Místní postřehy

Tak bych řekla, že mě tady asi všichni považují za exota. Ne, že by mě to nějak extrémně vadilo, ale rozhodně zde necítím domácké prostředí, a ať chci nebo ne, musím srovnávat s Kanadou, kde to bylo tisíckrát jinak. Holt je to venkov a tradiční rodina je zde základem. Žena po třicítce, která nemá děti, manžela, či alespoň přítele, příslib rodiny, je tak trochu divná. Navíc si cestuju a jezdím po horách, místo abych se na plný úvazek věnovala hledání vhodného (= jakéhokoliv, protože už mi ujel vlak) partnera. Muži zde pevnou rukou vládnou rodinám, ženy podřízeně dělají vše, by muži byli spokojení. Mám v práci dva stálé kolegy, jeden cca 45, druhý kolem 50. Do práce jezdí na lyžích kolem 9.30, z práce ve 4, aby stihli lanovku. Takže ranní úklid a příprava, stejně jako konečný úklid, což občas bývá nejtěžší práce, jsou na náš ženách. Přitom pánové mají navíc tringelty, peníze stejné jako já, a že by se rozdělili se mnou a slečnou v kuchyni? Ne... Prostě je to asi normální, že chlap má víc peněz za míň práce... Pokud je náhodou poprosím o pomoc, tak odmítnou, nebo to aspoň okecají. Takže jaké bylo moje překvapení, když jsem poprosila kolegu o pomoc se zvedáním lavic a židlí na stoly na konci dne a on mi odpověděl, že nemůže, protože má něco děsně důležitého na práci, ale stál dál a jen nečinně přihlížel. Takže co si neudělám sama, nemám. Paní vedoucí v kuchyni se ještě na mě tak divně dívala, jakože proč ho žádám o pomoc, to mám přece udělat já. To stejné brigádníci, mladí kluci kolem 18, myslíte, že sami od sebe s něčím pomůžou? Na žádost o odnesení těžkého kýblu s vodou protočí oči a no jo, tak my to teda uděláme. Přitom my ženy to děláme denně několikrát a oni stojí a koukají na nás.... Neuvěřitelné. Chápete to? Prostě stará teta, co nám občas vypomáhá v kuchyni, dělá všechno co může, a ti mladí borečci se na ni dívají, protože to pro ně je normální? Taky tomu odpovídá historka, kterou místní učitelé lyžování říkají svým studentům. Místní lyžařská škola se jmenuje Smarty Land a maskotem je Smarty. Instruktoři berou děti na vyjížďku lanovkou, kde po cestě je jeskyňka, kde žije paní Smartyová a nikdy nevychází ven. Čeká totiž doma na pana manžela Smartyho, až se vrátí domů. Myslím, že pro studenty Gender Studies by tady byla úrodná půda.

Obdivuju všechny, kteří se odstěhovali do země, kde nerozuměli ani slovu a vydrželi tam zůstat. Já osobně se už dost těším domů. To, že nezmám jazyk, je pro mě téměř nepřekonatelnou překážkou. Zatímco moji kolegové spolu celý den brebentí a vyměnují si životní moudra, já mlčím. Mlčím v podstatě pořád, protože na mě nikdo ani nemluví. Proč taky, já jsem přece ta divná holka, co stejně ani nerozumí, tak co se budem namáhat, svou práci si udělá, nic víc od ní nepotřebujeme... Navíc, kolega, kterého jsem tuhle požádala o pomoc, tak nějak od té doby totálně ignoruje moji přítomnost a neodpovídá ani na přímou otázku směrovanou na něj.

Mno a taky tady hrozně moc lidí kouří, teda skoro všichni. A sedíte u stolu s kuřáky, no tak dobře, klidně ať si kouřií, ale oni si zapálí, aniž by se zeptali, když zrovna jíte. Čoudí rovnou pod nos nad talířem. Tuhle jsem jela lanovkou, takovým tím vajíčkem, dolů z práce se svými dvěma 18 letými kolegy a oni si bez zeptání zapálili. Můj protest byl k ničemu a jelikož se z lanovky nedá za jízdy vystoupit, dojela jsem dolů naprosto vyuzená, jako bych strávila den v hospodě. No, co má člověk v takové situaci dělat? Výchovná řeč je nanic, zvlášť když neumím německy:-) a stejně by jim to bylo jedno.

Mno, tak to byla ta negativa.

Jinak je tady krásně. Když je jasno, východy a západy slunce jsou neuvěřitelné. Lyžovačka je super a taky tu mám pár kamarádů, takže si aspoň občas pokecám, ale taky ne moc, protože proč mluvit anglicky, když je ve společnosti jen jeden člověk, který neumí německy, že. No, prostě mi chybí lidi, to je ten problém.

Takže po naprosto pozitivní zkušenosti z Kanady je zde tak trochu negativní zkušenost z Rakouska. Ale je to tady všechno o lidech, občas mám pocit naprosto nepřátelského ovzduší, a to mi vadí.