Tak už je to tady, zítra (v pondělí 17.5.) mě vyzvedne paní rančerka a odveze mě na pět týdnů na ranč někde uprostřed hor, kde budu pěkně wwoofovat a jezdit na koních. Zakoupila jsem si dokonce i klobouk, abych na koni vypadala jako správná cowgirl:-).
Jinak v Banffu jsem toho od čtvrtka moc nenadělala, dopřála jsem si pár dní úplného lenošení ve velmi pěkném pokoji a pěkném hostelu, pár procházek po městě. Náhoda tomu přála, že se nečekaně u mě v pokoji v hostelu objevila Kate, která se mnou pracovala na MW u vleku a dneska jsme ještě potkaly Vanessu a jejího bratra a udělaly jsme si výlet do Johnston Canyon, což byla moc hezká procházka kaňonem s řekou a dvěma velkými vodopády.
Počasí v Banffu je teď super, slunce, ale ne moc vedro, pěkných 15 stupňů, zrovna, když nemusím spát venku, že, no to je jasný. Navštívila jsem taky místní kino, abych nezmeškala premiéru nového Robina Hooda (minulej týden jsem si střihla Ironmana 2), když teď budu mimo civilizaci tak dlouho, vybavila jsem si notebook mnoha filmy, které jssem si stáhla z nabitého hard disku od mojí spolubydlící Brook, audiobooky i e-booky, abych tam po večerech měla nějaké povyražení.
Tak já se teď na delší dobu loučím!
neděle 16. května 2010
čtvrtek 13. května 2010
Tak zase v Banffu
Tak jsem zase v Banffu a nelituju, protože je tady prostě krásně a dokonce se trochu oteplilo, takže už nesněží a je kolem 15 stupňů. Dneska dopoledne jsem si v hostelu v Calgary počkala na shuttle na nádraží autobusu Greyhound a pak nasedla na bus. Cesta byla cca 1,5 hodiny a s přibližujícíma horama se zlepšovala moje nálada. Šedé město jsem nechala za sebou a těšila se na hory a lesy.
Taky jsem dostala zprávu od paní rančerky, že mě vyzvedne v neděli nebo v pondělí v Banffu, takže super, už se těším na nový wwoofing. Pro ty, co to ještě neví, tak je to tady. Woofing zahrnuje 5 hodin práce denně a zaučení v jízdě na koni po odpoledních, což vede k projížďkám po okolních horách. Doufám, že mi to na koni půjde, páč ne že bych byla zrovna zkušená jezdkyně (= na koni jsem seděla před asi 15 lety hodinu během placené hodiny v Ořešíně v Brně a 5 minut jednou kdysi na táboře:-))). Jak tam píšou, wwoofer "must be reasonably fit for living and working in the backcountry", tak doufám, že to jakože splňuju, aspoň trochu, no ještě aby ne, zkušená vlekařka, co strávila zimu venku, že:-)). Taky tam nemají internet a telefon, takže tam po večerech asi budeme zpívat country písně a u ohně si vyprávět staré kovbojské historky:-))). Taky doufám, že si domů přivezu pravej kovbojskej klobouk.
V Banffu jsem se ubytovala v hostelu Samesun Chalet a nelituju, protože to je zatím nejlepší hostel, kterej jsem navštívila, když nepočítám ubytování v rodinném domku v Jasperu, ale to nebyl hostel, to spíš bylo jako Guest House. Tady v Banffu v Samesunu je to nová budova, kde je nás v pokoji 6, pokoj má vlastní koupelnu, krb a televizi. Jsou tam dokonce i skříňky a šuplíky, že si člověk může do nich dát věci. Takže mě ani nemrzí, že tady budu až do neděle čekat na wwoofing. Ba naopak, asi si to dost užiju. Jinak v Calgary jsme se ubytovali s Derekem v HI hostelu downtown, což je v podstatě jediný hostel, co tam je a taky to nebylo špatné. Byl to čistý a celkem útulný hostel, blízko centra, takže dobře umístěný. Akorát s náma byl v pokoji takovej divnej chlapík, pořád se na něco vyptával a pozoroval, co jako děláme a všechno komentoval. Určitě to myslel dobře, ale dot mě to otravovalo.
Jinak chcete vědět, co jsem v Calgary viděla? NIC! Jen centrum, což je jedna ulice s obchody a restauracemi. S Derekem jsme si v terý večer zašli na véču do čínské čtvrti, čísnká restaurace Silver Dragon a dost jsme se nacpali. Mňam, no asi nejlepší zážitek z Calgary, no jak jinak, jídlo přece:-). Jo, dneska po cestě do Banffu jsme na okraji Calgary viděla skokanskej můstek, pozůstatek z olympiády, vypadalo to zajímavě, Calgary totiž je město uprostřed totální planiny, široko daleko ani kopeček.
Derek včera odletěl do Comoxu, upřímně jsem mu záviděla, že se vrací do Courtenay, hnedle bych se též vrátila, mít delší pracovní povolení. Jinak Derek a jeho irští kamarádi John a Miheal, kteří s námi taky pracovali na Mount Washington, mají dost štěstí, protože ski instruktor Nigel jim na léto zanechal svůj dům v Courtenay, nemusí mu platit žádnej nájem, jen že budou dům hlídat. Mají to irští kluci ale štěstí, co?:-).
Tady v hostelu jsem na pokoji s holkou z Austrálie, která bude v letní sezóně pracovat na Icefield Columbia, to musí být hrozně super, projížděli jsme tam tudy před asi týdnem a mě se to tam hrozně líbilo, asi že to bylo takový bílý a vzhledem se to blížilo k Antarktidě asi:-), trochu...
Jo, dneska, jak jsem čekala na autobus do Banffu na zastávce Greyhounda v Calgary, tak jsem potkala Cheeka, jednoho z mých kolegů vlekařů, zrovna mířil do Ontaria, kde bude přes léto pracovat na farmě, co na ní kdysi wwoofoval, ale tentokrát za peníze, bude jim tam dělat správce nebo tak něco. No a on včera odjel z Courtenay a říkal, že prý na Mount Washington musí odhrnovat sníh z tras pro horskou cyklistiku, Mount Washington je totiž během letní sezóny oblíbeným místem pro horské cyklisty, no a teď je tam 488 cm sněhu, takže musí prohrnout ty trasy, prý se z toho stávají tunely, páč i když to odhrnou, sníh jim sahá vysoko nad hlavy. Zajímavý, protože chtějí otevřít pro cyklisty za 14 dní. Ó, kéž bych tam byla...
Tak to je asi všechno prozatím. Jinak, jestli se divíte, že najednou tak píšu, tak to je tím, že konečně mám čas na Internet a psaní, páč v podstatě nemám moc co dělat:-)). Je to po dlouhé době příjemná změna, jen tak prostě nic nedělat. Beru to jako dovolenou:-).
Taky jsem dostala zprávu od paní rančerky, že mě vyzvedne v neděli nebo v pondělí v Banffu, takže super, už se těším na nový wwoofing. Pro ty, co to ještě neví, tak je to tady. Woofing zahrnuje 5 hodin práce denně a zaučení v jízdě na koni po odpoledních, což vede k projížďkám po okolních horách. Doufám, že mi to na koni půjde, páč ne že bych byla zrovna zkušená jezdkyně (= na koni jsem seděla před asi 15 lety hodinu během placené hodiny v Ořešíně v Brně a 5 minut jednou kdysi na táboře:-))). Jak tam píšou, wwoofer "must be reasonably fit for living and working in the backcountry", tak doufám, že to jakože splňuju, aspoň trochu, no ještě aby ne, zkušená vlekařka, co strávila zimu venku, že:-)). Taky tam nemají internet a telefon, takže tam po večerech asi budeme zpívat country písně a u ohně si vyprávět staré kovbojské historky:-))). Taky doufám, že si domů přivezu pravej kovbojskej klobouk.
V Banffu jsem se ubytovala v hostelu Samesun Chalet a nelituju, protože to je zatím nejlepší hostel, kterej jsem navštívila, když nepočítám ubytování v rodinném domku v Jasperu, ale to nebyl hostel, to spíš bylo jako Guest House. Tady v Banffu v Samesunu je to nová budova, kde je nás v pokoji 6, pokoj má vlastní koupelnu, krb a televizi. Jsou tam dokonce i skříňky a šuplíky, že si člověk může do nich dát věci. Takže mě ani nemrzí, že tady budu až do neděle čekat na wwoofing. Ba naopak, asi si to dost užiju. Jinak v Calgary jsme se ubytovali s Derekem v HI hostelu downtown, což je v podstatě jediný hostel, co tam je a taky to nebylo špatné. Byl to čistý a celkem útulný hostel, blízko centra, takže dobře umístěný. Akorát s náma byl v pokoji takovej divnej chlapík, pořád se na něco vyptával a pozoroval, co jako děláme a všechno komentoval. Určitě to myslel dobře, ale dot mě to otravovalo.
Jinak chcete vědět, co jsem v Calgary viděla? NIC! Jen centrum, což je jedna ulice s obchody a restauracemi. S Derekem jsme si v terý večer zašli na véču do čínské čtvrti, čísnká restaurace Silver Dragon a dost jsme se nacpali. Mňam, no asi nejlepší zážitek z Calgary, no jak jinak, jídlo přece:-). Jo, dneska po cestě do Banffu jsme na okraji Calgary viděla skokanskej můstek, pozůstatek z olympiády, vypadalo to zajímavě, Calgary totiž je město uprostřed totální planiny, široko daleko ani kopeček.
Derek včera odletěl do Comoxu, upřímně jsem mu záviděla, že se vrací do Courtenay, hnedle bych se též vrátila, mít delší pracovní povolení. Jinak Derek a jeho irští kamarádi John a Miheal, kteří s námi taky pracovali na Mount Washington, mají dost štěstí, protože ski instruktor Nigel jim na léto zanechal svůj dům v Courtenay, nemusí mu platit žádnej nájem, jen že budou dům hlídat. Mají to irští kluci ale štěstí, co?:-).
Tady v hostelu jsem na pokoji s holkou z Austrálie, která bude v letní sezóně pracovat na Icefield Columbia, to musí být hrozně super, projížděli jsme tam tudy před asi týdnem a mě se to tam hrozně líbilo, asi že to bylo takový bílý a vzhledem se to blížilo k Antarktidě asi:-), trochu...
Jo, dneska, jak jsem čekala na autobus do Banffu na zastávce Greyhounda v Calgary, tak jsem potkala Cheeka, jednoho z mých kolegů vlekařů, zrovna mířil do Ontaria, kde bude přes léto pracovat na farmě, co na ní kdysi wwoofoval, ale tentokrát za peníze, bude jim tam dělat správce nebo tak něco. No a on včera odjel z Courtenay a říkal, že prý na Mount Washington musí odhrnovat sníh z tras pro horskou cyklistiku, Mount Washington je totiž během letní sezóny oblíbeným místem pro horské cyklisty, no a teď je tam 488 cm sněhu, takže musí prohrnout ty trasy, prý se z toho stávají tunely, páč i když to odhrnou, sníh jim sahá vysoko nad hlavy. Zajímavý, protože chtějí otevřít pro cyklisty za 14 dní. Ó, kéž bych tam byla...
Tak to je asi všechno prozatím. Jinak, jestli se divíte, že najednou tak píšu, tak to je tím, že konečně mám čas na Internet a psaní, páč v podstatě nemám moc co dělat:-)). Je to po dlouhé době příjemná změna, jen tak prostě nic nedělat. Beru to jako dovolenou:-).
středa 12. května 2010
Banff a Calgary
Tak jsem teď právě v Calgary a už jsem to jen já a jenom já. Holky Francouzky odjely včera a zanechaly mě mému osudu:-)), jak bylo předem domluveno.
V Banffu jsme nakonec byli 5 nocí a bylo to super. Sestřenice od Julie, Fanelie a její boyfriend Stephen mají kamaráda a ten pracuje v lyžařském středisku Sunshine v Banffu. Takže on nám zařídil, že jsme mohli zdarma přespat v domě pro zaměstnance nahoře a já jsem celý den zdarma lyžovala a ostatní šli na výlet na sněžnicích. Christophe, to je ten kamarád, mi sehnal lyže, boty, hůlky a dokonce i lyžařské kalhoty, aby mi nebyla zima, no super, takže jsem si v pondělí užila celodenní lyžování v Banffu. Na Sunshine je to tak, že musíte zaparkovat auto dole pod horou a pak let nahoru tzv. gondolou, neboli visutou lanovkou vajíčkem:-). Přijeli jsme tam v neděli odpoledne a dost sněžilo, ale druhý den bylo azuro. Christophe nám zařídil pokoje v ubytovně pro zaměstnance, takže jsme dokonce měli každej svoji postel, no paráda. Měli jsme i zaměstnaneckou slevu na jídlo v místní kantýně, takže jsme si to fakt dost užili, já osobně lyžování jsem si užila hrooozně moc, bylo to super, sníh naprosto jiný než na Mount Washington, ne tak mokrý, více to tam připomíná Alpy, no zkrátka paráda.
V pondělí jsme všichni včetně Christopha jeli dolů a večer jsme se utábořili na břehu řeky Bow v Canmore a udělali jsme si super večeři nad ohněm. Nádherné okolí, jako vždycky:-). Vypili jsme 4 litry vína, 18 piv a bylo nám dobře:-). Ani zima v noci nebyla tak hrozná. Druhý den jsme se rozloučili s Fanelie, Christophem a Stephenem a já, Julie, Bene a Derek jsme zamířili do Calgary, což je asi 1,5 jízdy. Pomalu jsme za sebou nechali Rockies a krajina se rychle změnila z hornaté a zelené na rovnou a hnědou, no prostě naprosto něco jiného a nemůžu říct, že by se mi to kdvoíjak líbilo. V Calgary jsme se zastavili v parku Nose, což je takovej kopec travnatej hnědej, noc nic moc. Osobně se mi Calgary nelíbí, krabicoidní město s jednou ulicí jako centrum, která není taak ošklivá, jinak nic moc. Zítra se vracím do Banffu mezi horama a tam budu čekat na zprávu od lidí z ranče, co by mě měli přístí týden vyzvednout a odvéz na koňskej ranč, kde budu wwoofovat asi tak měsíc. Tak doufám, že to vyjde, pokud ne, vymyslím něco jiného, co budu dělat:-).
Konečně se mi podařilo dát nějaké fotky z výletu na Rajče, takže užít si je můžete zde.
Takže to je konec mého Road Tripu s francouzskýma holkama:-). Trasa byla následující: Fanny Bay - Sayward - Telegraph Cove - Port McNeill - Port Hardy - Prince Rupert - Teracce - Hazelton - Smithers - Houston - Burns Lake - Fort Fraser - Vanderhoof - Prince George - Jasper - Banff - Canmore - Calgary. Dle Google Maps je to cca 1800 km autem + 274 námořních mil na trajektu (nemám ponětí kolik to jako je:-)). Trvalo nám to přesně 15 dní. A bylo to super:-).
V Banffu jsme nakonec byli 5 nocí a bylo to super. Sestřenice od Julie, Fanelie a její boyfriend Stephen mají kamaráda a ten pracuje v lyžařském středisku Sunshine v Banffu. Takže on nám zařídil, že jsme mohli zdarma přespat v domě pro zaměstnance nahoře a já jsem celý den zdarma lyžovala a ostatní šli na výlet na sněžnicích. Christophe, to je ten kamarád, mi sehnal lyže, boty, hůlky a dokonce i lyžařské kalhoty, aby mi nebyla zima, no super, takže jsem si v pondělí užila celodenní lyžování v Banffu. Na Sunshine je to tak, že musíte zaparkovat auto dole pod horou a pak let nahoru tzv. gondolou, neboli visutou lanovkou vajíčkem:-). Přijeli jsme tam v neděli odpoledne a dost sněžilo, ale druhý den bylo azuro. Christophe nám zařídil pokoje v ubytovně pro zaměstnance, takže jsme dokonce měli každej svoji postel, no paráda. Měli jsme i zaměstnaneckou slevu na jídlo v místní kantýně, takže jsme si to fakt dost užili, já osobně lyžování jsem si užila hrooozně moc, bylo to super, sníh naprosto jiný než na Mount Washington, ne tak mokrý, více to tam připomíná Alpy, no zkrátka paráda.
V pondělí jsme všichni včetně Christopha jeli dolů a večer jsme se utábořili na břehu řeky Bow v Canmore a udělali jsme si super večeři nad ohněm. Nádherné okolí, jako vždycky:-). Vypili jsme 4 litry vína, 18 piv a bylo nám dobře:-). Ani zima v noci nebyla tak hrozná. Druhý den jsme se rozloučili s Fanelie, Christophem a Stephenem a já, Julie, Bene a Derek jsme zamířili do Calgary, což je asi 1,5 jízdy. Pomalu jsme za sebou nechali Rockies a krajina se rychle změnila z hornaté a zelené na rovnou a hnědou, no prostě naprosto něco jiného a nemůžu říct, že by se mi to kdvoíjak líbilo. V Calgary jsme se zastavili v parku Nose, což je takovej kopec travnatej hnědej, noc nic moc. Osobně se mi Calgary nelíbí, krabicoidní město s jednou ulicí jako centrum, která není taak ošklivá, jinak nic moc. Zítra se vracím do Banffu mezi horama a tam budu čekat na zprávu od lidí z ranče, co by mě měli přístí týden vyzvednout a odvéz na koňskej ranč, kde budu wwoofovat asi tak měsíc. Tak doufám, že to vyjde, pokud ne, vymyslím něco jiného, co budu dělat:-).
Konečně se mi podařilo dát nějaké fotky z výletu na Rajče, takže užít si je můžete zde.
Takže to je konec mého Road Tripu s francouzskýma holkama:-). Trasa byla následující: Fanny Bay - Sayward - Telegraph Cove - Port McNeill - Port Hardy - Prince Rupert - Teracce - Hazelton - Smithers - Houston - Burns Lake - Fort Fraser - Vanderhoof - Prince George - Jasper - Banff - Canmore - Calgary. Dle Google Maps je to cca 1800 km autem + 274 námořních mil na trajektu (nemám ponětí kolik to jako je:-)). Trvalo nám to přesně 15 dní. A bylo to super:-).
pátek 7. května 2010
Z Prince Ruperta do Banffu
Po plavbě trajektem jsme se ocitly na kanadské pevnině, stále v Britské Kolumbii, v městě zvaném Prince Rupert. Zamířily jsme do místa se jménem Cow Bay, což je malinký zálivek s obchůdkama a kavárničkama, kde vše je inspirováno krávama. Taktže jsme to zapíchly v kavárně Cowpuccino, kde jsme si daly oběd a kafe.
Rozhodly jsme se, že v rámci pohodlí aspoň jednou za čas, se ubytujeme v hostelu, takže jsme našly Pioneer Hostel, kde jsme za 55 dolarů měly soukromý pokoj pro 3, což byla super cena. Co se mě týče, strávila jsme večer na Internetu a pak spala jako nemluvně do půl desáté. Následující den lilo jako uz konve, ale nám to nezabránilo v tim jít na výlet k nedalekým Butze Rapids. Byla by to ghezká procházka, nwebýt vytrvalkého hustého deště, ale i tak super, všude rostl Skunk Cabbage, žlutý rostlinky v lese. V hostelu jsme potkaly dvě Australanky, které se k nám na cestu přidaly.
Po výletě jsme se vydaly směrem na sever, projely jsme města Terrace, Hazelton (což bylo nejsevernější místo, kam jsme zajely, kolem 250 km od Aljašky), Smithers. Kempovaly jsme u jezera Sealy, kde jsme pozorovaly bobry, na břehu jezera Tahee, kde jsme si dělaly čaj s rumem a kolem nás chodily srnky. To je vlůbec super věc, Jezero Tahee je něco jako regionální park, kde je kemp, ale v mimo sezónu je to na noc zavřený. Volaly jsme do informačního centra, zda můžeme zůstat na nic i tak, řekli nám, že jo, tak jsme tam zakotvily, bylo to super, krásné místo, nikde nikdo široko daleko, no prostě super. Byla to ale jedna z nejstudenějších nocí zatím, to jsme ještě netušily, co nás čeká.
Další den jsme dojely do města Prince George, kde jsme zaparkovaly v místním kempu, zima, ale teplá sprcha, prádelna a wifi po celém kempu. Takže studený večer jsme strávily v prádelně, noc ušla, havně proto, že jsme si cestou ve Walmartu zakoupily deky, které nás trichu zahřály.
Z Prince George jsme další den mířily do Jasperu. Naše rozhodnutí strávit další oc v autě se po cestě pomalu rozplývalo a vzalo za své docela, když jsme projížděly kolem jezera Moose, které bylo totálně zamrzlé a kolem cesty byl sníh. Jaro, které jsme v plném rozpuku opustily na Vancouver Island, bylo totálně totam. Nicméně cesta z prince George do Jasperu byla velmi scénická, po pravé straně jsme totiž měly Cariboo Mountains, což byla vážně krása. Jak jsme se blížily k Jasperu, překročily jsme hranice mezi Britskou Kolumbií a Albertou a čas se posunul o jednu hodinu dopředu. Tudíž nyní je časový posun mezi Kanadou a ČR 8 hodin a ne 9. Cestou jsme volaly do hostelu, který jsme objevily v brožurce a rezervovaly si ubytování. Opět jsme měly soukromý pokoj, tentokrát za 75 dolarů, což je pořád super cena. Navíc, ubytování nakonec nebyl hostel, ale soukromý domek, kde manželský pár poskytoval velmi příjemné čisté ubytování max. 8 lidem, pracovali pro Národní park Jasper a bylo to tam strašně krásný. Hned jsme si zamluvily i druhou noc, protože jsme chtěly zůstat dva dny.
Druhý den jsme udělaly několik místních túr, všude děsně krásný, už to ani nemůžu psát, ale to nejde, páč je to pravda, všude hrozně moc krásný, hory, jezera, sníh a tak. No, takže jsme byly v kaňonu Maligne, u jezer Annette a Edith, u Athabasca River a večer jsme si udělaly prohlídku města. Jasper e velmi příjemné, ne moc turistické městečko v horách, moc se mi tam líbilo, malebné okolí, řeka, no krása.
Druhý den nás čekala scénická cesta kanadskými Rockies (Rocky Mountains) do Banffu. je to cca 280 km horama, čím blíž jsme byly k Bannfu, tím víc sněhu bylo. Projížděly jsme ledovým polem Columbia, nádhera, led, sníh, bílo.... Zima jak blázen. Nicméně rozhodly jsme se, že budem drsňačky a ubytovaly jsme se v kempu v Banffu, kde jsme srávily noc v autě. Nebylo to nejhorší, dokud člověk nevyleze z teplýho spacáku, tak to jde, ale já v noci většinou musím na záchod, a to je dost utrpení. V autě je i přes to, že jsme tam 3, dost pekelná zima. No nicméně jsme přežily a druhý den ve městě potkaly sestřenici od Julie a jejího přítele a Dereka, našeho spolupracovníka od vleku z Mount Washington. Všichni jsme se vydali na túru kolem nedalekého jezera Minewanka. Další noc v kempu jsme byli já, Julie a Derek, Bene se rozhodla strávit noc s francouzskými přáteli v divočině. Byla pekelná zima a ráno sněžilo. Další výlet jsme si udělali na horu Tunnel v Banffu, nádherné výhledy do okolí a posléze večer super véča v mexické restauraciu a spooousta Margarity.
No, upřímně, nečekala jsem, že bude taková zima, takže i přes to, že zimu mám ráda, nemusím trávit celé dny tím, že se nemám kde zahřát:-)). Nejhoršií jsou noci, protože to je fakt kosa a člověk s tím nic nenadělá. Ale tak dá se to, a navíc je to dobrodrůžo, nicméně dnešní noc trávíme v motelu a já jsme rozhodně ráda, že aspoň jednou za čas mám v noci teplo a nemusím být totálně zamotaná v dece a spacáku.
Samozřejmě jinak jssem nadmíru spokojená i s počasím, protože s bílým sněhem je všechnot tak nějak pro mě krásnější. Jo, zaponmněla jsem napsat, že jsme byly u jezera Louise, což je vyhlášené jezero svou barvou a umístěním mezi skalnatými vrcholky, ale samozřejmě, že bylo zamrzlé a pokryté sněhem, takže jsme pověstnou barvu neviděli.
Rozhodly jsme se, že v rámci pohodlí aspoň jednou za čas, se ubytujeme v hostelu, takže jsme našly Pioneer Hostel, kde jsme za 55 dolarů měly soukromý pokoj pro 3, což byla super cena. Co se mě týče, strávila jsme večer na Internetu a pak spala jako nemluvně do půl desáté. Následující den lilo jako uz konve, ale nám to nezabránilo v tim jít na výlet k nedalekým Butze Rapids. Byla by to ghezká procházka, nwebýt vytrvalkého hustého deště, ale i tak super, všude rostl Skunk Cabbage, žlutý rostlinky v lese. V hostelu jsme potkaly dvě Australanky, které se k nám na cestu přidaly.
Po výletě jsme se vydaly směrem na sever, projely jsme města Terrace, Hazelton (což bylo nejsevernější místo, kam jsme zajely, kolem 250 km od Aljašky), Smithers. Kempovaly jsme u jezera Sealy, kde jsme pozorovaly bobry, na břehu jezera Tahee, kde jsme si dělaly čaj s rumem a kolem nás chodily srnky. To je vlůbec super věc, Jezero Tahee je něco jako regionální park, kde je kemp, ale v mimo sezónu je to na noc zavřený. Volaly jsme do informačního centra, zda můžeme zůstat na nic i tak, řekli nám, že jo, tak jsme tam zakotvily, bylo to super, krásné místo, nikde nikdo široko daleko, no prostě super. Byla to ale jedna z nejstudenějších nocí zatím, to jsme ještě netušily, co nás čeká.
Další den jsme dojely do města Prince George, kde jsme zaparkovaly v místním kempu, zima, ale teplá sprcha, prádelna a wifi po celém kempu. Takže studený večer jsme strávily v prádelně, noc ušla, havně proto, že jsme si cestou ve Walmartu zakoupily deky, které nás trichu zahřály.
Z Prince George jsme další den mířily do Jasperu. Naše rozhodnutí strávit další oc v autě se po cestě pomalu rozplývalo a vzalo za své docela, když jsme projížděly kolem jezera Moose, které bylo totálně zamrzlé a kolem cesty byl sníh. Jaro, které jsme v plném rozpuku opustily na Vancouver Island, bylo totálně totam. Nicméně cesta z prince George do Jasperu byla velmi scénická, po pravé straně jsme totiž měly Cariboo Mountains, což byla vážně krása. Jak jsme se blížily k Jasperu, překročily jsme hranice mezi Britskou Kolumbií a Albertou a čas se posunul o jednu hodinu dopředu. Tudíž nyní je časový posun mezi Kanadou a ČR 8 hodin a ne 9. Cestou jsme volaly do hostelu, který jsme objevily v brožurce a rezervovaly si ubytování. Opět jsme měly soukromý pokoj, tentokrát za 75 dolarů, což je pořád super cena. Navíc, ubytování nakonec nebyl hostel, ale soukromý domek, kde manželský pár poskytoval velmi příjemné čisté ubytování max. 8 lidem, pracovali pro Národní park Jasper a bylo to tam strašně krásný. Hned jsme si zamluvily i druhou noc, protože jsme chtěly zůstat dva dny.
Druhý den jsme udělaly několik místních túr, všude děsně krásný, už to ani nemůžu psát, ale to nejde, páč je to pravda, všude hrozně moc krásný, hory, jezera, sníh a tak. No, takže jsme byly v kaňonu Maligne, u jezer Annette a Edith, u Athabasca River a večer jsme si udělaly prohlídku města. Jasper e velmi příjemné, ne moc turistické městečko v horách, moc se mi tam líbilo, malebné okolí, řeka, no krása.
Druhý den nás čekala scénická cesta kanadskými Rockies (Rocky Mountains) do Banffu. je to cca 280 km horama, čím blíž jsme byly k Bannfu, tím víc sněhu bylo. Projížděly jsme ledovým polem Columbia, nádhera, led, sníh, bílo.... Zima jak blázen. Nicméně rozhodly jsme se, že budem drsňačky a ubytovaly jsme se v kempu v Banffu, kde jsme srávily noc v autě. Nebylo to nejhorší, dokud člověk nevyleze z teplýho spacáku, tak to jde, ale já v noci většinou musím na záchod, a to je dost utrpení. V autě je i přes to, že jsme tam 3, dost pekelná zima. No nicméně jsme přežily a druhý den ve městě potkaly sestřenici od Julie a jejího přítele a Dereka, našeho spolupracovníka od vleku z Mount Washington. Všichni jsme se vydali na túru kolem nedalekého jezera Minewanka. Další noc v kempu jsme byli já, Julie a Derek, Bene se rozhodla strávit noc s francouzskými přáteli v divočině. Byla pekelná zima a ráno sněžilo. Další výlet jsme si udělali na horu Tunnel v Banffu, nádherné výhledy do okolí a posléze večer super véča v mexické restauraciu a spooousta Margarity.
No, upřímně, nečekala jsem, že bude taková zima, takže i přes to, že zimu mám ráda, nemusím trávit celé dny tím, že se nemám kde zahřát:-)). Nejhoršií jsou noci, protože to je fakt kosa a člověk s tím nic nenadělá. Ale tak dá se to, a navíc je to dobrodrůžo, nicméně dnešní noc trávíme v motelu a já jsme rozhodně ráda, že aspoň jednou za čas mám v noci teplo a nemusím být totálně zamotaná v dece a spacáku.
Samozřejmě jinak jssem nadmíru spokojená i s počasím, protože s bílým sněhem je všechnot tak nějak pro mě krásnější. Jo, zaponmněla jsem napsat, že jsme byly u jezera Louise, což je vyhlášené jezero svou barvou a umístěním mezi skalnatými vrcholky, ale samozřejmě, že bylo zamrzlé a pokryté sněhem, takže jsme pověstnou barvu neviděli.
úterý 4. května 2010
Road trip pokračuje
Týden dobrodrůža je za mnou, a že to teda dobrodrůžo je, hlavně v noci, kdy není zrovna nejtepleji:-). Ale popořádku. Z Fanny Bay jsme minulé pondělí zamířily do Sayward, městečka někde na cestě na sever Vancouver Islandu. Tam jsme se utábořily v místním kempíku, kde jsme byly my a banda lidí protestujících proti umělému chovu lososů, který ohrožuje přirozený chod ostatních lososů. Pršelo jak blázen, tak jsme se nechaly ochotně pozvat pod stříšku, kde jsme si vyslechly povídání o těch lososech, zajímavé to bylo. Protestanti začli v Port Hardy a pochodují pěšky do Victorie, což je přes 500 km, a zastavují se po cestě na rlzných místech, aby lidem vysvětlili, co dělají a proč to dělají.
Další den jsme zamířily směr Port Hardy, odkjud nám jel trajekt ve středu v 5 odpoledne. Po cestě jsme objevily takovej kemp provozovanej místními původním obyvatelstvem, přesněji řečeno kmenem Kwakiutl. Kemp je na břehu moře a měly jsme štěstí, nepršelo, tak jsme šly na procházku po pláži a večer si udělaly oheň. Jakmile nás spatřila nedaleká skupinka lidí, tak se k nám přidali dva z nich (chlapi, překvapivě:-))), tentokrát to byli dva indiáni, z nichž jeden byl divnej a druhej se sotva držel na nohách, jak byl pod vlivem. Ale ten divnej, jehož jméno jsem zapomněla, nám aspoň povykládal o tom jejich kmeni a dokonce zapěl dvě indiánské písně. Pak nám dal emailovou adresu, že prý nám napíše, jak se máme a oba odjeli. Docela jsme si oddechly, páč jsme se bály, že je budem mít na krku celej večer, tak nějak jsem z nich neměla dobrej pocit. Ale jinak to tam bylo super, ráno jsme si udělaly snídani na břehu oceánu a vyrazily do Port Hardy.
Musím teda říct, že místní města jsou fakt o ničem, jedno jak druhý a ošklivý a prohlídka města se nám většinou podaří z auta za pár minut. V Port Hardy jsme ale zůstaly déle, neboť jsme čekaly na trajekt, no tak jsme se tam trochuu prošly, ale strávily jsme většinu času tím, že jsme hledaly nějakou restauraci na oběd, která by nebyla fast food, nakonec jsme jednu našly, s obsluhou, ale jídlo bylo fastfoodového typu tak jako tak:-), oni tady prostě nevaří normální jídla, všechno je hamburger nebo smažený, ne že bych to neměla ráda, ale ne pořád. Třeba obyčejný vařený brambory člověk tady člověk prostě nenajde.
Cesta trajektem trvala 18 hodin, přes noc a bylo to super truper. Večer jsme strávily na palubě na zádi a čekaly jsme na zípad slunce. Byla děsná zima, ale nevzdaly jsme to a krátily si čas hrou v karty. Holky šly pro pivo do baru a to vám teda řeknu, to byla mise.... Vrátily se s pivem nalitým do kelímků od koka koly a hranolkama. Problém byl za prvé v tom, že pivo prodávali jen k jídlu a za druhé, člověk si ho musí přelít do kelímku, aby jakože ostatní neviděli, že pijem pivo, páč vlastně mesmíme pít na veřejnosti. No fakt sranda. Ale v té zimě jsme stejně zůstaly jen u jednoho, studený pivo nebylo úplně ideální. Nicméně čekání stálo za to, neuvěřitelně nádherný západ slunce nám to vynahradil a pak jsme si daly horkej čaj a polívku a bylo dobře. Noc jsme strávily na zemi ve spacáku, protože jako správný dobrodružky přece nebudem platit za kajutu:-)...
No nic, musím končit tak zase příště.... To už bude na pevnině... Jo, ještě o autu, je to Volkswagen Eurovan z roku 1992 a holky ho vybavily vevnitř, že se v něm dá spát a ještě je tam hodně místa na batohy a tak, ale zima je v něm v noci stejně:-))). Ale tak trochu si to tam zadýcháme a když se zachumláme, tak to jde. Ráno to obvykle stojí za to, páč je to všude hrozně krásný.
Tak toto je náš vaneček:
Další den jsme zamířily směr Port Hardy, odkjud nám jel trajekt ve středu v 5 odpoledne. Po cestě jsme objevily takovej kemp provozovanej místními původním obyvatelstvem, přesněji řečeno kmenem Kwakiutl. Kemp je na břehu moře a měly jsme štěstí, nepršelo, tak jsme šly na procházku po pláži a večer si udělaly oheň. Jakmile nás spatřila nedaleká skupinka lidí, tak se k nám přidali dva z nich (chlapi, překvapivě:-))), tentokrát to byli dva indiáni, z nichž jeden byl divnej a druhej se sotva držel na nohách, jak byl pod vlivem. Ale ten divnej, jehož jméno jsem zapomněla, nám aspoň povykládal o tom jejich kmeni a dokonce zapěl dvě indiánské písně. Pak nám dal emailovou adresu, že prý nám napíše, jak se máme a oba odjeli. Docela jsme si oddechly, páč jsme se bály, že je budem mít na krku celej večer, tak nějak jsem z nich neměla dobrej pocit. Ale jinak to tam bylo super, ráno jsme si udělaly snídani na břehu oceánu a vyrazily do Port Hardy.
Musím teda říct, že místní města jsou fakt o ničem, jedno jak druhý a ošklivý a prohlídka města se nám většinou podaří z auta za pár minut. V Port Hardy jsme ale zůstaly déle, neboť jsme čekaly na trajekt, no tak jsme se tam trochuu prošly, ale strávily jsme většinu času tím, že jsme hledaly nějakou restauraci na oběd, která by nebyla fast food, nakonec jsme jednu našly, s obsluhou, ale jídlo bylo fastfoodového typu tak jako tak:-), oni tady prostě nevaří normální jídla, všechno je hamburger nebo smažený, ne že bych to neměla ráda, ale ne pořád. Třeba obyčejný vařený brambory člověk tady člověk prostě nenajde.
Cesta trajektem trvala 18 hodin, přes noc a bylo to super truper. Večer jsme strávily na palubě na zádi a čekaly jsme na zípad slunce. Byla děsná zima, ale nevzdaly jsme to a krátily si čas hrou v karty. Holky šly pro pivo do baru a to vám teda řeknu, to byla mise.... Vrátily se s pivem nalitým do kelímků od koka koly a hranolkama. Problém byl za prvé v tom, že pivo prodávali jen k jídlu a za druhé, člověk si ho musí přelít do kelímku, aby jakože ostatní neviděli, že pijem pivo, páč vlastně mesmíme pít na veřejnosti. No fakt sranda. Ale v té zimě jsme stejně zůstaly jen u jednoho, studený pivo nebylo úplně ideální. Nicméně čekání stálo za to, neuvěřitelně nádherný západ slunce nám to vynahradil a pak jsme si daly horkej čaj a polívku a bylo dobře. Noc jsme strávily na zemi ve spacáku, protože jako správný dobrodružky přece nebudem platit za kajutu:-)...
No nic, musím končit tak zase příště.... To už bude na pevnině... Jo, ještě o autu, je to Volkswagen Eurovan z roku 1992 a holky ho vybavily vevnitř, že se v něm dá spát a ještě je tam hodně místa na batohy a tak, ale zima je v něm v noci stejně:-))). Ale tak trochu si to tam zadýcháme a když se zachumláme, tak to jde. Ráno to obvykle stojí za to, páč je to všude hrozně krásný.
Tak toto je náš vaneček:
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
