Tak bych řekla, že mě tady asi všichni považují za exota. Ne, že by mě to nějak extrémně vadilo, ale rozhodně zde necítím domácké prostředí, a ať chci nebo ne, musím srovnávat s Kanadou, kde to bylo tisíckrát jinak. Holt je to venkov a tradiční rodina je zde základem. Žena po třicítce, která nemá děti, manžela, či alespoň přítele, příslib rodiny, je tak trochu divná. Navíc si cestuju a jezdím po horách, místo abych se na plný úvazek věnovala hledání vhodného (= jakéhokoliv, protože už mi ujel vlak) partnera. Muži zde pevnou rukou vládnou rodinám, ženy podřízeně dělají vše, by muži byli spokojení. Mám v práci dva stálé kolegy, jeden cca 45, druhý kolem 50. Do práce jezdí na lyžích kolem 9.30, z práce ve 4, aby stihli lanovku. Takže ranní úklid a příprava, stejně jako konečný úklid, což občas bývá nejtěžší práce, jsou na náš ženách. Přitom pánové mají navíc tringelty, peníze stejné jako já, a že by se rozdělili se mnou a slečnou v kuchyni? Ne... Prostě je to asi normální, že chlap má víc peněz za míň práce... Pokud je náhodou poprosím o pomoc, tak odmítnou, nebo to aspoň okecají. Takže jaké bylo moje překvapení, když jsem poprosila kolegu o pomoc se zvedáním lavic a židlí na stoly na konci dne a on mi odpověděl, že nemůže, protože má něco děsně důležitého na práci, ale stál dál a jen nečinně přihlížel. Takže co si neudělám sama, nemám. Paní vedoucí v kuchyni se ještě na mě tak divně dívala, jakože proč ho žádám o pomoc, to mám přece udělat já. To stejné brigádníci, mladí kluci kolem 18, myslíte, že sami od sebe s něčím pomůžou? Na žádost o odnesení těžkého kýblu s vodou protočí oči a no jo, tak my to teda uděláme. Přitom my ženy to děláme denně několikrát a oni stojí a koukají na nás.... Neuvěřitelné. Chápete to? Prostě stará teta, co nám občas vypomáhá v kuchyni, dělá všechno co může, a ti mladí borečci se na ni dívají, protože to pro ně je normální? Taky tomu odpovídá historka, kterou místní učitelé lyžování říkají svým studentům. Místní lyžařská škola se jmenuje Smarty Land a maskotem je Smarty. Instruktoři berou děti na vyjížďku lanovkou, kde po cestě je jeskyňka, kde žije paní Smartyová a nikdy nevychází ven. Čeká totiž doma na pana manžela Smartyho, až se vrátí domů. Myslím, že pro studenty Gender Studies by tady byla úrodná půda.
Obdivuju všechny, kteří se odstěhovali do země, kde nerozuměli ani slovu a vydrželi tam zůstat. Já osobně se už dost těším domů. To, že nezmám jazyk, je pro mě téměř nepřekonatelnou překážkou. Zatímco moji kolegové spolu celý den brebentí a vyměnují si životní moudra, já mlčím. Mlčím v podstatě pořád, protože na mě nikdo ani nemluví. Proč taky, já jsem přece ta divná holka, co stejně ani nerozumí, tak co se budem namáhat, svou práci si udělá, nic víc od ní nepotřebujeme... Navíc, kolega, kterého jsem tuhle požádala o pomoc, tak nějak od té doby totálně ignoruje moji přítomnost a neodpovídá ani na přímou otázku směrovanou na něj.
Mno a taky tady hrozně moc lidí kouří, teda skoro všichni. A sedíte u stolu s kuřáky, no tak dobře, klidně ať si kouřií, ale oni si zapálí, aniž by se zeptali, když zrovna jíte. Čoudí rovnou pod nos nad talířem. Tuhle jsem jela lanovkou, takovým tím vajíčkem, dolů z práce se svými dvěma 18 letými kolegy a oni si bez zeptání zapálili. Můj protest byl k ničemu a jelikož se z lanovky nedá za jízdy vystoupit, dojela jsem dolů naprosto vyuzená, jako bych strávila den v hospodě. No, co má člověk v takové situaci dělat? Výchovná řeč je nanic, zvlášť když neumím německy:-) a stejně by jim to bylo jedno.
Mno, tak to byla ta negativa.
Jinak je tady krásně. Když je jasno, východy a západy slunce jsou neuvěřitelné. Lyžovačka je super a taky tu mám pár kamarádů, takže si aspoň občas pokecám, ale taky ne moc, protože proč mluvit anglicky, když je ve společnosti jen jeden člověk, který neumí německy, že. No, prostě mi chybí lidi, to je ten problém.
Takže po naprosto pozitivní zkušenosti z Kanady je zde tak trochu negativní zkušenost z Rakouska. Ale je to tady všechno o lidech, občas mám pocit naprosto nepřátelského ovzduší, a to mi vadí.
úterý 25. ledna 2011
čtvrtek 6. ledna 2011
Nový rok, nový krok?
Ne každá práce na horách je tak zábavná jako vlekařina v Kanadě. Zatímco tam jsem to prožívala jako takovou napůl pracovní dovolenou, jako pobyt na horách, při němž si občas zahážu trochu lopatou, práce v horské hospůdce je prostě dřina a není na ní nic zábavného. Navíc, když kolegům nerozumíte téměř ani slovo, kontakt s nimi je prostě tak trochu limitovaný. Ale neztrácím optimismus, to by bylo (zatím) proti mojí povaze a snažím se z toho vytřískat, co to dá. Aspoň ta lyžovačka, co jsem zatím prožila, byla super:-). Jinak vlekaři tady nejsou vůbec tak free, cool a in jako v Kanadě, vůbec lyžaře radostně nevítají, nepokecají a navíc jsou to samí chlapi. Prý tady ženy nenajímají, protože podle nějakýho zákona by jim museli postavit oddělený záchodky a šatny. Navíc vlekaři tady prý nesmí během práce lyžovat, to je teda otrava!
Do vánoc to bylo v hospůdce lehárko, občas i nuda, když jsme za celý den neměli víc než 10 hostů, člověku se to strašně vleče. Ale úderem Vánoc se to obrátilo a člověk neví, kam by dřív skočil, vypadá to, jako by se snad všichni domluvili a rozhodli se, že zaskočí při lyžovačce zrvna k nám. Prodírat se mezi přezkáčemi obuté lyžaře s platem vachrlatých nápojů není nic moc, ale tak zvykla jsem si a občas pokecám s nějakou tou českou, slovenskou nebo aspoň anglicky mluvící výpravou.
V podstatě to probíhá takto. Ráno cca v 8.30 dorazíme do hospůdky, začněme s přípravami v kuchyni, což obnáší balení příborů do ubrousků, vaření a loupání brambor, krájení sýra, šunky, salátu, cibule apod. Zapojí se veškerý personál, protože v lokále není ani noha. Kolem desáté se objeví první zmrzlíci nebo lyžaři, kteří lyžují po česku (dvakrát sjet, hospoda, dvakrát sjet, hospoda, dvakrát sjet, hospoda atd. atd.). Do cca 11.30 je to celkem v pohodě, ale pak to najednou vypukne, všichni se nahrnou na oběd, a to je teda teprve tóčo. Navíc naše hospůdka je dvoupatrová, takže se vždycky sázíme, kdy první hosti budou muset jít nahoru, kam já osobně děsně nerada chodím, páč se bojím, že na schodech uklouznu a celou úrodu, co nesu v ruce, na někoho převrátím. Zatím jsem jenom jednoho anglicky mluvícíhio lyžaře polila kafem a fantou, když se mi podařilo špatně postavit tác na stůl. Vzal to ale sportovně, jak jinak, lyžař:-). Od Vánoc mám taky dva stálé kolegy, aby se to nepletlo, jmenujou se Hans a Hannes, já jim pracovně říkám H + H, dva starší chlapíky, z nichž Hannes má ještě jako bokovku práci hrobníka, jak jsem se dozvěděla jeden den, kdy nedošel, tak mi to vysvětlili, že když někdo umře, tak musí vykopat jámu. Asi to nebude tak často, protože zatím chyběl jen jednou.
Mno a do 15.00 se člověk nazastaví, ale pozitivní na tom je, že čas letí tak rychle, že než se nadějem, najednou je konec. No a pak všechno pěkně uklidíme, utřeme stoly, vytřeme podlahu a jedem domů.
Jelikož máme v práci jídlo a pití zdarma, tak si vždycky dopoledne dáme takovou pozdní snídani a odpoledne pozdní oběd, už jsem vyzkoušela skoro celý jídelníček, musím říct, že je to všechno fakt moc dobré, mým velkým pokušením je zde jablečný štrůdl, který strašně miluju, a on si jen tak leží v kuchyni, jenjen si kus uříznout, mno a já si taky řežu...
Moje kamarádka Leonie, s níž jsem se seznámila v Kanadě na ranči, zde pracuje v místní lyžařské škole se svým bratrem Davidem, takže jsme se už párkrát setkaly a strávila jsem Silvestra s její rodinou, byli jsme na večeři v restauraci, kde jsem jedla snad jedno z nejlepších mas v životě, vepřové medailonky na grilu z domácích prasátek. Po večeři jsme se vydali na náměstí, kde se odehrál půlnoční ohňostroj, popíjeli jsme šampaňské z lahve, hudba vyhrávala, mělo to pěknou atmosféru, pak jsme si dali ještě svařák a nakonec jsme zašli do místního disko klubu, který je velikosti asi cca 5 x 5 metrů a věkový průměr tam byl (teda než jsme přišli) asi 14. Jinak stejné velikosti byl i místní vánoční trh, cca 5 stánků u kostela, ale mělo to takovou atmosféru, takže pěkné.
Jeden večer jsem se mohla dívat na televizi, aniž bych měla pocit, že něčemu nerozumím. Dávali Mistra Beana:-). Jinak mám dvacet německy mluvících programů, z nichž většinou nic nerozumím. Nicméně každé ráno před prací sleduju bedlivě McLoadovy dcery (McLoad Töchter), akorát mě štvě, že většinou nevím, co mají za problém, ale snažím se to aspoň odhadnout. Ale jinak se denně naučím několik nových slov či slovních výrazů. Dneska jsem se například naučila hnedle zrána, jak se řekne neprůstřelná vesta, myslím, že pro budoucí život je to pro mě v podstatě nepostradatelné slovíčko. Moje němčina však nabírá na obrátkách, hlavně v kuchyňském vybavení už se docela vyznám:-), také činnoti, které vykonávám každý den, mi nedělají problémy. Nicméně na konverzaci to ještě zdaleka nestačí, pokud ovšem nechci mluvit cca 5 sekund o počasí, což se většinou omezí na Heute nicht so kalt als Gestern nebo Heute mehr kalt als Gestern.
Štědrý den jsem strávila prací a následně popíjením svařeného vína a skypováním. Od domácích jsem dostala talíř vánočního cukroví a láhev vína, od zaměstnavatelů jako dárek péřovou zimní firemní bundu, která mi ale byla malá, tak jsem ji vrátila:-), další velikost byla zase i na mě obrovská, tak jsem bez bundy:-).
V mém bytečku je radiátor v kuchyni, který vytopí cca 10 cm dokola a udržuje byt suchý a ne úplně vymrzlý. Musím si ale přitápět v kamnech, což je super, zvlášť večer je to příjěmná pohodička, když dřevo praská a pěkně hřeje, nicméně jakmile oheň vyhasne, tak je najednou v ložnici docela zima, protože tam topení není, dveře do ložnice vedou skoro do kuchyně, kde je ten radiátor a kamna, aby aspoň trochu tepla šlo do ložnice, ale nad ránem je tam docela zima, takže můj zvyk spát v tričku a kraťasách zde vzal za své a nastoupily dokonce i ponožky (kdo neví, já nesnáším spát v ponožkách, ale třeba ve stanu, když je venku 5 stupňů, tak to překonám:-)).
Včera se mi do domečku nastěhovala 10 členná skupinka českých turistů, 5 chlapů a 5 dětí, takže takovej S Tebou mě baví svět, ale dělají bordel, jen co je pravda, mno, ale trochu si to u mě vyžehlili tím, že mě večer pozvali na skleničku(y), tak jo, chápu, že jsou na dovolené, stejně nejvíc dupou ty děcka.-). Ale v neděli zase odjíždí, tak bude zase klid:-).
Do vánoc to bylo v hospůdce lehárko, občas i nuda, když jsme za celý den neměli víc než 10 hostů, člověku se to strašně vleče. Ale úderem Vánoc se to obrátilo a člověk neví, kam by dřív skočil, vypadá to, jako by se snad všichni domluvili a rozhodli se, že zaskočí při lyžovačce zrvna k nám. Prodírat se mezi přezkáčemi obuté lyžaře s platem vachrlatých nápojů není nic moc, ale tak zvykla jsem si a občas pokecám s nějakou tou českou, slovenskou nebo aspoň anglicky mluvící výpravou.
V podstatě to probíhá takto. Ráno cca v 8.30 dorazíme do hospůdky, začněme s přípravami v kuchyni, což obnáší balení příborů do ubrousků, vaření a loupání brambor, krájení sýra, šunky, salátu, cibule apod. Zapojí se veškerý personál, protože v lokále není ani noha. Kolem desáté se objeví první zmrzlíci nebo lyžaři, kteří lyžují po česku (dvakrát sjet, hospoda, dvakrát sjet, hospoda, dvakrát sjet, hospoda atd. atd.). Do cca 11.30 je to celkem v pohodě, ale pak to najednou vypukne, všichni se nahrnou na oběd, a to je teda teprve tóčo. Navíc naše hospůdka je dvoupatrová, takže se vždycky sázíme, kdy první hosti budou muset jít nahoru, kam já osobně děsně nerada chodím, páč se bojím, že na schodech uklouznu a celou úrodu, co nesu v ruce, na někoho převrátím. Zatím jsem jenom jednoho anglicky mluvícíhio lyžaře polila kafem a fantou, když se mi podařilo špatně postavit tác na stůl. Vzal to ale sportovně, jak jinak, lyžař:-). Od Vánoc mám taky dva stálé kolegy, aby se to nepletlo, jmenujou se Hans a Hannes, já jim pracovně říkám H + H, dva starší chlapíky, z nichž Hannes má ještě jako bokovku práci hrobníka, jak jsem se dozvěděla jeden den, kdy nedošel, tak mi to vysvětlili, že když někdo umře, tak musí vykopat jámu. Asi to nebude tak často, protože zatím chyběl jen jednou.
Mno a do 15.00 se člověk nazastaví, ale pozitivní na tom je, že čas letí tak rychle, že než se nadějem, najednou je konec. No a pak všechno pěkně uklidíme, utřeme stoly, vytřeme podlahu a jedem domů.
Jelikož máme v práci jídlo a pití zdarma, tak si vždycky dopoledne dáme takovou pozdní snídani a odpoledne pozdní oběd, už jsem vyzkoušela skoro celý jídelníček, musím říct, že je to všechno fakt moc dobré, mým velkým pokušením je zde jablečný štrůdl, který strašně miluju, a on si jen tak leží v kuchyni, jenjen si kus uříznout, mno a já si taky řežu...
Moje kamarádka Leonie, s níž jsem se seznámila v Kanadě na ranči, zde pracuje v místní lyžařské škole se svým bratrem Davidem, takže jsme se už párkrát setkaly a strávila jsem Silvestra s její rodinou, byli jsme na večeři v restauraci, kde jsem jedla snad jedno z nejlepších mas v životě, vepřové medailonky na grilu z domácích prasátek. Po večeři jsme se vydali na náměstí, kde se odehrál půlnoční ohňostroj, popíjeli jsme šampaňské z lahve, hudba vyhrávala, mělo to pěknou atmosféru, pak jsme si dali ještě svařák a nakonec jsme zašli do místního disko klubu, který je velikosti asi cca 5 x 5 metrů a věkový průměr tam byl (teda než jsme přišli) asi 14. Jinak stejné velikosti byl i místní vánoční trh, cca 5 stánků u kostela, ale mělo to takovou atmosféru, takže pěkné.
