Road trip pokračuje

Týden dobrodrůža je za mnou, a že to teda dobrodrůžo je, hlavně v noci, kdy není zrovna nejtepleji:-). Ale popořádku. Z Fanny Bay jsme minulé pondělí zamířily do Sayward, městečka někde na cestě na sever Vancouver Islandu. Tam jsme se utábořily v místním kempíku, kde jsme byly my a banda lidí protestujících proti umělému chovu lososů, který ohrožuje přirozený chod ostatních lososů. Pršelo jak blázen, tak jsme se nechaly ochotně pozvat pod stříšku, kde jsme si vyslechly povídání o těch lososech, zajímavé to bylo. Protestanti začli v Port Hardy a pochodují pěšky do Victorie, což je přes 500 km, a zastavují se po cestě na rlzných místech, aby lidem vysvětlili, co dělají a proč to dělají.

Další den jsme zamířily směr Port Hardy, odkjud nám jel trajekt ve středu v 5 odpoledne. Po cestě jsme objevily takovej kemp provozovanej místními původním obyvatelstvem, přesněji řečeno kmenem Kwakiutl. Kemp je na břehu moře a měly jsme štěstí, nepršelo, tak jsme šly na procházku po pláži a večer si udělaly oheň. Jakmile nás spatřila nedaleká skupinka lidí, tak se k nám přidali dva z nich (chlapi, překvapivě:-))), tentokrát to byli dva indiáni, z nichž jeden byl divnej a druhej se sotva držel na nohách, jak byl pod vlivem. Ale ten divnej, jehož jméno jsem zapomněla, nám aspoň povykládal o tom jejich kmeni a dokonce zapěl dvě indiánské písně. Pak nám dal emailovou adresu, že prý nám napíše, jak se máme a oba odjeli. Docela jsme si oddechly, páč jsme se bály, že je budem mít na krku celej večer, tak nějak jsem z nich neměla dobrej pocit. Ale jinak to tam bylo super, ráno jsme si udělaly snídani na břehu oceánu a vyrazily do Port Hardy.



Musím teda říct, že místní města jsou fakt o ničem, jedno jak druhý a ošklivý a prohlídka města se nám většinou podaří z auta za pár minut. V Port Hardy jsme ale zůstaly déle, neboť jsme čekaly na trajekt, no tak jsme se tam trochuu prošly, ale strávily jsme většinu času tím, že jsme hledaly nějakou restauraci na oběd, která by nebyla fast food, nakonec jsme jednu našly, s obsluhou, ale jídlo bylo fastfoodového typu tak jako tak:-), oni tady prostě nevaří normální jídla, všechno je hamburger nebo smažený, ne že bych to neměla ráda, ale ne pořád. Třeba obyčejný vařený brambory člověk tady člověk prostě nenajde.

Cesta trajektem trvala 18 hodin, přes noc a bylo to super truper. Večer jsme strávily na palubě na zádi a čekaly jsme na zípad slunce. Byla děsná zima, ale nevzdaly jsme to a krátily si čas hrou v karty. Holky šly pro pivo do baru a to vám teda řeknu, to byla mise.... Vrátily se s pivem nalitým do kelímků od koka koly a hranolkama. Problém byl za prvé v tom, že pivo prodávali jen k jídlu a za druhé, člověk si ho musí přelít do kelímku, aby jakože ostatní neviděli, že pijem pivo, páč vlastně mesmíme pít na veřejnosti. No fakt sranda. Ale v té zimě jsme stejně zůstaly jen u jednoho, studený pivo nebylo úplně ideální. Nicméně čekání stálo za to, neuvěřitelně nádherný západ slunce nám to vynahradil a pak jsme si daly horkej čaj a polívku a bylo dobře. Noc jsme strávily na zemi ve spacáku, protože jako správný dobrodružky přece nebudem platit za kajutu:-)...



No nic, musím končit tak zase příště.... To už bude na pevnině... Jo, ještě o autu, je to Volkswagen Eurovan z roku 1992 a holky ho vybavily vevnitř, že se v něm dá spát a ještě je tam hodně místa na batohy a tak, ale zima je v něm v noci stejně:-))). Ale tak trochu si to tam zadýcháme a když se zachumláme, tak to jde. Ráno to obvykle stojí za to, páč je to všude hrozně krásný.

Tak toto je náš vaneček: