Zase na farmě

Tak jsem zase tu a tentokráte se hlásím z Fanny Bay, kam jsem se odebrala na týden po skoro skončení sezóny na Mount Washington. Ale popořadě. 11. dubna skončila pravidelná sezóna na hoře, což bylo až paradoxní, protože to bylo zrovna v době, kdy tam bylo nejvíc sněhu, 7 metrů. Majitelé hory se rozhodli, že otevřou pro věřejnost ještě dva víkendy poté, takže jsem ještě až tak úplně neskončila, v sobotu mě čeká moje úplně poslední vlekařská služba. Protože nájem v Courtenay jsem měla jen do půlky měsíce, tak jsem v sobotu a v neděli zůstala na dva dny v hostelu v Courtenay, protože jsem musela do práce, a abych ušetřila za jídlo a ubytování, tak jsem na týden přijela na farmu wwoofovat. Trávím zde poklidné dny se dvěma árijskými chlapci, no ne fakt, jsou oba děsně blonďatí a neměčtí:-)), ale jsou fajn a dokonce jim není devatenáct, ale trochu víc, takže to nejsou až tak úplný paka:-))).

Minulý týden byl ve znamení závěrečných večírků, v úterý byla party pro zaměstnance v Courtenay, zdarma večeře formou bufetu a drinky za rozumnou cenu:-)). Bylo to super, trochu jsem to roztočila, ale myslím, že jsem si to zasloužila, protože tak bezalkoholické a bezhospodové období jako tady v Kanadě jsem dlouho nezažila (asi jako dítě naposled nebo co). Ve čtvrtek se konal golfový turnaj, jehož se opět účastnili zaměstnanci a já a Martina jsme byly požádány fešným vlekovým technikem Mikem, jež byl pořadatelem, abychom mu pomohly při organizaci. Až do poslední chvíle jsme nevěděly, co naše pomoc vlastně představuje, nakonec z toho vylezlo, že Martina byla rozhodčí u nejdelšího dostřelu a já u nejbližšího dostřelu k jamce na greenu (golfová terminologie je mi nyní blízká:-)). Golfové hřiště v Courtenay je super krásné, s výhledem na hory a měli jsmě štěstí, že bylo krásně teplo a slunečno. Mike nás upozornil, že hlavním obsahem naší práce je přijímat od hráčů dary a úplaty v podobě alkoholických nápojů, a i my jsme měly být vybaveny nějakým tím drinkem, abychom nesušily na hřišti pusu. Mike jako hlavní pořadatel oblížděl jamky s kufrem plným alkoholických nápojů a nabízel hráčům posilnění na dobrou trefu. No úplatky jsem přijímala dostatečně, dokonce mi jeden hráč udělal masáž nohou:-), takže nakonec to dopado tak, že na oběd, který jsme měli zorganizovaný v restauraci u vojenské základny v Comoxu, jsem dorazila již ve značně podroušeném stavu. No ale myslím, že úplnou ostudu jsem si neudělala, v pět odpoledne jsem byla doma v posteli a zůstala tam až do pátku do rána:-).

O víkendu jse opět oblékla vlekařskou uniformu a v děšťosněhu a mlze jsem si užívala posledních dní na hoře, v neděli dokonce i dobrá lyžovačka na poměrně hodně měkkém a mokrém sněhu. Ačkoliv tady dole už je počasí na tričko, nahoře pořád sníh dosahuje více než 6 metrů sněhu, ale to je pochopitelné, ono to hned tak asi neroztaje.

No a v neděli začně můj road trip po francouzku, protože jsem se domluvila s dvěma Francouzkami, co pracovaly na hoře, že se k nim připojím na cca 14 denní road trip napříč Britskou Kolumbií, v jejich nově zakoupeném vanu, v němž asi budeme i spát, střídavě s hostely, a jediným a hlavním heslem výletu je: nic neplánovat. Takže to bude velmi zajímavé, jediné, co vím, je, že pojedeme trajektem ze severního Port Hardy na Vancouver Island do místa na severu Kanady zvaném Prince Rupert, plavba trvá 20 hodin, to bude žůůůžo:-). Konečná stanice pro mě je Banff v Albertě, holky pak pokračují až do Montrealu, kde stráví asi zbytek svého pobytu v Kanadě.

Takže jsem se rozloučila s Blue Roomem, jak jsme ho s Martinou pojmenovaly, protože byl vymalovanej na modro, Wanda (majitelka domu) nás pozvala na rozlučkovou véču, pak jsem se s Martinou vydala do kina na nový Souboj titánů, který opět nebyl ve 3D, což mě fakt namíchlo, protože oni si v Courtenay konečně pořídí 3D plátno, ale místo aby na něm dávali něco pořádnýho, tak hráli ve 3D film Jak trénovat draka (nebo tak nějak). No ale Souboj byl dobrej, teda do poůvodního filmu to co do příběhu mělo docela daleko, ale plechová sovička byla, tak aspoň něco.

Tak si tady na farmě zase pěkně farmařím, sejeme, přesazujeme, sekáme trávu, plevelíme, zaléváme, trháme, noo prostě klasika, člověk se tady cítí jako doma, a to jídlo, no prostě balada. Neměla bych si na to moc zvykat, kdoví kdy si zase užiju nějakou domácí stravu...

Jooo, ještě jsem se zapomněla zmínit, že jsem si užila jeden pěkný západ slunce na sjezdovce ve společnosti svých dvou oblíbených kolegů Johna a Dustina a dalších. Bylo to moc fajn, já prostě vím, proč mám ráda hory v zimě. Protože mrzne a je sníh a je to super:-). Whsekey tak nějak líp hřeje, když je zima... A že byla, děsná!

Jo, poslední věc, ačkoliv Martina měla odletět do ČR 18. dubna, je stále ještě tady, protože jakási sopka na Islandu:-) přerušila leteckou dopravu do Evropy, takže je v Comoxu a čeká, až jí zavolají, že už teda konečně může letět.

Tož toť ode mě vše....