Jeden večer jsem se mohla dívat na televizi, aniž bych měla pocit, že něčemu nerozumím. Dávali Mistra Beana:-). Jinak mám dvacet německy mluvících programů, z nichž většinou nic nerozumím. Nicméně každé ráno před prací sleduju bedlivě McLoadovy dcery (McLoad Töchter), akorát mě štvě, že většinou nevím, co mají za problém, ale snažím se to aspoň odhadnout. Ale jinak se denně naučím několik nových slov či slovních výrazů. Dneska jsem se například naučila hnedle zrána, jak se řekne neprůstřelná vesta, myslím, že pro budoucí život je to pro mě v podstatě nepostradatelné slovíčko. Moje němčina však nabírá na obrátkách, hlavně v kuchyňském vybavení už se docela vyznám:-), také činnoti, které vykonávám každý den, mi nedělají problémy. Nicméně na konverzaci to ještě zdaleka nestačí, pokud ovšem nechci mluvit cca 5 sekund o počasí, což se většinou omezí na Heute nicht so kalt als Gestern nebo Heute mehr kalt als Gestern.
Štědrý den jsem strávila prací a následně popíjením svařeného vína a skypováním. Od domácích jsem dostala talíř vánočního cukroví a láhev vína, od zaměstnavatelů jako dárek péřovou zimní firemní bundu, která mi ale byla malá, tak jsem ji vrátila:-), další velikost byla zase i na mě obrovská, tak jsem bez bundy:-).
V mém bytečku je radiátor v kuchyni, který vytopí cca 10 cm dokola a udržuje byt suchý a ne úplně vymrzlý. Musím si ale přitápět v kamnech, což je super, zvlášť večer je to příjěmná pohodička, když dřevo praská a pěkně hřeje, nicméně jakmile oheň vyhasne, tak je najednou v ložnici docela zima, protože tam topení není, dveře do ložnice vedou skoro do kuchyně, kde je ten radiátor a kamna, aby aspoň trochu tepla šlo do ložnice, ale nad ránem je tam docela zima, takže můj zvyk spát v tričku a kraťasách zde vzal za své a nastoupily dokonce i ponožky (kdo neví, já nesnáším spát v ponožkách, ale třeba ve stanu, když je venku 5 stupňů, tak to překonám:-)).
Včera se mi do domečku nastěhovala 10 členná skupinka českých turistů, 5 chlapů a 5 dětí, takže takovej S Tebou mě baví svět, ale dělají bordel, jen co je pravda, mno, ale trochu si to u mě vyžehlili tím, že mě večer pozvali na skleničku(y), tak jo, chápu, že jsou na dovolené, stejně nejvíc dupou ty děcka.-). Ale v neděli zase odjíždí, tak bude zase klid:-).
pátek 17. prosince 2010
A zase na horách
Vážení přátelé,
Hlásím se Vám opět z hor, kde jsem se rozhodla strávit zimu prací:-). tentorkát to není taková exotika, řekněme, že jsem témeř za humny domova, neboť jsem se rozjela do Rakouských Alp, přesně do Mauterndorfu v oblasti Lungau (Salzbursko). Po návratu z Kanady jsem se snažila najít práci v Brně, ale jak vidno, praxe, jazyky a vysoká škola je pro zaměstnavatele nedostačující nabídka, pokud člověk nechce pracovat za almužnu, tak jsem se rozhodla si prodloužit dobrodružný život v horách a našla si práci v hospůdce na svahu v lyžařském středisku Grosseck Speiereck. Jelikož mě loni Kanada tak nadchla, teda práce ve ski centru, tak jsem právě proto zvolila toto.
Tto je moje pracoviště:
Minulý týden jsem tedy dorazila do malé osady Neusess, cca 3 km od Mauterndorfu, kde jsem obdržela klíče od bytu, který je na budoucích 5 měsíců mým domovem. byteček je to 1+1 v malém domečku, takovej apartmánek, kde je vše potřebné za cenu cca 5500 Kč měsíčně je to luxusní! A to je konečná cena, včetně vody, plynu, elektřiny apod. Navíc je to fakt skoro na samotě, kopce a lesy kolem, kamna na dřevo, no taková horská romatika. Teda taky trochu izolovaná...
Toto je můj domeček (šipky jsou moje okna:-))):
Práce spočívá v klasické servirkařině (jak bych to jinak řekla?), je to v pohodě, akorát ta němčina! No to je teda boj. Místní většinou neumí anglicky a neočekávají, že je v Rakouské hospodě bude obsluhovat někdo, kdo neumí německy, takže na mě vždyckyy spustí, já je muím zarazit, ať mi to zopakujou, v nejlepším případě ukážou v jídelníčku, co chtějí, jinak jsem ztracená. Naštěstí pan šéf, Leonhard, který obsluhuje se mnou, má pochopení a pomáhá, kde může. Ale jídelníček už znám skoro zpaměti, takže za chvíli to bude brnkačka. Jinak jakmile někdo tu němčinu tak nějak plichtí, hned je mi jasné, že jsou to Češi, to je pak jiná. Na práci jsem vyfasovala kostkovanou košili, mno, ne že by to byl úplně můj styl, červenobílá je, mno, ale co nadělám. Mít to musím:-).
Včera jsem strávila volný den celodenním lyžováním na svazích Grossecku-Speirecku, bylo azuro, mrzlo teda až praštělo, ale bylo to super, krásný sníh a v celém středisku bylo tak 5O lidí, takže svahy byly jen moje:-)).
Jo a ještě jedna zajímavost. Ta hospůdka, kde pracuju, je postavená ze dřeva z Vancouver Islandu. Pan Šéf tam před pár lety jel, celou ji tam postavili, pak označili každý kousek dřeva číslem, rozebrali a poslali lodí do Evropy. Tady to dopravili na místo určení a opět sestavili. Takže jsem v hodpůdce téměř jako doma na Vancouver Islandu:).
Mno, moje dojmy jsou tedy prozatím velmi pozitivní, až na to, že doma nemám rychlé připojení k Internetu, tudíž tím trpí moje velká závislos:-). Pořídila jsem si takový modemek USB, kterej sice sem tam něco chytne, ale zrovna tam, kde bydlím já, je signál tak slabej, že se mi sotva podaří poslat email. Mno, ale lepší něco než nic.
Hlásím se Vám opět z hor, kde jsem se rozhodla strávit zimu prací:-). tentorkát to není taková exotika, řekněme, že jsem témeř za humny domova, neboť jsem se rozjela do Rakouských Alp, přesně do Mauterndorfu v oblasti Lungau (Salzbursko). Po návratu z Kanady jsem se snažila najít práci v Brně, ale jak vidno, praxe, jazyky a vysoká škola je pro zaměstnavatele nedostačující nabídka, pokud člověk nechce pracovat za almužnu, tak jsem se rozhodla si prodloužit dobrodružný život v horách a našla si práci v hospůdce na svahu v lyžařském středisku Grosseck Speiereck. Jelikož mě loni Kanada tak nadchla, teda práce ve ski centru, tak jsem právě proto zvolila toto.
Tto je moje pracoviště:
Minulý týden jsem tedy dorazila do malé osady Neusess, cca 3 km od Mauterndorfu, kde jsem obdržela klíče od bytu, který je na budoucích 5 měsíců mým domovem. byteček je to 1+1 v malém domečku, takovej apartmánek, kde je vše potřebné za cenu cca 5500 Kč měsíčně je to luxusní! A to je konečná cena, včetně vody, plynu, elektřiny apod. Navíc je to fakt skoro na samotě, kopce a lesy kolem, kamna na dřevo, no taková horská romatika. Teda taky trochu izolovaná...
