sirup, jogurt, brambory apod? Já jo, ale teď zrovna jsem s palačinkama skončila:-). Jinak jsme ale hladem netrpěli, spíše naopak, ale těžká práce si vyžaduje hodně energie.

Po wwoofingové stránce to bylo nejtěžší místo, kde jsem byla, páč majitel farmy Tim si to nějak špatně vyložil a wwoofeři tam pracujou každej den od 7 do 7, sice s přestávkama, ale i tak a za celejch pět týdnů jsem měla jeden den volno. Tož jsme se společně modlili, aby pršelo, páč to se pak nedá moc dělat venku a můžeme si oddechnout. Kdyby to nebylo na tak krásným místě a nebýt ježdění na koni, asi bych nebyla tak nadšená, ale protože jsme tam byli parta lidí, dost jsme si to užili, zažili spoustu srandy, a tak se to dalo v pohodě přežít. Myslím, že jsme brzy přišli na to, jak si z toho udělat báječnej pobyt, zkrátka jsme se u každé práce bavili:-). Hodně oblíbené bylo sekání dřeva na takové sekací mašině, taky kydání hnoje, zejména jsme se snažili na vidle zachytit lejno koně právě vykonávajícího potřebu. Dost často se nám totiž stalo, že než jsme vyčistili jeden výběh, přibylo tak cca 5 lejn:-). Hodně srandy jsme si užili při skládání sena do stodoly. Na ranč bylo totiž postupně přivezeno cca 500 takovejch těch obdélníkovejch balíků sena, který jsme museli vyložit a naskládat do různých stodol a tak. Jeden balík je těžkej jak potvora, ale byla to sranda, stát na seníku a podávat si ty balíky a tak. Člověk si fakt začně užívat úplně všechno...

Na ranči měli dost vytuněnej vodní systém. Dole u řeky bylo čerpadlo, který pumpovalo vodu nahoru do trubek a ty rozváděly vodu do různejch nádrží, jako u kuchyně, sprchy a do koňských zásobáren an pití. Sprcha byla super, pod nádrží se zatopilo dřevem a za hoďku byla horká voda. To stejný v kuchyni, na nádobí. Měli tam ledničku a mrazák, oboje fungovalo na plyn. Plynová trouba taky:-). Svítili jsme si olejovýma lampama a svíčkama.

Když jsem přijela, bylo docela teplo (= cca 15 stupňů), ale pak se ochladilo. 29.5. ráno bylo 5 cm čerstvého sněhu a sněžilo celý následující týden. Sníh ale vždycky roztál a neudržel se na zemi. Pak se trochu oteplilo, ale 15.6. ráno jsme měli 3 cm sněhu:-), přes den roztál, ale ráno jsme stačili postavit malýho sněhuláka:-). Oficiálně musím prohlásit, že tohle byla nejdelší zima v mým životě, a protože to bylo v Kanadě, tak myslím, že to je OK:-).

Osazenstvo na ranči se skládalo z majitele Tima Bartona, který provozuje ranč jako turistiské místo, kam v létě lidi jezdí na pobyty s ježděním na koni. Dále tam byl Dennis, Timův kamarád, který vypomáhá s každodenními povinnostmi. Dennis byl strašně hodnej a milej, zatímco Tim se dá charakterizovat jediným slovem, a na tom jsme se všichni shodli = blbec (jerk:-))).

Wwoofeři: Ina z Něměcka tam byla celou dobu co já, Melanie a Ivonne z Neměcka odjely po týdnu, přijely totiž dříve. Paul a Kelsey z Kanady odjeli asi po 2 týdnech. Ninja a Joke z Holandska přijely o 3 dny později než já a odjely se mnou. Leonie z Německa, Roman ze Švýcarska a Kim z Belgie dojeli stejně na poslední moje dva týdny a odjeli se mnou a Coralie z Francie přijela na poslední týden a bude tam až do konce srpna. Poslední týden přijela taky Clara z Rakouska, co nám pak vařila, takže jsme tam měli dost rozvětvenou evropskou komunitu. Na pár dní tam přijel taky Timův známý George, mocc milej starej pan farmář, co chová tažné koně, přijel se svou manželkou a její sestrou, Vivian a Marian, vařily nám a byly to takový naše babičky, pekly koláče a staraly se, abychom měli každý den dostatečný přísun potravin:-). Taky s něma přijel vnuk Greg, kterej po večerech lítal po lese s puškou a střílel na všechno, co se hnulo.

No, a zbytek zase příště:-))). Tady jsou nějaké super fotky.