Toto je můj domeček (šipky jsou moje okna:-))):
Práce spočívá v klasické servirkařině (jak bych to jinak řekla?), je to v pohodě, akorát ta němčina! No to je teda boj. Místní většinou neumí anglicky a neočekávají, že je v Rakouské hospodě bude obsluhovat někdo, kdo neumí německy, takže na mě vždyckyy spustí, já je muím zarazit, ať mi to zopakujou, v nejlepším případě ukážou v jídelníčku, co chtějí, jinak jsem ztracená. Naštěstí pan šéf, Leonhard, který obsluhuje se mnou, má pochopení a pomáhá, kde může. Ale jídelníček už znám skoro zpaměti, takže za chvíli to bude brnkačka. Jinak jakmile někdo tu němčinu tak nějak plichtí, hned je mi jasné, že jsou to Češi, to je pak jiná. Na práci jsem vyfasovala kostkovanou košili, mno, ne že by to byl úplně můj styl, červenobílá je, mno, ale co nadělám. Mít to musím:-).
Včera jsem strávila volný den celodenním lyžováním na svazích Grossecku-Speirecku, bylo azuro, mrzlo teda až praštělo, ale bylo to super, krásný sníh a v celém středisku bylo tak 5O lidí, takže svahy byly jen moje:-)).
Jo a ještě jedna zajímavost. Ta hospůdka, kde pracuju, je postavená ze dřeva z Vancouver Islandu. Pan Šéf tam před pár lety jel, celou ji tam postavili, pak označili každý kousek dřeva číslem, rozebrali a poslali lodí do Evropy. Tady to dopravili na místo určení a opět sestavili. Takže jsem v hodpůdce téměř jako doma na Vancouver Islandu:).
Mno, moje dojmy jsou tedy prozatím velmi pozitivní, až na to, že doma nemám rychlé připojení k Internetu, tudíž tím trpí moje velká závislos:-). Pořídila jsem si takový modemek USB, kterej sice sem tam něco chytne, ale zrovna tam, kde bydlím já, je signál tak slabej, že se mi sotva podaří poslat email. Mno, ale lepší něco než nic.
pátek 25. června 2010
Opět v civilizaci
Tak jsem zase zpět v civilizaci, tzn. že po pěti týdnech můžu používat přístroje poháněné elektřinou, svítit si žárovkou, prát si v pračce a ne na valše a připojit se k Internetu:-). Ačkoliv můj pobyt na ranči Outpost at Warden Rock nezahrnoval všehny tyto vymoženosti, přesto byl výjimečný, super a nezapomenutelný.
Bez jakékoliv předchozí zkušenostií s jízdou na koni jsem se rozhodla strávit téměř poslední týdny mého pobytu v Kandadě typicky po kanadsku ... v koňském sedle. Na wwoofingové internetové stránce jsem si vyhlédla výše zmíněný ranč a 17.5. jsem se tam na pět týdnů odebrala. Že tam není elektřina jsem nevěděla, jen že nemají Internet...
Věděla jsem však, že na ranč se nedá dojet autem a že tam lidi jezdí koňským povozem. Tak jsem byla vyzvednuta v Banffu majitelkou Julie a vyrazily jsme. Po cestě mi bylo řečeno, že vyzvedeneme nějaký koně a pak že míříme do kempu Big Horn, kde se nechá auto a dál se jet nedá. Vrtalo i hlavou, co uděláme s těma koňma, tak jsem se zeptala, no a prý že na nich pojedem na ranč. Jsem byla trochu překvapená a tak jsem Julii připomněla, že tak nějak na koni neumím, prý že OK, že to zvládnu. Tak trochu mi vrtalo hlavou i to, co udělám na koni se svou obří těžkou 65 litrovou gemmou, ale tak jsem si říkala, že to mají nějak pořešený, tak nějak jsem si nedovedla představit, jak na tom koni s tím batohem balancuju:-).
Cestou jsme kdesi uprostřed ničeho na nějakým ranči zapřáhli za auto přívěs pro koně a vyzvedli 4 koně. Tož zase mi to začalo vrtat hlavou, páč jsme byly jen dvě a koně 4, a to mi tak nějak nešlo do počtu, tak jsem se zase zeptala. Prý, že každá na jednom pojedem a jednoho povedem. Prý, že to je brnkačka a nemám se děsit. No, já jsem se neděsila, právě naopak, mě to přišlo děsně super, dobrodružný a báječný. Takže jsme kolem 7 večerní dorazily do kempu Big Horn, kterej sám o sobě byl totálně mimo civilizaci, po cestě jsme viděly stáda divokcýh koní, no paráda.
Osedlali jsme dva koníky, můj batoh zůstal v autě, prý zítra pro něj někdo zajede, tak jsem sbalila kartáček a pastu do sedlové tašky a vyrazily jsme. Následující skoro 3 hodiny byly jak ve snu, prostě nádherná krajina a já uprostřed a na koni, neuvěřitelný. Potkaly jsme jeleny a kojota.
Na ranč jsme dorazily kolem půl jedenácté večer, akorát jsme se najedli, byla mi přidělena postel v útulné chatce a stále omámená jsme ulehla ke spánku.
Během následujících pěti týdnů jsem se naučila osedlat koně, jezdit na něm (= sedět, nespadnout, zatočit, zastavit, seskočit:-)), dát na koně postroj, zapřáhnout koně do povozu a řídit povoz s koněma. To byla ta lepší část. Wwoofingové povinnosti však zahrnovaly další práce jako natírání, sekání dřeva, vaření, krmení koní, a naše nejoblíbenější každodenní "shit picking" neboli čištění koňských výběhů, které tady nazývají corrals. Vzhledem k tomu, že tam bylo cca 25 koní a každej to udělá denně tak 7x, dokážete si asi představit, kolik toho bylo:-). Rozvíjeli jsme na to květnaté teorie a dokonce to navrhovali jako téma diplomové práce na nějaké zemědělské škole. Třeba by nějakej student vymyslel způsob, jak to udělat, aby se to nemuselo dělat:-).
Protože na ranči nebyla elektřina, tak to tam mají zařízený všechno jinak a musím říct, že to fakt funguje, a kdyby se nějak zařídila ta pračka a Internet, tak bych si to dokázala představit i jakože na život:-). Ale prát špinavý prádlo (fakt hodně hodně moc špinavý), jako rifle, bundy, mikiny a tak, na mrňavé valše, to se prostě nedá. Taky jsem já prasátko jedinou mikinu za celejch pět týdnů neprala, rifle jen jednouu a vítězoslavně jsem to tam pak všechno nechala, páč to už by ani pračka nespravila....
Jinak na nákup potravin je na ranči potřeba celej den, páč nejdříve se vezme povoz, s tím se jede do kempu cca 1,5 hodiny, pak autem do Calgary cca 2,5 hodiny, pak zpět do kempu, naložit na vůz a pak na ranč, takže na nákup se jezdí tak jednou týdně maximálně. Když něco dojde, holt to není. Největší problém je s chlebem, neboť ten jejich nadýchanej hnus je potřeba sníst tak 3 krajíce, aby člověk začal cítit, že něco jí, takže v počtu 10 lidí jsou to dva bochníky ke snídani, takže chleba většinou dojde tak druhej den a pak se to řeší jinak. Takže já osobně už nikdy nechci palačinky ani vidět:-), dovedete si představit každej den pancakes k snídani, a to se vším jako vajíčka, slanina, párky, marmeláda, nutella, burákový máslo, sirup, jogurt, brambory apod? Já jo, ale teď zrovna jsem s palačinkama skončila:-). Jinak jsme ale hladem netrpěli, spíše naopak, ale těžká práce si vyžaduje hodně energie.
Po wwoofingové stránce to bylo nejtěžší místo, kde jsem byla, páč majitel farmy Tim si to nějak špatně vyložil a wwoofeři tam pracujou každej den od 7 do 7, sice s přestávkama, ale i tak a za celejch pět týdnů jsem měla jeden den volno. Tož jsme se společně modlili, aby pršelo, páč to se pak nedá moc dělat venku a můžeme si oddechnout. Kdyby to nebylo na tak krásným místě a nebýt ježdění na koni, asi bych nebyla tak nadšená, ale protože jsme tam byli parta lidí, dost jsme si to užili, zažili spoustu srandy, a tak se to dalo v pohodě přežít. Myslím, že jsme brzy přišli na to, jak si z toho udělat báječnej pobyt, zkrátka jsme se u každé práce bavili:-). Hodně oblíbené bylo sekání dřeva na takové sekací mašině, taky kydání hnoje, zejména jsme se snažili na vidle zachytit lejno koně právě vykonávajícího potřebu. Dost často se nám totiž stalo, že než jsme vyčistili jeden výběh, přibylo tak cca 5 lejn:-). Hodně srandy jsme si užili při skládání sena do stodoly. Na ranč bylo totiž postupně přivezeno cca 500 takovejch těch obdélníkovejch balíků sena, který jsme museli vyložit a naskládat do různých stodol a tak. Jeden balík je těžkej jak potvora, ale byla to sranda, stát na seníku a podávat si ty balíky a tak. Člověk si fakt začně užívat úplně všechno...
Na ranči měli dost vytuněnej vodní systém. Dole u řeky bylo čerpadlo, který pumpovalo vodu nahoru do trubek a ty rozváděly vodu do různejch nádrží, jako u kuchyně, sprchy a do koňských zásobáren an pití. Sprcha byla super, pod nádrží se zatopilo dřevem a za hoďku byla horká voda. To stejný v kuchyni, na nádobí. Měli tam ledničku a mrazák, oboje fungovalo na plyn. Plynová trouba taky:-). Svítili jsme si olejovýma lampama a svíčkama.
Když jsem přijela, bylo docela teplo (= cca 15 stupňů), ale pak se ochladilo. 29.5. ráno bylo 5 cm čerstvého sněhu a sněžilo celý následující týden. Sníh ale vždycky roztál a neudržel se na zemi. Pak se trochu oteplilo, ale 15.6. ráno jsme měli 3 cm sněhu:-), přes den roztál, ale ráno jsme stačili postavit malýho sněhuláka:-). Oficiálně musím prohlásit, že tohle byla nejdelší zima v mým životě, a protože to bylo v Kanadě, tak myslím, že to je OK:-).
Osazenstvo na ranči se skládalo z majitele Tima Bartona, který provozuje ranč jako turistiské místo, kam v létě lidi jezdí na pobyty s ježděním na koni. Dále tam byl Dennis, Timův kamarád, který vypomáhá s každodenními povinnostmi. Dennis byl strašně hodnej a milej, zatímco Tim se dá charakterizovat jediným slovem, a na tom jsme se všichni shodli = blbec (jerk:-))).
Wwoofeři: Ina z Něměcka tam byla celou dobu co já, Melanie a Ivonne z Neměcka odjely po týdnu, přijely totiž dříve. Paul a Kelsey z Kanady odjeli asi po 2 týdnech. Ninja a Joke z Holandska přijely o 3 dny později než já a odjely se mnou. Leonie z Německa, Roman ze Švýcarska a Kim z Belgie dojeli stejně na poslední moje dva týdny a odjeli se mnou a Coralie z Francie přijela na poslední týden a bude tam až do konce srpna. Poslední týden přijela taky Clara z Rakouska, co nám pak vařila, takže jsme tam měli dost rozvětvenou evropskou komunitu. Na pár dní tam přijel taky Timův známý George, mocc milej starej pan farmář, co chová tažné koně, přijel se svou manželkou a její sestrou, Vivian a Marian, vařily nám a byly to takový naše babičky, pekly koláče a staraly se, abychom měli každý den dostatečný přísun potravin:-). Taky s něma přijel vnuk Greg, kterej po večerech lítal po lese s puškou a střílel na všechno, co se hnulo.
No, a zbytek zase příště:-))). Tady jsou nějaké super fotky.
Bez jakékoliv předchozí zkušenostií s jízdou na koni jsem se rozhodla strávit téměř poslední týdny mého pobytu v Kandadě typicky po kanadsku ... v koňském sedle. Na wwoofingové internetové stránce jsem si vyhlédla výše zmíněný ranč a 17.5. jsem se tam na pět týdnů odebrala. Že tam není elektřina jsem nevěděla, jen že nemají Internet...
Věděla jsem však, že na ranč se nedá dojet autem a že tam lidi jezdí koňským povozem. Tak jsem byla vyzvednuta v Banffu majitelkou Julie a vyrazily jsme. Po cestě mi bylo řečeno, že vyzvedeneme nějaký koně a pak že míříme do kempu Big Horn, kde se nechá auto a dál se jet nedá. Vrtalo i hlavou, co uděláme s těma koňma, tak jsem se zeptala, no a prý že na nich pojedem na ranč. Jsem byla trochu překvapená a tak jsem Julii připomněla, že tak nějak na koni neumím, prý že OK, že to zvládnu. Tak trochu mi vrtalo hlavou i to, co udělám na koni se svou obří těžkou 65 litrovou gemmou, ale tak jsem si říkala, že to mají nějak pořešený, tak nějak jsem si nedovedla představit, jak na tom koni s tím batohem balancuju:-).
Cestou jsme kdesi uprostřed ničeho na nějakým ranči zapřáhli za auto přívěs pro koně a vyzvedli 4 koně. Tož zase mi to začalo vrtat hlavou, páč jsme byly jen dvě a koně 4, a to mi tak nějak nešlo do počtu, tak jsem se zase zeptala. Prý, že každá na jednom pojedem a jednoho povedem. Prý, že to je brnkačka a nemám se děsit. No, já jsem se neděsila, právě naopak, mě to přišlo děsně super, dobrodružný a báječný. Takže jsme kolem 7 večerní dorazily do kempu Big Horn, kterej sám o sobě byl totálně mimo civilizaci, po cestě jsme viděly stáda divokcýh koní, no paráda.
Osedlali jsme dva koníky, můj batoh zůstal v autě, prý zítra pro něj někdo zajede, tak jsem sbalila kartáček a pastu do sedlové tašky a vyrazily jsme. Následující skoro 3 hodiny byly jak ve snu, prostě nádherná krajina a já uprostřed a na koni, neuvěřitelný. Potkaly jsme jeleny a kojota.
Na ranč jsme dorazily kolem půl jedenácté večer, akorát jsme se najedli, byla mi přidělena postel v útulné chatce a stále omámená jsme ulehla ke spánku.
Během následujících pěti týdnů jsem se naučila osedlat koně, jezdit na něm (= sedět, nespadnout, zatočit, zastavit, seskočit:-)), dát na koně postroj, zapřáhnout koně do povozu a řídit povoz s koněma. To byla ta lepší část. Wwoofingové povinnosti však zahrnovaly další práce jako natírání, sekání dřeva, vaření, krmení koní, a naše nejoblíbenější každodenní "shit picking" neboli čištění koňských výběhů, které tady nazývají corrals. Vzhledem k tomu, že tam bylo cca 25 koní a každej to udělá denně tak 7x, dokážete si asi představit, kolik toho bylo:-). Rozvíjeli jsme na to květnaté teorie a dokonce to navrhovali jako téma diplomové práce na nějaké zemědělské škole. Třeba by nějakej student vymyslel způsob, jak to udělat, aby se to nemuselo dělat:-).
Protože na ranči nebyla elektřina, tak to tam mají zařízený všechno jinak a musím říct, že to fakt funguje, a kdyby se nějak zařídila ta pračka a Internet, tak bych si to dokázala představit i jakože na život:-). Ale prát špinavý prádlo (fakt hodně hodně moc špinavý), jako rifle, bundy, mikiny a tak, na mrňavé valše, to se prostě nedá. Taky jsem já prasátko jedinou mikinu za celejch pět týdnů neprala, rifle jen jednouu a vítězoslavně jsem to tam pak všechno nechala, páč to už by ani pračka nespravila....
Jinak na nákup potravin je na ranči potřeba celej den, páč nejdříve se vezme povoz, s tím se jede do kempu cca 1,5 hodiny, pak autem do Calgary cca 2,5 hodiny, pak zpět do kempu, naložit na vůz a pak na ranč, takže na nákup se jezdí tak jednou týdně maximálně. Když něco dojde, holt to není. Největší problém je s chlebem, neboť ten jejich nadýchanej hnus je potřeba sníst tak 3 krajíce, aby člověk začal cítit, že něco jí, takže v počtu 10 lidí jsou to dva bochníky ke snídani, takže chleba většinou dojde tak druhej den a pak se to řeší jinak. Takže já osobně už nikdy nechci palačinky ani vidět:-), dovedete si představit každej den pancakes k snídani, a to se vším jako vajíčka, slanina, párky, marmeláda, nutella, burákový máslo, sirup, jogurt, brambory apod? Já jo, ale teď zrovna jsem s palačinkama skončila:-). Jinak jsme ale hladem netrpěli, spíše naopak, ale těžká práce si vyžaduje hodně energie.
Po wwoofingové stránce to bylo nejtěžší místo, kde jsem byla, páč majitel farmy Tim si to nějak špatně vyložil a wwoofeři tam pracujou každej den od 7 do 7, sice s přestávkama, ale i tak a za celejch pět týdnů jsem měla jeden den volno. Tož jsme se společně modlili, aby pršelo, páč to se pak nedá moc dělat venku a můžeme si oddechnout. Kdyby to nebylo na tak krásným místě a nebýt ježdění na koni, asi bych nebyla tak nadšená, ale protože jsme tam byli parta lidí, dost jsme si to užili, zažili spoustu srandy, a tak se to dalo v pohodě přežít. Myslím, že jsme brzy přišli na to, jak si z toho udělat báječnej pobyt, zkrátka jsme se u každé práce bavili:-). Hodně oblíbené bylo sekání dřeva na takové sekací mašině, taky kydání hnoje, zejména jsme se snažili na vidle zachytit lejno koně právě vykonávajícího potřebu. Dost často se nám totiž stalo, že než jsme vyčistili jeden výběh, přibylo tak cca 5 lejn:-). Hodně srandy jsme si užili při skládání sena do stodoly. Na ranč bylo totiž postupně přivezeno cca 500 takovejch těch obdélníkovejch balíků sena, který jsme museli vyložit a naskládat do různých stodol a tak. Jeden balík je těžkej jak potvora, ale byla to sranda, stát na seníku a podávat si ty balíky a tak. Člověk si fakt začně užívat úplně všechno...
Na ranči měli dost vytuněnej vodní systém. Dole u řeky bylo čerpadlo, který pumpovalo vodu nahoru do trubek a ty rozváděly vodu do různejch nádrží, jako u kuchyně, sprchy a do koňských zásobáren an pití. Sprcha byla super, pod nádrží se zatopilo dřevem a za hoďku byla horká voda. To stejný v kuchyni, na nádobí. Měli tam ledničku a mrazák, oboje fungovalo na plyn. Plynová trouba taky:-). Svítili jsme si olejovýma lampama a svíčkama.
Když jsem přijela, bylo docela teplo (= cca 15 stupňů), ale pak se ochladilo. 29.5. ráno bylo 5 cm čerstvého sněhu a sněžilo celý následující týden. Sníh ale vždycky roztál a neudržel se na zemi. Pak se trochu oteplilo, ale 15.6. ráno jsme měli 3 cm sněhu:-), přes den roztál, ale ráno jsme stačili postavit malýho sněhuláka:-). Oficiálně musím prohlásit, že tohle byla nejdelší zima v mým životě, a protože to bylo v Kanadě, tak myslím, že to je OK:-).
Osazenstvo na ranči se skládalo z majitele Tima Bartona, který provozuje ranč jako turistiské místo, kam v létě lidi jezdí na pobyty s ježděním na koni. Dále tam byl Dennis, Timův kamarád, který vypomáhá s každodenními povinnostmi. Dennis byl strašně hodnej a milej, zatímco Tim se dá charakterizovat jediným slovem, a na tom jsme se všichni shodli = blbec (jerk:-))).
Wwoofeři: Ina z Něměcka tam byla celou dobu co já, Melanie a Ivonne z Neměcka odjely po týdnu, přijely totiž dříve. Paul a Kelsey z Kanady odjeli asi po 2 týdnech. Ninja a Joke z Holandska přijely o 3 dny později než já a odjely se mnou. Leonie z Německa, Roman ze Švýcarska a Kim z Belgie dojeli stejně na poslední moje dva týdny a odjeli se mnou a Coralie z Francie přijela na poslední týden a bude tam až do konce srpna. Poslední týden přijela taky Clara z Rakouska, co nám pak vařila, takže jsme tam měli dost rozvětvenou evropskou komunitu. Na pár dní tam přijel taky Timův známý George, mocc milej starej pan farmář, co chová tažné koně, přijel se svou manželkou a její sestrou, Vivian a Marian, vařily nám a byly to takový naše babičky, pekly koláče a staraly se, abychom měli každý den dostatečný přísun potravin:-). Taky s něma přijel vnuk Greg, kterej po večerech lítal po lese s puškou a střílel na všechno, co se hnulo.
No, a zbytek zase příště:-))). Tady jsou nějaké super fotky.
neděle 16. května 2010
Na koníčky
Tak už je to tady, zítra (v pondělí 17.5.) mě vyzvedne paní rančerka a odveze mě na pět týdnů na ranč někde uprostřed hor, kde budu pěkně wwoofovat a jezdit na koních. Zakoupila jsem si dokonce i klobouk, abych na koni vypadala jako správná cowgirl:-).
Jinak v Banffu jsem toho od čtvrtka moc nenadělala, dopřála jsem si pár dní úplného lenošení ve velmi pěkném pokoji a pěkném hostelu, pár procházek po městě. Náhoda tomu přála, že se nečekaně u mě v pokoji v hostelu objevila Kate, která se mnou pracovala na MW u vleku a dneska jsme ještě potkaly Vanessu a jejího bratra a udělaly jsme si výlet do Johnston Canyon, což byla moc hezká procházka kaňonem s řekou a dvěma velkými vodopády.
Počasí v Banffu je teď super, slunce, ale ne moc vedro, pěkných 15 stupňů, zrovna, když nemusím spát venku, že, no to je jasný. Navštívila jsem taky místní kino, abych nezmeškala premiéru nového Robina Hooda (minulej týden jsem si střihla Ironmana 2), když teď budu mimo civilizaci tak dlouho, vybavila jsem si notebook mnoha filmy, které jssem si stáhla z nabitého hard disku od mojí spolubydlící Brook, audiobooky i e-booky, abych tam po večerech měla nějaké povyražení.
Tak já se teď na delší dobu loučím!
Jinak v Banffu jsem toho od čtvrtka moc nenadělala, dopřála jsem si pár dní úplného lenošení ve velmi pěkném pokoji a pěkném hostelu, pár procházek po městě. Náhoda tomu přála, že se nečekaně u mě v pokoji v hostelu objevila Kate, která se mnou pracovala na MW u vleku a dneska jsme ještě potkaly Vanessu a jejího bratra a udělaly jsme si výlet do Johnston Canyon, což byla moc hezká procházka kaňonem s řekou a dvěma velkými vodopády.
Počasí v Banffu je teď super, slunce, ale ne moc vedro, pěkných 15 stupňů, zrovna, když nemusím spát venku, že, no to je jasný. Navštívila jsem taky místní kino, abych nezmeškala premiéru nového Robina Hooda (minulej týden jsem si střihla Ironmana 2), když teď budu mimo civilizaci tak dlouho, vybavila jsem si notebook mnoha filmy, které jssem si stáhla z nabitého hard disku od mojí spolubydlící Brook, audiobooky i e-booky, abych tam po večerech měla nějaké povyražení.
Tak já se teď na delší dobu loučím!
čtvrtek 13. května 2010
Tak zase v Banffu
Tak jsem zase v Banffu a nelituju, protože je tady prostě krásně a dokonce se trochu oteplilo, takže už nesněží a je kolem 15 stupňů. Dneska dopoledne jsem si v hostelu v Calgary počkala na shuttle na nádraží autobusu Greyhound a pak nasedla na bus. Cesta byla cca 1,5 hodiny a s přibližujícíma horama se zlepšovala moje nálada. Šedé město jsem nechala za sebou a těšila se na hory a lesy.
Taky jsem dostala zprávu od paní rančerky, že mě vyzvedne v neděli nebo v pondělí v Banffu, takže super, už se těším na nový wwoofing. Pro ty, co to ještě neví, tak je to tady. Woofing zahrnuje 5 hodin práce denně a zaučení v jízdě na koni po odpoledních, což vede k projížďkám po okolních horách. Doufám, že mi to na koni půjde, páč ne že bych byla zrovna zkušená jezdkyně (= na koni jsem seděla před asi 15 lety hodinu během placené hodiny v Ořešíně v Brně a 5 minut jednou kdysi na táboře:-))). Jak tam píšou, wwoofer "must be reasonably fit for living and working in the backcountry", tak doufám, že to jakože splňuju, aspoň trochu, no ještě aby ne, zkušená vlekařka, co strávila zimu venku, že:-)). Taky tam nemají internet a telefon, takže tam po večerech asi budeme zpívat country písně a u ohně si vyprávět staré kovbojské historky:-))). Taky doufám, že si domů přivezu pravej kovbojskej klobouk.
V Banffu jsem se ubytovala v hostelu Samesun Chalet a nelituju, protože to je zatím nejlepší hostel, kterej jsem navštívila, když nepočítám ubytování v rodinném domku v Jasperu, ale to nebyl hostel, to spíš bylo jako Guest House. Tady v Banffu v Samesunu je to nová budova, kde je nás v pokoji 6, pokoj má vlastní koupelnu, krb a televizi. Jsou tam dokonce i skříňky a šuplíky, že si člověk může do nich dát věci. Takže mě ani nemrzí, že tady budu až do neděle čekat na wwoofing. Ba naopak, asi si to dost užiju. Jinak v Calgary jsme se ubytovali s Derekem v HI hostelu downtown, což je v podstatě jediný hostel, co tam je a taky to nebylo špatné. Byl to čistý a celkem útulný hostel, blízko centra, takže dobře umístěný. Akorát s náma byl v pokoji takovej divnej chlapík, pořád se na něco vyptával a pozoroval, co jako děláme a všechno komentoval. Určitě to myslel dobře, ale dot mě to otravovalo.
Jinak chcete vědět, co jsem v Calgary viděla? NIC! Jen centrum, což je jedna ulice s obchody a restauracemi. S Derekem jsme si v terý večer zašli na véču do čínské čtvrti, čísnká restaurace Silver Dragon a dost jsme se nacpali. Mňam, no asi nejlepší zážitek z Calgary, no jak jinak, jídlo přece:-). Jo, dneska po cestě do Banffu jsme na okraji Calgary viděla skokanskej můstek, pozůstatek z olympiády, vypadalo to zajímavě, Calgary totiž je město uprostřed totální planiny, široko daleko ani kopeček.
Derek včera odletěl do Comoxu, upřímně jsem mu záviděla, že se vrací do Courtenay, hnedle bych se též vrátila, mít delší pracovní povolení. Jinak Derek a jeho irští kamarádi John a Miheal, kteří s námi taky pracovali na Mount Washington, mají dost štěstí, protože ski instruktor Nigel jim na léto zanechal svůj dům v Courtenay, nemusí mu platit žádnej nájem, jen že budou dům hlídat. Mají to irští kluci ale štěstí, co?:-).
Tady v hostelu jsem na pokoji s holkou z Austrálie, která bude v letní sezóně pracovat na Icefield Columbia, to musí být hrozně super, projížděli jsme tam tudy před asi týdnem a mě se to tam hrozně líbilo, asi že to bylo takový bílý a vzhledem se to blížilo k Antarktidě asi:-), trochu...
Jo, dneska, jak jsem čekala na autobus do Banffu na zastávce Greyhounda v Calgary, tak jsem potkala Cheeka, jednoho z mých kolegů vlekařů, zrovna mířil do Ontaria, kde bude přes léto pracovat na farmě, co na ní kdysi wwoofoval, ale tentokrát za peníze, bude jim tam dělat správce nebo tak něco. No a on včera odjel z Courtenay a říkal, že prý na Mount Washington musí odhrnovat sníh z tras pro horskou cyklistiku, Mount Washington je totiž během letní sezóny oblíbeným místem pro horské cyklisty, no a teď je tam 488 cm sněhu, takže musí prohrnout ty trasy, prý se z toho stávají tunely, páč i když to odhrnou, sníh jim sahá vysoko nad hlavy. Zajímavý, protože chtějí otevřít pro cyklisty za 14 dní. Ó, kéž bych tam byla...
Tak to je asi všechno prozatím. Jinak, jestli se divíte, že najednou tak píšu, tak to je tím, že konečně mám čas na Internet a psaní, páč v podstatě nemám moc co dělat:-)). Je to po dlouhé době příjemná změna, jen tak prostě nic nedělat. Beru to jako dovolenou:-).
Taky jsem dostala zprávu od paní rančerky, že mě vyzvedne v neděli nebo v pondělí v Banffu, takže super, už se těším na nový wwoofing. Pro ty, co to ještě neví, tak je to tady. Woofing zahrnuje 5 hodin práce denně a zaučení v jízdě na koni po odpoledních, což vede k projížďkám po okolních horách. Doufám, že mi to na koni půjde, páč ne že bych byla zrovna zkušená jezdkyně (= na koni jsem seděla před asi 15 lety hodinu během placené hodiny v Ořešíně v Brně a 5 minut jednou kdysi na táboře:-))). Jak tam píšou, wwoofer "must be reasonably fit for living and working in the backcountry", tak doufám, že to jakože splňuju, aspoň trochu, no ještě aby ne, zkušená vlekařka, co strávila zimu venku, že:-)). Taky tam nemají internet a telefon, takže tam po večerech asi budeme zpívat country písně a u ohně si vyprávět staré kovbojské historky:-))). Taky doufám, že si domů přivezu pravej kovbojskej klobouk.
V Banffu jsem se ubytovala v hostelu Samesun Chalet a nelituju, protože to je zatím nejlepší hostel, kterej jsem navštívila, když nepočítám ubytování v rodinném domku v Jasperu, ale to nebyl hostel, to spíš bylo jako Guest House. Tady v Banffu v Samesunu je to nová budova, kde je nás v pokoji 6, pokoj má vlastní koupelnu, krb a televizi. Jsou tam dokonce i skříňky a šuplíky, že si člověk může do nich dát věci. Takže mě ani nemrzí, že tady budu až do neděle čekat na wwoofing. Ba naopak, asi si to dost užiju. Jinak v Calgary jsme se ubytovali s Derekem v HI hostelu downtown, což je v podstatě jediný hostel, co tam je a taky to nebylo špatné. Byl to čistý a celkem útulný hostel, blízko centra, takže dobře umístěný. Akorát s náma byl v pokoji takovej divnej chlapík, pořád se na něco vyptával a pozoroval, co jako děláme a všechno komentoval. Určitě to myslel dobře, ale dot mě to otravovalo.
Jinak chcete vědět, co jsem v Calgary viděla? NIC! Jen centrum, což je jedna ulice s obchody a restauracemi. S Derekem jsme si v terý večer zašli na véču do čínské čtvrti, čísnká restaurace Silver Dragon a dost jsme se nacpali. Mňam, no asi nejlepší zážitek z Calgary, no jak jinak, jídlo přece:-). Jo, dneska po cestě do Banffu jsme na okraji Calgary viděla skokanskej můstek, pozůstatek z olympiády, vypadalo to zajímavě, Calgary totiž je město uprostřed totální planiny, široko daleko ani kopeček.
Derek včera odletěl do Comoxu, upřímně jsem mu záviděla, že se vrací do Courtenay, hnedle bych se též vrátila, mít delší pracovní povolení. Jinak Derek a jeho irští kamarádi John a Miheal, kteří s námi taky pracovali na Mount Washington, mají dost štěstí, protože ski instruktor Nigel jim na léto zanechal svůj dům v Courtenay, nemusí mu platit žádnej nájem, jen že budou dům hlídat. Mají to irští kluci ale štěstí, co?:-).
Tady v hostelu jsem na pokoji s holkou z Austrálie, která bude v letní sezóně pracovat na Icefield Columbia, to musí být hrozně super, projížděli jsme tam tudy před asi týdnem a mě se to tam hrozně líbilo, asi že to bylo takový bílý a vzhledem se to blížilo k Antarktidě asi:-), trochu...
Jo, dneska, jak jsem čekala na autobus do Banffu na zastávce Greyhounda v Calgary, tak jsem potkala Cheeka, jednoho z mých kolegů vlekařů, zrovna mířil do Ontaria, kde bude přes léto pracovat na farmě, co na ní kdysi wwoofoval, ale tentokrát za peníze, bude jim tam dělat správce nebo tak něco. No a on včera odjel z Courtenay a říkal, že prý na Mount Washington musí odhrnovat sníh z tras pro horskou cyklistiku, Mount Washington je totiž během letní sezóny oblíbeným místem pro horské cyklisty, no a teď je tam 488 cm sněhu, takže musí prohrnout ty trasy, prý se z toho stávají tunely, páč i když to odhrnou, sníh jim sahá vysoko nad hlavy. Zajímavý, protože chtějí otevřít pro cyklisty za 14 dní. Ó, kéž bych tam byla...
Tak to je asi všechno prozatím. Jinak, jestli se divíte, že najednou tak píšu, tak to je tím, že konečně mám čas na Internet a psaní, páč v podstatě nemám moc co dělat:-)). Je to po dlouhé době příjemná změna, jen tak prostě nic nedělat. Beru to jako dovolenou:-).
středa 12. května 2010
Banff a Calgary
Tak jsem teď právě v Calgary a už jsem to jen já a jenom já. Holky Francouzky odjely včera a zanechaly mě mému osudu:-)), jak bylo předem domluveno.
V Banffu jsme nakonec byli 5 nocí a bylo to super. Sestřenice od Julie, Fanelie a její boyfriend Stephen mají kamaráda a ten pracuje v lyžařském středisku Sunshine v Banffu. Takže on nám zařídil, že jsme mohli zdarma přespat v domě pro zaměstnance nahoře a já jsem celý den zdarma lyžovala a ostatní šli na výlet na sněžnicích. Christophe, to je ten kamarád, mi sehnal lyže, boty, hůlky a dokonce i lyžařské kalhoty, aby mi nebyla zima, no super, takže jsem si v pondělí užila celodenní lyžování v Banffu. Na Sunshine je to tak, že musíte zaparkovat auto dole pod horou a pak let nahoru tzv. gondolou, neboli visutou lanovkou vajíčkem:-). Přijeli jsme tam v neděli odpoledne a dost sněžilo, ale druhý den bylo azuro. Christophe nám zařídil pokoje v ubytovně pro zaměstnance, takže jsme dokonce měli každej svoji postel, no paráda. Měli jsme i zaměstnaneckou slevu na jídlo v místní kantýně, takže jsme si to fakt dost užili, já osobně lyžování jsem si užila hrooozně moc, bylo to super, sníh naprosto jiný než na Mount Washington, ne tak mokrý, více to tam připomíná Alpy, no zkrátka paráda.
V pondělí jsme všichni včetně Christopha jeli dolů a večer jsme se utábořili na břehu řeky Bow v Canmore a udělali jsme si super večeři nad ohněm. Nádherné okolí, jako vždycky:-). Vypili jsme 4 litry vína, 18 piv a bylo nám dobře:-). Ani zima v noci nebyla tak hrozná. Druhý den jsme se rozloučili s Fanelie, Christophem a Stephenem a já, Julie, Bene a Derek jsme zamířili do Calgary, což je asi 1,5 jízdy. Pomalu jsme za sebou nechali Rockies a krajina se rychle změnila z hornaté a zelené na rovnou a hnědou, no prostě naprosto něco jiného a nemůžu říct, že by se mi to kdvoíjak líbilo. V Calgary jsme se zastavili v parku Nose, což je takovej kopec travnatej hnědej, noc nic moc. Osobně se mi Calgary nelíbí, krabicoidní město s jednou ulicí jako centrum, která není taak ošklivá, jinak nic moc. Zítra se vracím do Banffu mezi horama a tam budu čekat na zprávu od lidí z ranče, co by mě měli přístí týden vyzvednout a odvéz na koňskej ranč, kde budu wwoofovat asi tak měsíc. Tak doufám, že to vyjde, pokud ne, vymyslím něco jiného, co budu dělat:-).
Konečně se mi podařilo dát nějaké fotky z výletu na Rajče, takže užít si je můžete zde.
Takže to je konec mého Road Tripu s francouzskýma holkama:-). Trasa byla následující: Fanny Bay - Sayward - Telegraph Cove - Port McNeill - Port Hardy - Prince Rupert - Teracce - Hazelton - Smithers - Houston - Burns Lake - Fort Fraser - Vanderhoof - Prince George - Jasper - Banff - Canmore - Calgary. Dle Google Maps je to cca 1800 km autem + 274 námořních mil na trajektu (nemám ponětí kolik to jako je:-)). Trvalo nám to přesně 15 dní. A bylo to super:-).
V Banffu jsme nakonec byli 5 nocí a bylo to super. Sestřenice od Julie, Fanelie a její boyfriend Stephen mají kamaráda a ten pracuje v lyžařském středisku Sunshine v Banffu. Takže on nám zařídil, že jsme mohli zdarma přespat v domě pro zaměstnance nahoře a já jsem celý den zdarma lyžovala a ostatní šli na výlet na sněžnicích. Christophe, to je ten kamarád, mi sehnal lyže, boty, hůlky a dokonce i lyžařské kalhoty, aby mi nebyla zima, no super, takže jsem si v pondělí užila celodenní lyžování v Banffu. Na Sunshine je to tak, že musíte zaparkovat auto dole pod horou a pak let nahoru tzv. gondolou, neboli visutou lanovkou vajíčkem:-). Přijeli jsme tam v neděli odpoledne a dost sněžilo, ale druhý den bylo azuro. Christophe nám zařídil pokoje v ubytovně pro zaměstnance, takže jsme dokonce měli každej svoji postel, no paráda. Měli jsme i zaměstnaneckou slevu na jídlo v místní kantýně, takže jsme si to fakt dost užili, já osobně lyžování jsem si užila hrooozně moc, bylo to super, sníh naprosto jiný než na Mount Washington, ne tak mokrý, více to tam připomíná Alpy, no zkrátka paráda.
V pondělí jsme všichni včetně Christopha jeli dolů a večer jsme se utábořili na břehu řeky Bow v Canmore a udělali jsme si super večeři nad ohněm. Nádherné okolí, jako vždycky:-). Vypili jsme 4 litry vína, 18 piv a bylo nám dobře:-). Ani zima v noci nebyla tak hrozná. Druhý den jsme se rozloučili s Fanelie, Christophem a Stephenem a já, Julie, Bene a Derek jsme zamířili do Calgary, což je asi 1,5 jízdy. Pomalu jsme za sebou nechali Rockies a krajina se rychle změnila z hornaté a zelené na rovnou a hnědou, no prostě naprosto něco jiného a nemůžu říct, že by se mi to kdvoíjak líbilo. V Calgary jsme se zastavili v parku Nose, což je takovej kopec travnatej hnědej, noc nic moc. Osobně se mi Calgary nelíbí, krabicoidní město s jednou ulicí jako centrum, která není taak ošklivá, jinak nic moc. Zítra se vracím do Banffu mezi horama a tam budu čekat na zprávu od lidí z ranče, co by mě měli přístí týden vyzvednout a odvéz na koňskej ranč, kde budu wwoofovat asi tak měsíc. Tak doufám, že to vyjde, pokud ne, vymyslím něco jiného, co budu dělat:-).
Konečně se mi podařilo dát nějaké fotky z výletu na Rajče, takže užít si je můžete zde.
Takže to je konec mého Road Tripu s francouzskýma holkama:-). Trasa byla následující: Fanny Bay - Sayward - Telegraph Cove - Port McNeill - Port Hardy - Prince Rupert - Teracce - Hazelton - Smithers - Houston - Burns Lake - Fort Fraser - Vanderhoof - Prince George - Jasper - Banff - Canmore - Calgary. Dle Google Maps je to cca 1800 km autem + 274 námořních mil na trajektu (nemám ponětí kolik to jako je:-)). Trvalo nám to přesně 15 dní. A bylo to super:-).
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
